„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“
„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“
„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“
Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.
„Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.“
„Myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá.“
„V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty.“
Dirigenta Jakuba Piklu mám to štěstí znát od počátků studia na HAMU. Vždy jsem přitom obdivovala, jak pečlivě a s rozvahou k hudbě přistupoval. A jelikož byl jeho hluboký zájem o obor vždy naprosto zřejmý, nepřekvapilo mě, že se již brzy po studiích stal sbormistrem prestižního Kühnova smíšeného sboru. Zároveň byla jeho nová pozice dobrou příležitostí k rozhovoru, v němž prozrazuje více o tom, jak se se sborem sžívá nebo jak vnímá svoji roli sbormistra, ale i o studiu dirigování a pohledech na různé podoby interpretačního umění.
V pátek 24. a v neděli 26. února se v pražské Státní opeře uskuteční premiéry nového nastudování opery Šaty dělají člověka od Alexandra Zemlinského. Režie tohoto titulu na pomezí komedie a alegorické pohádky se ujala nizozemská režisérka Jetske Mijnssen, hudebního nastudování litevská dirigentka Giedrė Šlekytė. V titulních rolích se představí americký tenorista Joseph Dennis, který je sólistou Semperovy opery v Drážďanech, a sopranistka Jana Sibera, sólistka Opery Národního divadla. Inscenace je součástí cyklu Musica non grata, který připomíná tvorbu skladatelů první poloviny 20. století pronásledovaných nacistickým režimem. Do konce letošní sezóny je plánováno šest repríz.
Nedělní odpoledne na přelomu divadelních prázdnin a nové sezóny, srpna a září a léta a školního roku patřilo i letos akci Opera v Šárce. Klasika se v někdejším přírodním amfiteátru na okraji Prahy hrála v naší době už sedmnáctým rokem, na řadu přišla lyrická komedie Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Ti nejlepší tuzemští sólisté, přesně obsazení do rolí, k tomu bohaté kostýmy, funkční režie a dobré zvučení, to vše – spolu se sezením na trávě – vytvořilo i tentokrát atmosféru neopakovatelné události pod širým nebem.
Opera Národního divadla ruší premiéru opery Střevíčky Petra Iljiče Čajkovského chystanou pro nadcházející sezónu. Její program sice vedení souboru ještě oficiálně neoznámilo, ale na sociální sítě se dostal dopis zaměstnancům divadla, ve kterém se zrušení inscenace oznamuje. Důvodem je kontext současné situace a historický kontext, ve kterém se Čajkovského Střevíčky odehrávají. "Stávají se citlivým tématem, nad nímž nelze zavírat oči s poukazem, že je to jen pohádka," píše se v dopise. Střevíčky, uvedené v Moskvě v roce 1887, jsou hudebně nejradostnější a nejvtipnější Čajkovského operou. Jde o přepracovanou verzi opery Kovář Vakula napsané na námět Gogolovy povídky Svatá noc z Večerů na dědince nedaleko Dikaňky – romantických a fantaskních příběhů, které jsou zároveň obrazy ze života ukrajinské vesnice. Kovář, aby získal nevěstu, musí sehnat střevíčky samotné carevny. Nejenže se při svých cestách například setká se záporožskými kozáky, ale také přelstí čerta… Pražské Národní divadlo hrálo Střevíčky jen mezi roky 1950 až 1954. V dopise nyní vysvětluje, proč považuje za zcela nevhodné inscenaci realizovat a poskytovat proputinovské propagandě jakoukoli možnost následně zneužít umělecké tvorby "k sebemenšímu ospravedlňování zločinných úmyslů a skutků ruského politického vedení". Šéf opery ND Per Boye Hansen ale zdůrazňuje, že v žádném případě nejde o bojkot ruské kultury a umění.
„Podle Byčkova se opakují roky 1956 a 1968.“
„Na počátku dnešního koncertu, který řídí právě Byčkov, se Česká filharmonie rozhodla zahrát českou a ukrajinskou hymnu.“
„Mnohé umělecké organizace vyvěsily vlajku Ukrajiny už počátkem týdne.“
Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov odsoudil ruský útok proti Ukrajině. Stojí v jedné řadě s představiteli tuzemské kultury, kteří se jednoznačně vymezují proti vojenské invazi a vyjadřují podporu ukrajinskému národu. Na průčelí pražského Rudolfina, sídla orchestru, visí žlutomodrá ukrajinská vlajka.
„Skoro tři sta plakátů nebylo vůbec možné oskenovat na běžných skenerech…“
„Milého zaměstnance popadla po rozbalení balíku trochu panika... kvůli tomu tady snad mám zůstat a nejít vůbec spát?!“
„Jedinečné pro celý život jsou vztahy vytvořené během studií.“
Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky… Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlížet. Dnes vzpomíná, jak byl nadšen při objevení několika stovek plakátů, zdroje cenných informací. Je mezi nimi i ten, který ohlašuje první koncert s pianistkou Annou Fejérovou, Jiřího budoucí ženou.
„Na lodi na řece Vltavě zazní to nejznámější a nejkrásnější z operního repertoáru.“
„V divadlech se chystají reprízy Prodané nevěsty, Rusalky, Tosky a Traviaty.“
„V každé z budov bude v červnu k dispozici polovina kapacity hlediště.“
Pražské Národní divadlo dnes zahájilo předprodej vstupenek na červen 2021. Zareagovalo tak na pondělní rozhodnutí vlády, na jehož základě začíná i v kultuře rozvolňování dosavadních protipandemických opatření. V programové nabídce figuruje hned několik premiér, výběr z repertoáru souborů a také mimořádné koncerty.
„U založení Nadačního fondu Soni Červené stáli přátelé z nadačního fondu Bohemian Heritage Fund.“
„Soňa Červená je a může být podle Pavla Smutného vzorem jak pro ženy, tak pro muže.“
„Pojďme podpořit etický rozměr toho, co Soňa Červená vytvořila. Než se člověk stane hvězdou, bolí to…“
Pěvkyně Soňa Červená dnes v den svých pětadevadesátých narozenin oznámila založení nadačního fondu, který bude podporovat mladé hudebníky a zpěváky v oboru klasiky. Nazvala ho darem české kultuře. Fond bude vyhledávat vhodné adepty, kterým nabídne finanční i profesní podporu.
„Kateřina Kněžíková nádherně procítěně přednáší ´Ten lásky sen´.
„Mumraj je velký zejména kolem repliky Hynaisovy opony velikosti roll-upu.“
„Je tu plno lidí, řada jich přišla kvůli divadlu, někteří jsou ale na ostrově uprostřed blyštivé Vltavy na procházce nebo jen tak posedávají na břehu.“
„Šel jsem okolo… Nejsem připraven ani oblečením, ani hlasem,“ říká s omluvným úsměvem Adam Plachetka z pódia. „Snad to půjde…,“ dodává. Národní divadlo v Praze na Střeleckém ostrově zahajuje open air programem sezónu. Známý zpěvák, doprovázející s holčičkami svou ženu Kateřinu Kněžíkovou, v programu ohlášenou, se před chvilkou dozvěděl, že by měl zaskočit za někoho, kdo nepřišel. Prolistoval během minuty pro oživení paměti klavírní výtah – a teď už stojí vedle kláves a zpívá známou árii toreadora Escamilla z Bizetovy Carmen. S jistotou, fanfarónsky, až k dlouhému efektnímu vysokému tónu v závěru. Přestože na mikrofon, tak naplno.
Pražskému Národnímu divadlu se podařilo přesunout dvě z plánovaných a kvůli pandemii neuskutečněných jarních operních produkcí na pozdější data. Operu Švanda Dudák Jaroslava Weinbergera uvede soubor za rok, v dubnu 2021. Nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty v režii Alice Nellis se uskuteční až v sezoně 2021/2022. O Krále Rogera od Karola Szymanowského a o Mozartovu Zaide však pražské operní publikum přijde.
Ve Státní opeře, která se po tříleté rekonstrukci otevře 5. ledna, je od čtvrtka nainstalovaná nová malovaná opona. Vznikla podle návrhu původní opony Eduarda Veitha, zdobící stejný interiér v letech 1888 až 1945. Tehdy šlo o Nové německé divadlo. Na konci války se Veithova opona záhadně ztratila. Na novém uměleckém díle nyní po dva roky pracoval umělecký ředitel sekce výroby pražského Národního divadla Martin Černý. Spolupracovali s ním studenti katedry scénografie Divadelní fakulty AMU. Staronová opona, za kterou se skrývá více než tisíc hodin práce, je z plátna a váží sto kilogramů. Nahradila teď oponu malíře Antonína Střížka, původně určenou pro nastudování Kouzelné flétny v roce 2002. Při komplexní opravě dostala nyní Státní opera nové jevištní technologie, vznikla v ní nová moderní zkušebna, renovací prošly další zkušební prostory a zázemí umělců. V hledišti jsou nová křesla se čtecím zařízením, restaurátoři vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. Po kolaudaci Národní divadlo tento týden oficiálně převzalo stavbu od firmy Hochtief. Generální rekonstrukce budovy Státní opery v Praze stála 1,3 miliardy korun.
To nejzajímavější z tvorby představí operní soubory kamenných divadel i nezávislé projekty v rámci 14. ročníku festivalu hudebního divadla Opera 2020. Cílem festivalu je ukázat, že vynikající operní inscenace vznikají nejen ve velkých centrech, ale i v menších regionálních divadlech. Kromě domácí tvorby českých, moravských a slezských divadel zřizovaných státem nebo obcemi uvede operní soubory ze Slovenska i projekty vzniklé nezávisle na tradiční operní síti divadel. Koná se v Praze od 4. ledna do 2. března 2020.
„Na Národní třídě je celodenní happening. Klasika tu není, zůstala uvnitř Národního divadla a v Rudolfinu.“
„K revoluci patřily songy, spirituály. Ta síla emocí, když v revolučních dnech rozhlas po letech veřejně poprvé zase vysílal Kryla a Kubišovou…“
„Bláznovská zvěst Ivana Kurze s odkazem na Bibli připomíná, že spasení přináší bezbranné dítě. Tato hudba zněla v Obecním domě sedmnáctého listopadu 1989 večer.“
„Poslouchám, co chci. Svobodná hudba je ta nejlepší.“ Jeden ze sloganů provázejících oslavy třiceti let od pádu totality může být podnětem k mnoha úvahám. O kulturní izolaci a uvolnění, i o tom, co hlasitě duní, a o tom, co působí spíše vskrytu.
„Jde o velký pokrok proti Dvořákově operní prvotině, proti Alfredovi.“
„Premiérové provedení neznámé opery bude zcela bez škrtů.“
„Prostor dostanou vedle hvězd také nejmladší talentovaní a úspěšní hudebníci, vítězové soutěží.“
Festival Dvořákova Praha chystá koncertní premiéru prvního ze dvou Dvořákových odlišných zhudebnění operního libreta Král a uhlíř. Z uvedení 19. září v Rudolfinu vznikne rozhlasový záznam a není vyloučeno, že v budoucnu také kompaktní deska. Od zkomponování v roce 1871 se druhá opera Antonína Dvořáka v této podobě objevila před publikem jen jednou jedinkrát, mezi světovými válkami.
„Mám už na Wagnera nějaké nabídky, ale zatím je nepřijímám.“
„Člověk milující hudbu nemůže být zlý. - To je překrásná myšlenka.“
„U Smetany je to celé trošku měkčí a lahodnější.“
Jedním ze dvou představitelů Smetanova Dalibora v inscenaci, která má v Národním divadle premiéru ve čtvrtek a v sobotu a s níž pak soubor ještě hostuje 4. a 5. července na festivalu Smetanova Litomyšl, je slovenský tenorista Michal Lehotský. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává ze vztahu k české opeře, vysvětluje, proč zpívá hlavně v italských a francouzských dílech a proč se mu zatím vyhýbá opera německá, a zamýšlí se nad případnými podobnostmi Dalibora s Wagnerovými operami a s Beethovenovým Fideliem.
„Gesta, jimiž mužští sólisté jasně naznačovali psychologii a děj, ukazovala směrem ke scénickému pojetí.“
„Provedení pěvecky i herecky vévodil německý barytonista Thomas Gazheli v roli skřeta Albericha.“
„Loge v Margitově podání není žádná mytická bytost severských bájí, ale božstvo z masa a kostí, jako bývalo to na jihu.“
Ojedinělou událostí na pomezí hudby a divadla bylo v Praze čtvrteční koncertní provedení Wagnerovy opery Zlato Rýna, připravené Národním divadlem. Ve Fóru Karlín se sešli vesměs velmi zajímaví zahraniční pěvci s několika tuzemskými, kteří za nimi nezůstali pozadu, a s orchestrem Státní opery, který se zhostil dvouapůlhodinového úkolu se ctí. Pevné obrysy dal večeru dirigent Andreas Sebastian Weiser.
„Inscenace není dílem, je pouze jeho interpretací. Dílo je vždy partitura.“
„Mám rád, když hudba vzniká v kolektivu a když se lidé navzájem inspirují. Ten kvas je pro mě živnou půdou!“
„Myslím, že v dnešních dnech už s největší pravděpodobností neobjevíme skladatele, za kterým by zůstaly hluboké brázdy.“
Pyšní se tím, že ho celou LŠU nedonutili zpívat. Dnes je šéfkorepetitorem Národního divadla a při práci s kolegy samozřejmě musí zpívat denně. Kromě toho je Zdeněk Klauda klavírista, flétnista, skladatel, dirigent a hudební manažer. Právě v těchto dnech probíhá Festival Jakuba Jana Ryby, který spoluzaložil a stará se o jeho dramaturgii, stejně tak jako o málo známý, zato bohatý odkaz tohoto pro většinu „autora jedné skladby“. Také vystupuje se svým orchestrem L´Armonia Terrena. A KlasicePlus přiznal, že si hudbu pustí i po náročném pracovním dni.
„Jsem přesvědčen, že takový zábavný, kouzelný a magický večer, jaký chystáme, lidé rádi přijmou.“
„Čeká mě můj první operní Wagner, měl jsem své první dirigentské setkání s Brucknerovými symfoniemi…“
„Musel jsem se naučit, že způsoby komunikace jsou v Německu odlišné od těch britských.“
V pražském Národním divadle vrcholí přípravy na čtvrteční premiéru Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům. Uskuteční se v rámci festivalu Pražské jaro. Inscenaci připravili režisér Radim Vizváry, scénograf Boris Kudlička a dirigent Christopher Ward. Osmatřicetiletý umělec s evropskou působností, generální hudební ředitel německého města Cáchy a šéf tamního symfonického orchestru byl v Praze na stejné scéně už loni v lednu podepsán pod premiérou Brittenovy opery Billy Budd. Ta se na repertoár k několika představením vrátí zase na konci příští sezóny. Portálu KlasikaPlus odpovídal Christopher Ward na otázky týkající se Sergeje Prokofjeva a spolupráce s Vizvárym, ale i pocitů Brita na evropském kontinentě.
„V roce 1959 uzrál čas k nové vzorové nahrávce. Inspirací k ní se stala tehdy probíhající skvělá inscenace, která byla hudebně v rukách Zdeňka Chalabaly.“
„Kecal Eduarda Hakena se stal přímo symbolem této role – směšně namyšlený, komicky vážný a důležitý strejda.“
„Nahrávka Zdeňka Košlera má vynikající Mařenku – na vstup Gabriely Beňačkové do mírně stárnoucí slavné pěvecké generace vzpomínáme jako na zjevení.“
Musel to být pro milovníky hudby první republiky radostný okamžik, když se ve třicátých letech objevila na trhu objemná krabice s 15 oboustranně vylisovanými standardními šelakovými deskami na 78 otáček za minutu, jejichž etikety s vyobrazením psíčka štěkajícího do gramofonové trouby (His Master´s Voice) prozrazovaly, že rozsáhlé album obsahuje celou Smetanovu Prodanou nevěstu! Do té doby se lidé u nás radovali pouze z jednotlivých operních scén a árií a s tichou závistí pokukovali po sousedních zemích v čele s Německem, kde se sběratelé mohli pochlubit prvními operními komplety... Operu, která měla premiéru v květnu 1866, zařazujeme dnes do rubriky NahrávkaPlus, protože se každoročně 12. května při zahájení Pražského jara připomíná výročí úmrtí Bedřicha Smetany.
