„Brittenovo Válečné rekviem je mimořádně silné dílo, které odsuzuje válečná strádání všech lidí, vojáků na obou stranách konfliktů, stejně jako civilistů. Nadčasové memento, v dnešní době bohužel aktuální i pro nás.“

„Mahlerova Třetí symfonie je oslavou přírody, božské krásy, velikosti a dokonalosti.“

„Jedna z nejvýznamnějších kantátových skladeb vzniklých u nás po roce 1945 – List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy, dílo Svatopluka Havelky.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 16. 1. do 22. 1. 2023?

Rok vojny jsem strávil jako zpěvák mužského sboru v tehdejším Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Pamětníci vědí, že to bylo zařízení, které (kromě své nepochybné ideologické funkce), nabízelo absolventům uměleckých škol vykonat „svoji občanskou povinnost“ nikoliv v takzvané „bigošárně“ (tedy v těch útvarech „lidové“ armády, kde vojna byla opravdu zelená a moc bolela), ale v poměrně příjemném prostředí historických kasáren na pražském Pohořelci. V souboru byl velký symfonický orchestr (a kdysi jej dirigovala taková esa, jako Zdeněk Košler, Vladimír Válek či Jiří Bělohlávek), velký mužský sbor (pamatoval řízení Miroslava Košlera), velký jazzový bigband (založil jej v roce 1961 a o deset let později u něj přímo na pódiu zemřel legendární Pavel Bayerle), dvě malé rockové kapely a také proslulý balet vedený Jiřinou Mlíkovskou. A tam jsem se poprvé se setkal s hanlivým pojmem „čalouníci“.

To jsme totiž byli my, kteří jsme zpívali, ačkoliv jsme neměli konzervatoř, ale svá různá neumělecká povolání. Co na tom, že mezi námi byli i instrumentalisté, absolventi konzervatoře či dokonce AMU, kteří se nedostali do orchestru, a tak vzali za vděk účinkováním v mužském sboru, mezi „čalouníky“. Ale my jsme věděli své! Jestliže hráč na hudební nástroj se může opřít o prstoklady, tedy o fyzický dotek s hudebním nástrojem, a hraní z not pro něj není žádný problém, zpěvák se musí spolehnout pouze a jen na svůj mozek a hlasivky, na svoji muzikalitu, schopnost číst a zpívat z not díky svému vycvičenému sluchu. Jsou tedy profesionální instrumentalisté lepší hudebníci než zpěváci? Samozřejmě že ne, já chtěl jen podotknout, že zvláště při velké tradici sborového zpěvu v naší zemi jsou členové sborů ve velké většině stejně dobří muzikanti jako instrumentalisté. A bez spolupráce pěveckého sboru a sólistů s orchestrem se vlastně nejkrásnější hudební díla neobejdou. Na stanici Český rozhlas D-dur se o tom můžeme přesvědčit každý den.

Benjamin Britten zkomponoval Válečné rekviem v roce 1961. Je to jeho nejdelší koncertní skladba, trvá 85 minut, a autor ji věnoval památce svých čtyř přátel, kteří za 2. světové války padli jako příslušníci britského námořnictva. Toto náročné dílo má netradiční orchestrální obsazení, autor použil dva orchestry. V tom velkém zcela pominul smyčcové nástroje a zvolil velké obsazení dřevěných a žesťových nástrojů a 14 bicích nástrojů, které obsluhují čtyři hráči. V menším komorním orchestru opět dominují dechové nástroje a pět perkusí, navíc je ale přítomno smyčcové kvinteto. Klíčovou roli, jako v každém oratorním díle, však hraje vokální složka. Britten zvolil smíšený a dětský sbor a tři sólisty, soprán, tenor a baryton. Dílo je členěno na šest částí, text je vytvořen z mešních latinských textů doplněných protiválečnými verši básníka Wilfrieda Owena, který padl v 1. světové válce ve věku pouhých 25 let. Brittenovo Válečné rekviem je mimořádně silné dílo, které odsuzuje válečná strádání všech lidí, vojáků na obou stranách konfliktů, stejně jako civilistů. Je to velké, nadčasové memento, které zvláště v dnešní době je opět – bohužel – aktuální i pro nás. Příznačné je, že poprvé bylo provedeno v nové katedrále v Coventry 30. 5. 1962, při jejím vysvěcení po dlouhá léta trvající obnově chrámu zničeného za náletů 2. světové války. Dílo si vyslechneme v podání Luby Organasové (soprán), Anthonyho Rolfa Johnsona (tenor) a Boje Skovhuse (baryton), sborové party provedou Chlapecký sbor z Tölzu, Monteverdi Choir a Sbor Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku, Symfonický orchestr Hamburského rozhlasu, řídí sir John Eliot Gardiner (po 16. 1., 22:20).

Gustav Mahler považoval propojení vokálního partu s instrumentálním za naprosto přirozené. Jeho 3. symfonie d moll je úplným protikladem k Brittenovu tragickému dílu. Označení „Panova symfonie“ (které nepochází od autora) vystihuje její základní vyznění: je to oslava přírody, božské krásy, velikosti a dokonalosti. Po předchozí druhé symfonii je to další z autorových velkolepých kompozic, v tomto případě nepochybně ovlivněných místem vzniku, jímž bylo tradiční rodinné letní sídlo u Atterského jezera, kde nacházel klid po celoročním vypětí ve vídeňském operním domě a také klid na komponování. Symfonie (dokončená 1896) je dělena do šesti vět, přičemž 1. věta trvá neskutečných 40 minut… Mahler dodatečně připisuje větám tyto podtexty: 1. Pan procitá. Léto začíná. 2. Co mi vyprávějí květiny na louce. 3. Co mi vyprávějí zvířata v lese. 4. Co mi vypráví noc. 5. Co mi vyprávějí ranní zvony. 6. Co mi vypráví láska. Vychutnejme si Mahlerovu Symfonii č. 3 d moll pro alt, chlapecký a ženský sbor a orchestr v podání Dagmar Peckové, Kühnova dětského sboru a Českého filharmonického sboru Brno se sbormistry Jiřím Chválou a Petrem Fialou; Český národní symfonický orchestr řídí Libor Pešek (út 17. 1., 20:12).

Ne tak často u nás hraným skladatelem je Maurice Duruflé (1902-1986). Byl významným francouzským varhaníkem a skladatelem. Působil v pařížských chrámech, jako je Notre Dame a Saint-Etienne-du-Mont, koncertoval po celém světě, stal se profesorem harmonie na pařížské konzervatoři. Psal samozřejmě především pro svůj nástroj, varhany, ale psal také vokální skladby vesměs duchovního charakteru. Jednou z jeho velkých chrámových skladeb je Rekviem, op. 9, pro sóla, sbor, varhany a violoncello, které dokončil v roce 1947. Stanice Český rozhlas D-dur ji nabízí v podání St. Jacob´s Chamber Choir (sbormistr Gary Graden), dále účinkují Paula Hoffman – mezzosoprán, Peter Mattei – baryton, Mattias Wager – varhany a Elemér Lavotha – violoncello (čt 19. 1., 21:15)

A nakonec ještě jedna z nejvýznamnějších kantátových skladeb vzniklých u nás po roce 1945. V roce 1984 zkomponoval Svatopluk Havelka kantátu List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy. Gianfrancesco Poggio Bracciolini byl slavný humanista italské renesance přítomný kostnickému koncilu, neboť byl v té době papežským tajemníkem. Byl očitým svědkem procesu a poté popravy Jeronýma Pražského a v dopise svému příteli se vyznal z obdivu k tomuto husitskému knězi. Vyslechneme si nahrávku, kterou pořídil dirigent Václav Neumann s Českou filharmonií, zpívají Brigita Šulcová (soprán), Anna Baarová (alt), Vladimír Doležal (tenor), Richard Novák (bas), Pražští madrigalisté, Kühnův dětský sbor a Pražský filharmonický sbor, sbormistři Jiří Chvála a Lubomír Mátl (So 21.1., 20:02).

Foto: Monteverdi Choir & Orchestras (Facebook sboru), Pražské jaro / Ivan Malý, Dario Acosta, Fb PFS, Youtube