neděle, 03 listopad 2019 10:06

Kolik tónů s námi nebylo aneb Ostrava!!! v Praze

Autor:

„Hrstka muzikantů, které režisér dokázal přesvědčit, aby si s vážnou tváří dělali legraci nejen z hudby, z opery, z hudebního divadla, ale i ze sebe a z diváků.“

„Šikovné balancování na tenoučké hraně mezi zábavou a průšvihem, mezi spádem a neúnosným natahováním, mezi absurdní groteskou a trapasem.“

„Je to hlína, řekne někdo.“

 

000

 

Čtyři tóny a kolik hudby z nich jde udělat a kolik legrace s nimi natropit…! A, B, D, E. To je veškerý materiál, se kterým americký skladatel Tom Johnson utáhne celou komorní „operu“ a opera Národního divadla moravskoslezského v sedmi lidech na pódiu s pomocí zábavného českého překladu více než hodinové představení. V Divadle Ypsilon byla v pátek Čtyřnotová opera jako podařená inscenace jednou z desítky položek přehlídky Ostrava v Praze.

Dlouhé informativní recitativy, sdělování, co v hudbě a v ději přijde a jak to bude vypadat, příchody a odchody, příprava na árie, které se nakonec neozvou, hudební i slovní vtípky, skryté narážky na věci, které ocení jen muzikant nebo v hudbě orientovaný posluchač, i divadelní gagy, které spolehlivě zapůsobí na kohokoli, kdo není škarohlíd… K tomu ještě mnoho dalšího šikovného balancování na tenoučké ostré hraně mezi zábavou a průšvihem, mezi spádem a neúnosným natahováním, mezi statickým hraním o ničem a náhlými akcemi, mezi absurdní groteskou a trapasem, to vše je Čtyřnotová opera, chvílemi minimalisticky primitivní, chvílemi minimalisticky rafinovaná, ale v každém okamžiku zázračně úsměvná, vynalézavá a překvapivá. A z té hrany nikdy nesklouzne.

Když měla Johnsonova skoro padesát let stará hříčka letos v únoru v Divadle „12“ premiéru, šlo o první počin Operní akademie Ostrava, která dává dohromady pedagogy a studenty. Některá představení zpívají a hrají v tomto projektu sólisté Národního divadla moravskoslezského, některá jejich žáci z Ostravské univerzity. Pro pražské hostování bylo obsazení namixované – z profesionálů hráli a zpívali Eva Dřízgová-Jirušová a Václav Morys (a na chvíli v minivýstupu také Martin Gurbaľ), ze studentů zpěvu Fakulty umění Tomáš Kura a Dominika Škrabalová. Pak ještě nápověda s obvyklou mušlí jako součástí kostýmu, později kladoucí otázky divákům, a pianista hrající své opakující se figurace s nadhledem, který by slušel i nezúčastněnému klavíristovi z westernů… – Prostě hrstka muzikantů, které režisér Juraj Čiernik dokázal přesvědčit, aby si s vážnou tváří dělali legraci nejen z hudby, z opery, z hudebního divadla, ale i ze sebe a z diváků.

 

02

 

Eva Dřízgová byla chvíli nesnesitelně namyšlenou primadonou, chvíli valkýrou obtěžkanou obrovským kostýmem a mečem, jindy rusalkou, která se bez nohou a bez rukou motá a plazí po jevišti. Dominika Škrabalová se vyžívala jak v roli femme fatale s temným hlasem, tak v sólové epizodě bez doprovodu klavíru, na jejímž konci by se měla trefit zpátky do tóniny. Barytonista Tomáš Kura vzbuzoval dojem role kultivovaného muže. A Václav Morys byl posmutnělým klaunem, „typickým tenoristou“ zahleděným do sebe a svého hlasu, kterému je souzeno strávit statické finále v závěsu na kladce. „V nepohodlné pozici“, jak avízoval dlouho dopředu.

 

21

 

Dění posunují situace vyplývající z komických textů a samozřejmě i nepodařené pointy a další drobné i větší karamboly, které zpěváci jako správní komedianti s potěšením vyhráli do všech detailů. Podstatou dění je však i neokázalé kompoziční mistrovství, důmyslné variace a kontrapunkty, takové zacházení s materiálem čtyř tónů, že si posluchač toto omezení uvědomí opravdu jen občas.

 

23

 

Tahle taškařice je operou o jenom dějství, ve kterém se nic neděje a to nic se dlouze popisuje; zpívaným divadlem plným kameňáků; intelektuálním potěšením i radostí z fungování starých vtípků, které ovšem v novém nasvícení a správném načasování znovu zapůsobí jako nové; rošádou, která uprostřed diváky navnadí rozsvícením světel v sále, ale vzápětí uzemní sdělením, že žádná přestávka nebude: vždyť jsme na jednoaktovce… Už jen jeden okamžik za všechny: minuta ticha za zbývající tóny z dvanácti, které s námi nemohly být: c, cis, dis, f, fis, g, gis, h…

 

13

 

Je to hlína, řekne někdo. Je to bláznivé, řekne jiný. A určitě by se našel i někdo, kdo by s kyselou tváří poznamenal cosi o pitomosti; takový ať ale na Čtyřnotovou operu nechodí. V Ypsilonce, jak se zdálo, nikdo nenaladěný nebyl, diváci odcházeli s pobaveným úsměvem na tváři.

 

11

 

14

 

200

 

Foto: Národní divadlo moravskoslezské, Jan Vančura, Veronika Paroulková 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.