neděle, 01 listopad 2020 10:47

Pohledem Jiřího Vejvody (1)
Provinění a pokání. Novoroční koncert z Vídně, část I.

Autor:

„Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů.“

„Prezident Vídeňských filharmoniků Hellsberg pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky a že je načase učinit pokání.“

„Vídeňští filharmonikové se s nacistickou minulostí vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí.“

 

003

 

Když se požehnané osmdesátky dočká jedinec, znamená to, že v životě má už leccos za sebou. A je mimo jiné schopen i ochoten se vyznat z chyb, kterých se občas dopouští každý z nás. Alespoň to tak má být, i když Miroslav Horníček k tomu trefně dodával, že „se stářím se sice prý dostaví moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“ Až do roku 2011 se zdálo, že tomuto břitkému bonmotu odpovídá i postoj proslulého orchestru Vídeňských filharmoniků ke vzniku jejich slavného Novoročního koncertu z Vídně. Ten se – ve své ryze novoroční podobě – poprvé odehrál jako matiné 1. ledna 1941. Na prahu blížícího se roku 2021 se tudíž dočká osmdesátého provedení. Jenže už o rok a den dřív, přesně 31. prosince 1939, měl historickou předpremiéru.

O jejích okolnostech se nyní rozhodně ví víc než nedávno. Ďábel však spočívá v detailech. A ty, které zrod Novoročních koncertů z Vídně provázely, skutečně ďábelské jsou. Ani s přihlédnutím k nevábným okolnostem po připojení Rakouska k Hitlerovu Německu je nelze nazývat jinak než proviněním. Vlastně není divu, že následníci tehdejších filharmoniků se v obavě o poškození umělecké i obchodní značky orchestru snažili minulosti vyhýbat. Dívat se takříkajíc stranou. Prozření – a následné pokání – se dostavilo až po dvaasedmdesáti letech.

Shodou náhod stáli jak za dávným proviněním, tak i za nedávným pokáním dva muži. Prvními byli vídeňský rodák, dirigent Clemens Heinrich Krauss (1893–1954), a Berlíňan tělem i duší, vysoký nacistický funkcionář Baldur Benedikt von Schirach (1907–1974). Krauss coby syn přední vídeňské zpívající herečky vystudoval konzervatoř a stal se nakrátko sbormistrem v brněnském divadle. Především ovšem už od roku 1922 dirigoval orchestr Vídeňské státní opery, kde byl následně jmenován ředitelem, a v roce 1930 pozdvihl taktovku při tamní premiéře Bergova Vojcka. To už dirigoval též Vídeňské filharmoniky. Po Hitlerově nástupu k moci začal Krauss projevovat příchylnost k nacistům. Ještě téhož roku převzal v Berlíně nastudování Straussovy opera Arabella po Fritzi Buschovi, který odešel na protest proti nacistickému vměšování. A když o dva roky později učinil totéž dosavadní ředitel berlínské Státní opery Erich Kleiber, byl do jeho křesla posazen právě Krauss.

 

002

 

Jakmile došlo 12. března 1938 k zabrání Rakouska, zajistil mu tento dirigent svévolně jménem všech Vídeňských filharmoniků vřelé přitakání. Beztak měla už nějaký čas existovat v orchestru tajná buňka Hitlerovy NSDAP. Nyní si tito muzikanti svižně vyřídili účty s kolegy židovského původu i s těmi, kteří měli takzvané „podlidi“ v příbuzenstvu. Třináct dostalo ihned padáka; pět z nich zahynulo v koncentračních táborech, šestý při domovní prohlídce před transportem. Další se o místo i svůj osud obávali den po dni. (A nikdo z vyhozených hudebníků se do orchestru po válce nevrátil, zatímco jiní – a do NSDAP jich vstoupilo padesát procent – v něm i po roce 1945 buď zůstali, nebo byli záhy přijati zpět…) Ani to však ne a ne získat přízeň nacistů. Hitler se totiž v mládí marně snažil ve Vídni uspět jako malíř a dávná příkoří nikdy nezapomněl. Teď byl odhodlán své dluhy zapravit. „Co s tím?“ lámal si zjevně hlavu ctižádostivý Krauss.

Pak se proslechlo, že bude roku 1940 jmenován říšským místodržitelem ve Vídni údajný milovník hudby Baldur von Schirach. Syn dlouholetého ředitele divadel ve Výmaru a Wiesbadenu; bratr o devět let staršího Karla, který se zastřelil roku 1920 kvůli Versailleské smlouvě. Brzy byl Baldur oddaným příznivcem křiklouna z mnichovských putyk; v pětadvaceti se oženil s dcerou Hitlerova oficiálního fotografa a měl od té doby k Vůdci přístup. Vídni von Schirach vládl až do konce války a byl zodpovědný za deportaci desítek tisíc vídeňských Židů, což nazval „aktivním příspěvkem k evropské kultuře“. Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů. Von Schirachovi se nápad zalíbil, protože zapadal do nacistického konceptu propagandy skrze umění. A svolil s podmínkou, že výnos ze vstupného bude věnován na nákup zimních oděvů pro říšské vojáky, trpící chladem na frontě.

 

002

 

Dlouhá desetiletí poté se tuto neblahou událost snažila filharmonie vysvětlovat z lepší stránky jako mazaný triumf vídeňské kultury nad nacistickým barbarstvím. Jenomže pak se provalila aféra s čestným Schirachovým prstenem, který mu vedení filharmoniků věnovalo za války. Po ní byl Baldur postaven před Norimberský soud, strávil dvacet let ve věznici. Sotva z ní roku 1966 bezmála slepý vyšel, nechal mu – prý jen z vlastní vůle – vyrobit trumpetista vídeňského orchestru Helmut Wobisch, někdejší člen jak NSDAP, tak dokonce i SS, věrnou kopii původního, mezitím ztraceného prstenu. (Wobish byl sice roku 1945 vyhozen, brzy se však vrátil zpět, a dokonce zastával pozici manažera Vídeňských filharmoniků.) Informaci po letech zveřejnil von Schirachův syn.

To už bylo přespříliš na další dva protagonisty tohoto příběhu. Člena rakouské strany Zelených, historika Haralda Walsera, který skandál rozvířil, a prezidenta Vídeňských filharmoniků, houslistu Clemense Hellsberga, jehož osobně znám jako zajímavého člověka. Ač od mládí spíš plachý, působil po studiích jako příslušník Útvaru rychlého nasazení, než se stal prvním houslistou orchestru Vídeňské státní opery a následně též Vídeňských filharmoniků. Nyní Hellsberg – coby čerstvý šedesátník na sklonku své aktivní muzikantské dráhy – pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky, kteří s dávnou minulostí nemají nic společného. A že je načase učinit pokání. Umožnil nezávislému a obecně respektovanému historikovi Oliveru Rathkolbovi přístup do sklepních prostor Vídeňské státní opery, kde se pod stohy partitur skrývaly dávné dokumenty. Výsledkem práce Rathkolbova tříčlenného týmu byla roku 2013 – symbolicky pětasedmdesát let od anšlusu – odborná studie, jejíž klíčová sdělení jsou stále k dispozici na webových stránkách Vídeňských filharmoniků. A sám Hellsberg vydal o temných stránkách z dějin svého orchestru knihu Demokracie králů, která by stála za překlad do češtiny.

 

001

 

Co se stalo, nedá se odestát. Lze k tomu však přistoupit s otevřeným hledím, i když to vůbec není příjemné. Vídeňští filharmonikové, mezi nimiž dnes ostatně najdeme kromě Rakušanů občany dalších dvanácti států, se do kyselého jablka po dekádách váhání zakousli. A s nacistickou minulostí se vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí. Vytvořil ji totiž roku 1914 jistý Leopold Weninger, který později zaranžoval také neoficiální nacistickou hymnu Píseň Horsta Wessela aneb Vlajka letí vzhůru. Prvního ledna 2020 zazněl známý pochod už v upraveném hávu. A za pár týdnů jej – v rámci přímého přenosu 1. ledna 2021 na ČT 2 – uslyšíme v této nové verzi znovu.

 

Foto: Martin Kubik, discogs.com, archiv Vídeňských filharmoniků

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.