KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Hudební záře v době smutku english

„Vyprodaný sobotní koncert z mnichovského Gasteigu sliboval značně zajímavý program.“

„Byl to především Herbert Blomstedt, kdo vtiskl večeru jednoznačnou představu.“

„Mozartova Velká mše c moll v druhé části večera potvrdila, že Blomstedt pracuje s hudbou značně rafinovaně.“

Přes smutek z nedávné smrti šéfdirigenta Marisse Jansonse byl předvánoční abonentní koncert Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu projasněn hudbou. Čistě mozartovského programu se ujal Herbert Blomstedt, pro kterého je světlo důležitější než temnota.

Vyprodaný sobotní koncert z mnichovského Gasteigu sliboval značně zajímavý program. Symfonii č. 39 Es dur KV 543 Wolfganga Amadea Mozarta doplnila Velká mše c moll pro sólisty, sbor a orchestr KV 427. Byl to především Herbert Blomstedt, kdo vtiskl večeru jednoznačnou představu. Tento dvaadevadesátiletý Švéd ohromuje klidem, s jakým k hudbě přistupuje. Každé takové setkání působí sofistikovaně, upřímně a citlivě. Všude, kde hostoval, jak s Vídeňskými filharmoniky nebo Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera (psali jsme zde), tak i v Mnichově, byl hlavním znakem komorní zvuk. Plynul bez zásadních dynamických kontrastů, svébytně a s jednoznačným cílem ukázat Mozartovu hudbu jako projasněný vyšší princip.

Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu působí opravdu velmi komplexně. Především v Symfonii č. 39 Es dur se jevil jako komorní ansámbl. Bylo radost sledovat, jak mezi sebou hráčky a hráči interagovali. Výsledek byl uvolněný, radostný a přímočarý. Vše bylo v jejich režii. Blomstedt pouze ukazoval směr cesty, stejně jako Claudio Abbado v posledních desetiletích svého života. Dirigoval dlaněmi, tak jako vždycky. Nikterak expresivně – jak mu jeho vysoký věk dovoluje. Bylo fascinující vnímat vyzařující vitalitu i duševní klid tohoto umělce.

V obou skladbách využil orchestr historické nástroje jako rohy, trumpety nebo tympány. V první části zazněla Symfonie č. 39 Es dur. Ta zářila nepřebernými barvami. Byla interpretována v klidnějším tempu, s jemněji diferencovanými kontrasty. Tento přístup bylo možné vnímat nejsilněji v obou krajních větách, ačkoliv finále bylo o poznání důraznější. Andante překvapilo, protože se od celku oddělilo výraznějším tempem. Vynikaly energicky formulované přechody, důrazné smyčce v exponovaných částech, zvukově zesílená dřeva nebo lahodná klarinetová sóla. Poslední větu uzavřel orchestr slavnostně. Blomstedt nepotřeboval expresivitu k tomu, aby představil jednu z vrcholných Mozartových symfonií.

Mozartova Velká mše c moll v druhé části večera potvrdila, že Blomstedt pracuje s hudbou značně rafinovaně. Ačkoliv je to na první poslech umírněná interpretace, Blomstedt se v ní snaží hledat ukryté detaily. V Mnichově například využil experimentálně akusticky celý prostor a postavil tři trombonisty vedle sboru – dva napravo, jednoho nalevo. Ten navíc několikrát změnil pozici, aby dosáhl ideálního rozvržení zvuku v jednotlivých sborových průsečících. V Et incarnatus est hrál hoboj, fagot a flétna po boku sólistky. Byl to mimořádně intimní hudební rozhovor. Zvuk orchestru i sboru byl méně plastický, nevyužíval tolik dynamiky.

Blomstedt staví spíše na radosti, než aby více artikuloval dramatičnost kompozice. V tomto směru nemusela dosahovat interpretace takové energičnosti. Mnichovská rodačka Christina Landshamer vedla svůj soprán příjemně lehce, spíše měkce. Vůči orchestru zvukově takřka ideálně. Irská mezzosopranistka Tara Erraught zaskakovala za původně ohlášenou Annu Lucii Richter. Sóla se zhostila v temnějším témbru a opravdu prosebně. Zato oba mužské hlasy, irský tenor Robin Tritschler i islandský baryton Jóhann Kristinsson, vyzněly jako z mozartovské přehlídky. Nádherně plně, velmi kultivovaně a srozumitelně. I Sbor Bavorského rozhlasu podal profesionální výkon, ale zvuk se mohl zdát občas trochu plochý. Akcentoval spíše projasněnou polohu. Poslední společná část Benedictus vyzněla v podání všech účinkujících slavnostně a radostně. Byla ukázkou výše uvedeného interpretačního přístupu Herberta Blomstedta. V předvečer poslední adventní neděle nadějně oznamovala tu radostnou zprávu: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech!

Foto: Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks

Jan Průša

Jan Průša

Hudební publicista

Jan Průša (*1990) pravidelně přispívá svými recenzemi a dalšími texty o klasické hudbě a opeře. Mimo KlasikuPlus spolupracuje také s Českou televizí nebo Deníkem N. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy v Praze a religionistiku v Brně. Na festivalu Smetanova Litomyšl a v týmu České filharmonie se zabývá fundraisingem. V roli hudebního publicisty se zaměřuje na období pozdního romantismu, expresionismu nebo autory Nové hudby. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4’33.



Příspěvky od Jan Průša



Více z této rubriky