„Původní informace zněla, že v rámci půlhodinové přestávky finálového utkání mistrovství světa v kopané vystoupí i Gustavo Dudamel v roli dirigenta dvou symfonických orchestrů.“
„Výsledek byl ovšem z pohledu jejich spoluúčasti na přestávkovém show zdrcující.“
„Kde je pomyslný předěl mezi tím, co propagaci klasické hudby prospívá a co ji naopak de facto zesměšňuje?“
Blížila se neděle 19. července, když začaly mediální prostorem probleskovat informace o tom, že přestávka finálového utkání třiadvacátého mistrovství světa v kopané nebude trvat obvyklých patnáct minut, ale hned dvakrát tolik. O náplň avízované show jsem se nicméně nezajímal; jako pilný čtenář knihy amerického sociologa médií Neila Postmana, která vyšla před jednačtyřiceti lety pod prorockým názvem Ubavit se k smrti, jsem o barnumskou podívanou v americkém stylu nejevil sebemenší zájem. Pak ovšem webové stránky slavného dirigenta Gustava Dudamela, ale také jeho budoucího působiště, tedy Newyorské filharmonie, uveřejnily informaci, která mě přece jen zaujala.
8 minut čtení Číst dál…
