Ve spolupráci České filharmonie s Národním památkovým ústavem a Národním technickým muzeem vyšla první obsáhlá publikace o pražském Rudolfinu s názvem Chrám umění: Rudolfinum. Tu na pěti stech stranách tvořila desítka autorů. Kniha mapuje architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po generální rekonstrukci na začátku devadesátých let dvacátého století a doprovází ji přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů.

„Kniha má několik vzájemně se prolínajících a doplňujících se vrstev – kombinuje historické, uměleckohistorické a muzikologické texty, které shromažďují a interpretují dosud neucelené vědomosti o Rudolfinu a jeho dějinách z různých perspektiv. Celkově má však kniha ambici ještě o něco větší, než jen potvrdit pozici Domu umělců v dějinách architektury českých zemí i pražského urbanismu. Měla by přesněji a v něčem nově vymezit jeho symbolické místo v české paměti,“ uvádí jeden ze tří editorů knihy a zároveň její duchovní otec Lukáš Duchek.

Badatelé řady institucí přišli na řadu nových poznatků, které se do nové výpravné publikace dostaly. „Nové je vlastně skoro všechno, co se týká osudů Rudolfina ve 20. století. Někdy jde o drobnosti, které doplňují dosavadní obraz, např. že Rudolfinum mělo ve 30. letech dostat na protější straně náměstí identické dvojče, jindy o zjištění, která obraz zcela mění,“ informuje další z editorů Jakub Bachtík a doplňuje: „Platí to hlavně pro období protektorátu, se kterým je spojena spousta mýtů. Všeobecně se třeba tvrdí, že nacistickou přestavbu Domu umělců nařídil a vedl Reinhard Heydrich. Ve skutečnosti to ale bylo úplně jinak.“

Editor Lukáš Duchek se zabýval potřebou ideologicky „škatulkovat“ a národnostně si přivlastňovat významné stavby: „Budova byla postavena se záměrem sloužit umění jako takovému, ale v podstatě ihned po svém otevření se stala předmětem sváru mezi Čechy a Němci. Na rozdíl od Národního divadla, u kterého by to pravděpodobně nikoho nenapadlo, bylo Rudolfinum za první republiky adaptováno na sídlo parlamentu a během druhé světové války pak opět vráceno koncertním účelům se snahou použít tuto stavbu jako důkaz o nadřazenosti německé kultury.“

Kniha obsahuje široký výběr reprodukcí původních plánů a kreseb od Josefa Zítka a Josefa Schulze. Jsou v ní přetištěny také desítky unikátních a dosud nezveřejněných fotografií dokumentujících proměny Rudolfina ve čtyřicátých letech nebo jeho velkou památkovou rekonstrukci v letech devadesátých.

Sytá a zároveň nejednoznačná barevnost obálky knihy předznamenává hloubku celého díla. Přehlednou strukturu jednotlivých studií doplňují kontrastně vložené fragmenty a ústřižky plakátů České filharmonie ze zahraničí. Dobové snímky a reprodukce rámuje klasická typografie v současném pojetí. „Použité písmo Berthe přímo vychází z písma Série no. 16 z pařížské písmolijny Deberny & Peignot a jeho vznik (1890) se časově kryje se založením Rudolfina a České filharmonie. Jednalo se o tzv. caractères ordinaires, tedy běžné písmo, jež bylo nazýváno pouze číslem a v nejrůznějších verzích používáno prakticky všude – podobné ostatně najdeme i na programu slavnostního koncertu k otevření Rudolfina,“ uvádějí designéři ze studia, které publikaci vtisklo grafickou podobu.

Foto: Fb České filharmonie