„Když už museli Berlínští filharmonikové slevit z vystoupení v miliónové Oděse a zaměřit se na městečko čtrnáctkrát menší, dali si záležet na repertoáru tohoto matiné.“

„Dramaturgie nabízí možnost objevit skladby ukrajinských autorů, v bývalém Sovětském svazu diskriminovaných; doplní je i ukázka z díla Leoše Janáčka.“

„ČT art nabídne tuto událost ze zpožděného záznamu 1. května večer.“

Až se 1. května v pravé poledne místního času rozezní v Jantarové koncertní síni na mořském břehu jižního Lotyšska hudba, půjde v mnoha ohledech o mnohovrstevnatý zážitek. Bylo by – vzhledem k tomu, v jakém světě poslední dobou žijeme – až nepřípadně idylické konstatovat, že proslulí Berlínští filharmonikové tam oslaví sto čtyřicáté výročí svého založení. Vznikli totiž, či spíše jejich zárodek, přesně na prvního máje roku 1882. To je sice pravda, zdaleka ale ne jediná.

Jakmile padla koncem roku 1989 železná opona, využili příhodných společensko-politických souvislostí Berlínští filharmonikové, sídlící ostatně v ikonickém Scharounově koncertním sále nedaleko někdejší Berlínské zdi. A vydávají se od té doby v den svých „narozenin“ na každoroční pouť napříč nově spojovanou Evropou. Záměr je zřejmý. Oslavit evropskou „jednotu v různosti“ vystoupeními v podobě matiné, která se rok co rok konají 1. května v jiném místě či městě našeho kontinentu. Buďme pyšní na to, že hned zahajovací ročník se uskutečnil roku 1991 ve Smetanově síni Obecního domu. A že se Berlínští filharmonikové vrátili v následujících letech do Prahy ještě dvakrát. V roce 2006 pod taktovkou Daniela Barenboima a se sólistou Radkem Baborákem do Stavovského divadla. A o sedm let později do Španělského sálu Pražského hradu se Simonem Rattlem a s Magdalenou Koženou.

Berlíňané tímto inspirativním způsobem navštěvovali – a oslňovali – jednu evropskou destinaci za druhou. Až do roku 2020, kdy nastal první zádrhel. Zaviněný covidem, ale o to bolestnější, že tehdejší 1. květen měl být prvním vykročením mimo náš kontinent, inspirovaným souběhem historických dat a aktuálních okolností. Evropský koncert se měl před dvěma lety totiž uskutečnit v Tel Avivu jako velké politické gesto finálního smíření pod taktovkou hudby. Pětasedmdesát let po druhé světové válce zahraje v Izraeli německý orchestr s ruským šéfdirigentem Kirillem Petrenkem… Nebylo z toho nic, koncert se v dusivé atmosféře covidových obav odehrál na domácím kolbišti Filhamoniků v Berlíně – a jakkoli dramaturgicky kvalitní, postrádal očekávanou emoci. Tak snad za rok?

Netuším, proč se 1. května 2021 Evropský koncert Tel Avivu vyhnul, když bylo nejsnazší jej prostě posunout tak jako řadu jiných událostí, viz různé Pocty Beethovenovi. Měl se místo toho konat v působivém prostředí barcelonského chrámu Sagrada Família, ale covid si znovu zařádil a opět nezbylo než oslovit celoevropské diváctvo přes televizní obrazovku jen z Berlína. Navíc poněkud nešťastným výběrem skladeb od různých skladatelů od Mozarta po Johna Adamse, které spojuje záměr rozčlenit orchestr do jednotlivých nástrojových sekcí, které si spolu „povídají“. Tým Kirilla Petrenka je umístil do různých míst koncertního předsálí, což bylo efektní na pohled, ale nezvládnutelné ve zvuku, který televiznímu divákovi jednoduše splýval. Tím spíš se orchestr těšil na prvního máje 2022 s tím, že si konečně zase zahraje v krásném, tentokrát operním sále a vydá se do zahraničí tak, jak bylo záměrem z počátku devadesátých let minulého století stanoveno.

Opět mělo navíc vybrané místo signalizovat širší než jen hudební, kulturní záměr. Zvolena byla Oděsa, nepochybně s bohulibým cílem zdůraznit Ruskem zpochybňovanou skutečnost, že Ukrajina patří do Evropy (a časem možná i do jejích struktur). Jenže. Od 24. února se na Ukrajině válčí… Co s tím? Berlínští filharmonikové statečně vyčkávali až do posledního dne, možná i za něj, s konečným rozhodnutím. Až počátkem dubna, tedy necelý měsíc před dnem D, bylo zveřejněno nové umístnění tohoto ostře sledovaného matiné. Bude jím koncertní sál pro 1 010 diváků ve třetím největším lotyšském městě, přímořské Liepāje neboli Libavě, vzdálené jen tři sta kilometrů od ruské výspy Kaliningradu. Čelní stěna budovy září za soumraku sytou kombinací žluté a rudé, podobnou té, jakou prý vyzařuje místní jantar v posledních okamžicích před bouří. Jak naléhavě symbolické…

Když už museli Berlíňané slevit z vystoupení v miliónové Oděse a zaměřit se na městečko s populací čtrnáctkrát menší, neboť lotyšská Liepāja čítá jen kolem sedmdesáti tisíc duší, dali si záležet na repertoáru tohoto matiné. Není přehnané říci, že je hozenou rukavicí agresorovi. Vzkazem, že existují – a přežijí – hodnoty, které se snaží pošlapat. Jistěže kvůli hudbě boje neutichnou. Ale Berlínští filharmonikové se po svém přidávají k poselství západního světa, že vpády na cizí území a svévolně vynucené války by neměly mít ve světě 21. století místo.

Dramaturgie zapadá do letitého kontextu Evropských koncertů, ale zároveň je neotřele objevná. Na rozdíl od Vídeňských filharmoniků, kteří nejen v rámci Novoročních koncertů, ale i červnových večerů pod širým nebem v Schönbrunnu jdou po jistotě a hudbě 20. století se vyhýbají jako čert kříži, Berlíňané se soudobých kompozic nejen nebojí, ale cíleně je propagují. To bude letos zachováno. A jako bonus k tomu přibývá možnost objevit skladby ukrajinských autorů, z toho či onoho důvodu v bývalém Sovětském svazu diskriminovaných. Doplní je trojice dalších skladatelů, mezi nimi i ukázka z díla Leoše Janáčka.

Nejen místní publikum, ale miliony televizních diváků vyslechnou úvodem skladbu Pēterise Vaskse Musica dolorosa. Lotyšský skladatel Vasks, ročník 1946, nesměl coby syn baptistického duchovního studovat na místní Státní konzervatoři skladbu, po čemž niterně toužil. Nezbylo mu než řešit situaci oklikou. Odebral se do sousední Litvy, kde alespoň formou večerního studia absolvoval obor hry na kontrabas, kterým se poté mnoho let živil. Zároveň ale soukromě studoval tvorbu Witolda Lutosławského, Krzysztofa Pendereckého či George Crumba. A pomalu, ale jistě se sám prosazoval jako svébytný autor. Jeho Musica dolorosa, bezprostředně inspirovaná úmrtím sestry roku 1984, je opravdu bolestným vyjádřením autorovy dobové beznaděje ze zániku lotyšské svobody.

Druhá skladba pochází z Ukrajiny. Její autor, bezmála pětaosmdesátiletý Valentyn Sylvestrov, nám musí být sympatický už proto, že roku 1968 odešel na protest proti okupaci Československa ze zasedání Svazu sovětských skladatelů a byl za to v následujících letech rádoby nenápadně, zato však důsledně ostrakizován. Zareagoval tím, že se stáhl do ústraní, kde ovšem – vesměs „do šuplíku“ – dál pilně komponoval. Cyklus Tiché písně jako by shrnoval Sylvestrovovo tehdejší rozpoložení, které ovšem neopustil ani po rozpadu Sovětského svazu. Zjevně nepatří k lidem, kteří by se hrnuli do čela zástupů požadujících rehabilitaci. Dále skládá převážně duchovní hudbu, zůstal svůj, věrný svému vnitřnímu hlasu a hudebnímu zaměření. Někdy označovanému jako postmoderní styl, jindy jako neoklasicismus. U jeho Elegie pro smyčcový orchestr, která na Evropském koncertu zazní, je v programu označen ještě další ukrajinský skladatel Ivan Karabyts, nejspíš v roli aranžéra.

Teprve poté, co se Berlínští filharmonikové zhostí poctě Ukrajině, přijde v Evropském koncertu 1. května 2022 řada na další skladby od jiných než tamních skladatelů. Logicky bude sólistkou koncertu, konaného v Lotyšsku, tamní pěvecká hvězda první velikosti. Mezzosopranistka Elīna Garanča. Pro svoji prezentaci si po dohodě s berlínskou dramaturgií zvolila cyklus Lidových písní pro mezzosoprán a orchestr Luciana Beria. Dílo z roku 1964, jehož dvě písně jsou však o plných třináct let starší, se dočkalo své verze pro orchestrální doprovod v roce 1973. Posluchači jsou italským skladatelem zváni za upravenými lidovými písněmi z Ameriky, Francie, Arménie a dalších zemí. Autorova rodná vlast je zastoupena výlety na Sicílii či na Sardinii. V uších máme dodnes výtečné podání tohoto cyklu, kterým se 13. 6. 2020 blýskla v pražském Rudolfinu Magdalena Kožená. Českou filharmonii řídil Simon Rattle. Bude zajímavé porovnat, jak se s tímto nesnadným, expresivní pojetí nejednou vyžadujícím úkolem vyrovná Elīna Garanča.

Závěr obstará Sibeliova symfonická báseň Finlandia z roku 1899, opěvující nejen finskou přírodu, ale i finské sebeuvědomění. Aktuální odkaz na hrozby z Východu je zde podprahový, ale zřejmý. Poněkud zašmodrchaněji lze z tohoto úhlu pohledu interpretovat skladbu, která zazní předtím. Tedy po Beriovi. Berlínští filharmonici sáhli po Rapsodii pro orchestr Taras Bulba od Leoše Janáčka. Zřejmě zazní jeho druhá verze z roku 1918, mladší o tři roky oproti původní. Ať tak, či onak, dílo není jen poklonou eposu ukrajinského rodáka Nikolaje Vasiljeviče Gogola legendárnímu záporožskému atamanovi, který hrdinně zahynul v boji, ovšem proti Polákům. Nelze z něj zároveň odmazat Janáčkovo rusofilství, zvlášť během první světové války velmi citelné. Vnímejme však i tuto hudební ukázku v kontextu doby jako hudební oslavu hrdinství, které se dokáže postavit atakující přesile.

Pro řadu televizních stanic v Evropě na čele s ARTE, zaměřených čtyřiadvacet hodin denně na kulturu, je volba Evropského koncertu Berlínských filharmoniků coby matiné šikovná. Zajistí přímý přenos ve vysílacím čase, na který není takový tlak jako ve večerních hodinách. Jelikož ale naše ČT art se, jak známo, dělí o vysílání s „Déčkem“, nabídne tuto událost svým divačkám a divákům ze zpožděného záznamu 1. května večer.

Bude to letos naposled, co se Berlínští filharmonici museli stěhovat jinam, než zamýšleli?

Foto: Fb Berlínských filharmoniků, Stephan Rabold, Fb / Mezzo Tv