středa, 17 únor 2021 10:34

Klasika v souvislostech (17)
Richard Strauss v Drážďanech

Autor:

„Dějištěm světových premiér Straussových scénických dělo byla Semperoper přesto, že ve městě nikdy, na rozdíl od Berlína, nepracoval jako ředitel operní společnosti a ani v něm nikdy nežil.“

„Ernst von Schuch, hudební ředitel drážďanské Dvorní opery, se neobával a sedmatřicetiletého Strausse s jeho v pořadí druhým operním dílem, v Berlíně odmítnutým, v roce 1901 pozval.“

„Straussova hudba zůstala drážďanským muzikantům v krvi jako ´podivně pozitivní vedlejší účinek´ izolace Saska za železnou oponou.“

 

Semperoper-1850-volne

 

Devět z patnácti oper Richarda Strausse mělo premiéru v Drážďanech. S nadsázkou se proto někdy o saské metropoli hovoří jako o straussovském Bayreuthu. Tradice uvádění Straussových oper je tam opravdu dlouhá, silná a setrvalá. V mnohém to ale také opravdu kulhá. Přinejmenším v tom, že skladatel neinicioval postavení tamního divadla a že se v Semperoper zdaleka nehrají jen jeho díla. Bayreuthské festivalové divadlo je proti tomu zcela monotematickým místem.

Semperova opera, ve které působí soubor Saské státní opery a orchestr Sächsische Staatskapelle Dresden, vznikla podle plánů architekta Gottfrieda Sempera v roce 1841. Po požáru v roce 1869 byla do roku 1878 přestavěna. Za druhé světové války budovu těžce poškodilo bombardování města. Potřetí ji tehdejší Německá demokratická republika otevřela až po dlouhé rekonstrukci a znovuvýstavbě před 36 lety: v polovině února 1985, k výročí ničivého spojeneckého náletu. Otevřela ji Weberovým Čarostřelcem a Straussovým Růžovým kavalírem.

 

07074-Dresden-1906-TheaterplatzmitSemperoper-BrckampSohnKunstverlag

 

Dějištěm světových premiér Straussových scénických děl bylo divadlo přesto, že bavorský skladatel a dirigent ve městě nikdy, na rozdíl od Berlína, nepracoval například jako ředitel operní společnosti a ani v něm nikdy nežil. Pobýval tam ale často, a to v hotelu Bellevue hned vedle divadla, s výhledem na zámecký kostel a Staré Město i na řeku. Budova od druhé světové války neexistuje; jméno proslulého historického hotelu převzal veliký hotel na protějším pravém novoměstském břehu Labe, využívající mimo jiné i jednu z mála dochovaných nepoškozených barokních budov z první poloviny 18. století.

 

DresdenSemperoperBellevue1865

 

Do Drážďan se Strauss dostal v důsledku odmítnutí středověké operní pohádky Feuersnot (Zákaz ohně) Císařskou dvorní operou v Berlíně, ve které jako čerstvě jmenovaný kapelník pracoval. Respektive, stalo se tak v důsledku zásahu cenzury pruského císaře Viléma II. Příběh totiž vyznívá kriticky k dvojí maloměšťácké morálce. Ernst von Schuch, původem rakouský dirigent, generální hudební ředitel drážďanské Dvorní opery, se nicméně uvedení neobával a sedmatřicetiletého Strausse s jeho v pořadí druhým operním dílem v roce 1901 pozval….

V roce 1905 následovala, opět pod Schuchovou taktovkou a s Karlem Burianem v roli Heroda, opera Salome: dekadentní a expresivně vyhrocená, neortodoxně a dráždivě zacházející s původně biblickým příběhem, kontroverzní a skandální. Měla „kolosální“ úspěch. Zásadně a znatelně posunula evropské hudební divadlo k moderně… Gustav Mahler chtěl pak Salome uvést ve Vídni, kde vedl dvorní operu, ale představení bylo z mravnostních důvodů zakázáno. V New Yorku musela být z podobných důvodů Salome stažena z repertoáru záhy po premiéře. V roce 1909 následovala s velkým ohlasem drážďanská světová premiéra Straussovy Elektry a v roce 1911 premiéra Růžového kavalíra, který všechny předchozí úspěchy zastínil… Z Berlína jezdili milovníci opery do Drážďan „na Strausse“ zvláštními vlaky a už v roce 1915 se v saské metropoli konal Straussův týden. Další festivaly nesoucí jeho jméno následovaly v letech 1919, 1924, 1926, 1927, 1928, 1930 a 1934…

 

113

 

Na začátku umělecké dráhy Richarda Strausse, dirigenta a skladatele narozeného roku 1864 v Mnichově, byla německá hudba ještě silně pod vlivem estetiky a tvorby Franze Liszta a Richarda Wagnera. V tomto duchu se během patnácti let stal autorem osmi programních symfonických básní, k nimž přibyla v roce 1915 ještě Alpská symfonie. Mimochodem, premiéru měla pod autorovou taktovku sice v Berlíně, ale hrál drážďanský orchestr. Ten, který účinkoval a dodnes účinkuje i v Semperově opeře… Jde o mistrovská díla velkého koncepčního rozmachu, plastické hudební charakterizace a bohaté a často i novátorské instrumentace. Pozornost k rafinovanosti a k moderně – a s tím také k hudebnímu divadlu – obrátil Strauss poté, co na scénu začali vstupovat bořitelé starého stylu počínaje Debussym a Ravelem a konče Bartókem a Stravinským. Ve smělosti vedení vokálních linek a v harmonii sám brzy dospěl k dramatismu dotýkajícímu se hranic tonality.

Mezitím, i po smrti Ernsta von Schuch, byly Drážďany místem dalších operních premiér. V roce 1924 tam poprvé zaznělo Intermezzo a v roce 1928 Die ägyptische Helena, obě pod taktovkou Fritze Busche. Roku 1933 Arabella, o dva roky později, to už za řízení Karla Böhma, Die schweigsame Frau (Mlčenlivá žena) a nakonec roku 1938 Daphne.

 

115

 

Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých. Guntram byl inscenován v 90. letech ve Výmaru, Ariadna na Naxu a Die Frau ohne Schatten (Žena beze stínu) v druhém desetiletí dvacátého století ve Vídni, Friedenstag a Capriccio ve válečných letech v Mnichově a jako poslední pak Die Liebe der Danae (Láska Danae), posmrtně, v roce 1952 v Salcburku.

Hudba Richarda Strausse byla vždy rafinovaná a smělá, možná i okázalá. Až na sklonku dlouhého života našel cestu ke zjednodušení hudebních prostředků. Válka, za níž stála jeho vlast, přinesla zmar a utrpení, v osobní rovině smrt mnoha přátel… a k tomu i zničení operních budov v Mnichově, Berlíně, Vídni a Drážďanech. V posledních měsících války, když se proměnil přeneseně i doslova v trosky celý jeho dosavadní svět, napsal smutečně vyznívající Metamorfózy pro 23 sólových smyčcových nástrojů. Na podzim roku 1945 vznikl pak jednoduchý, diskrétní, místy krásně klidný Hobojový koncert.

 

111

 

Alice, manželka skladatelova jediného syna, pocházela z Prahy. Byla Židovka. Určitě i kvůli ní a kvůli vnukům, ve snaze jim pomoci, si Strauss zadal s představiteli Hitlerova režimu… Válku prožil víceméně v klidu, zažil premiéry svých pozdních oper, jako uznávaný dirigent řídil významné orchestry, natáčel svá díla… Po pádu Německa, aby unikl denacifikaci, odjel v říjnu 1945 do Švýcarska. Se světem se tam v roce 1948 symbolicky rozloučil mimořádně lyrickými Čtyřmi posledními písněmi.

 

Semperoper-Deutsche-Fotothek

 

Dvanáct ze svých oper, včetně Růžového kavalíra, napsal ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova, kam se nastěhoval v roce 1908 po úspěchu Salome a kde brzy z domu původně zamýšleného pro letní pobyty učinil stálé sídlo rodiny. Strávil tam čtyři desetiletí, celou druhou polovinu života. S výjimkou čtyř poválečných let. Do Garmische se mohl vrátit až na jaře 1949, několik měsíců před smrtí…

 

112

 

Drážďany, kde Richard Strauss často také při koncertech dirigoval orchestr Staatskapelle, nejstarší německý orchestr počítající historii až do 16. století, do roku 1548, zůstaly po válce přimknuty k tradicím. V roce 2014, kdy jsme si připomínali 150 let od skladatelova narození, tam byly na programu jeho opery a alespoň koncertě i první dvě z nich, které běžně součástí repertoáru nejsou. Uvedli tam vedle koncertů i jeho balet Josephs Legende. A pozornost skladateli, který je s městem spojen jako žádný jiný – ještě víc než Wagner, od něhož tam premiéru měly ve 40. letech 19. století jen tři opery, totiž Rienzi, Bludný Holanďan a Tannhäuser – pokračuje. Asi hmatatelněji než kdekoli jinde. Logicky. Nebýt celosvětového šílení kolem koronaviru, jistě bychom plody mohli sledovat i v tomto roce.

Už bezmála desetiletí dává Straussovu odkazu k dispozici své jméno jako šéf Staatskapelle Dreseden dirigent Christian Thielemann. Právě z jeho úst zazněl postřeh, jedno z možných vysvětlení ducha, který v městě setrvává: Straussova hudba zůstala drážďanským muzikantům v krvi jako „podivně pozitivní vedlejší účinek“ izolace Saska za železnou oponou. Zatímco orchestry na Západě se globalizovaly a jejich zvuk formovaly požadavky nahrávacího průmyslu, východní Německo v něčem zůstalo více navázáno na předválečnou estetiku. Může být. V Drážďanech každopádně dodnes dobře vědí, jak vyvážit opulentní okázalost niternějším pohledem tak, aby Straussovy partitury nevyznívaly povrchně.

 

Semperoper-veb-DSC2668

 

Foto: Petr Veber, Wikipedia, Deutsche Fotothek, Deutche Grammphon, Fb Semperoper

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.