„Nedlouhá pouť Fritze Weisse začala i skončila na svatého Václava: 28. září 1919 se narodil v Praze, 28. září 1944 zahynul v koncentračním táboře.“

„S jeho veřejným vystupováním byl 15. března 1939 konec, ale s orchestry Ludvíka, Dvorského či Vlacha spolupracoval jako aranžér.“

„Snad z dojemné potřeby doprovodit svého otce nastoupil ‚Fricek‘ v Terezíně dobrovolně do transportu směr Osvětim, kde měl při selekci osudovou smůlu.“

Šestý díl seriálu Až na konec světa patří Fritzi Weissovi, který byl nejen instrumentalistou, ale také aranžérem a kapelníkem. Nadějnému talentu oddanému jazzové hudbě bylo po 15. březnu 1939 nejprve znemožněno pokračovat ve veřejném vystupování, dva roky nato byl deportován do Terezína a později zahynul v pouhých pětadvaceti letech v Osvětimi.

Být českým občanem židovského původu – a milovat i provozovat jazz, toto „entartete kunst“ neboli zvrhlé umění. To byla pro trumpetistu, aranžéra a kapelníka Fritze Weisse po vzniku nacisty řízeného Protektoratu Böhmen und Mähren třaskavá směs, která dříve či později musela explodovat. Než na ni muzikant tělem duší, přezdívaný Fricek, jen tři čtvrtě roku před koncem druhé světové války doplatil v Osvětimi životem, patřil v Praze, a dokonce i v Terezíně k těm, kteří se – slovy dvorního textaře našich swingařů Jaroslava Moravce – oddávali rytmu: „Znamená to… radovati se ze života… Rytmus jest v úzké souvislosti s životní podstatou: srdce bije v pravidelném rytmu, den i noc se střídají v rytmu… Rovněž jest rytmus markantním jevem našeho století techniky a strojů,“ zformuloval Moravec roku 1941 v anketě večerníku Expres bezděky motto hudebníků své generace, kterým učaroval jazz. Respektive swing. Podle Zdeňka Nováka, jednoho z těch, kterým se podařilo přežít a mohli se ohlédnout zpět, „ten goodmanovsky ostrý, provokativní a mladistvě drzý, nikoli glennmillerovsky uhlazený.“

Fritz Weiss

Nedlouhá pouť Fritze Weisse začala i skončila na svátek svatého Václava. Osmadvacátého září 1919 se narodil v Praze, osmadvacátého září 1944 zahynul v koncentračním táboře. Čtvrtstoletí, které mu bylo okolnostmi vyměřeno, však nepromarnil. A přestože o jeho soukromí nevíme takřka nic, Frickova muzikantská dráha je slušně zmapována. Prostřednictvím postřehů očitých svědků, ale také díky pozdější poctivé práci publicistů Lubomíra Dorůžky či Jaroslava Krupky. Navíc vydalo Židovské muzeum v Praze ve spolupráci se sběratelem historických gramofonových desek Gabrielem Goesselem dvojalbum, jehož plná polovina nabízí nahrávky, na nichž Weiss koncem třicátých a počátkem čtyřicátých let minulého století účinkoval. To už hrál na trubku, na klarinet či příležitostně na klavír, neboť nástroj svého dětství, jímž byly housle, brzy odložil.

Že byli jeho rodiče solidně situováni, dokládá skutečnost, že navštěvoval soukromou Prague English Grammar School, na které také začal aktivně muzicírovat. Koncem třicátých let totiž – už v čele svého kvintetu – obstarával hudební doprovod tanečním hodinám, v nichž si jeho spolužačky a spolužáci snaživě osvojovali základy pohybů na parketu. K tomu logicky musela znít hudba různého druhu, což Weisse časem přestalo bavit, protože pošilhával jen a jen po swingu a jazzu. Proto ani na okamžik nezaváhal, když se vynořila nabídka zasednout – dokonce jako první trumpetista – v orchestru Milana Hally, výmluvně nazvaného Swing Rhythm.

Tato dnes zapomenutá kapela nejenže provozovala své oblíbené hudební žánry na kvalitní úrovni a byla líhní různorodých talentů. Snad ještě záslužněji se zpětně jeví snaha nehledět na to, z jakého podhoubí kdo pocházel, a shromáždit v souboru muzikanty české, židovské i německé krve. Je symptomatické, že až do zániku první Československé republiky to fungovalo. Problémy přišly až poté – a hned se ukázalo, co v kom dřímá. Mnozí zvolili úprk do profesionálního Orchestru Emila Ludvíka. Onoho – podle Lubomíra Dorůžky – „válečného sdružení těch nejpravověrnějších swingařů“, které se zuby nehty drželo nad vodou od roku 1939 do roku 1943. Přesto však šlo vesměs o řešení buď dočasné, anebo polovičaté. I mezi jazzovými muzikanty se totiž začaly psát dobové příběhy.

Orchestr Emila Ludvíka

Zdatný saxofonista, Němec Hugo Bayer, náhle už nechtěl hrát se Židy; herci a hudebníkovi Hansi Ebertovi pronacistická rodina zakázala, aby vystupoval s Čechy… Na rozdíl od nich byl trombonista Walter Paul vyhraněným antifašistou, nenávidějícím Hitlera, a patřilo k paradoxům války, že do ní přesto musel narukovat, neboť jej povolal wehrmacht, v jehož řadách zahynul kdesi na východní frontě. Složitý byl též osud skvělého houslisty, kapelníka a skladatele jménem Dol Dauber. Tento virtuos evropské úrovně, který se v mládí školil u Otakara Ševčíka, sice koncentračnímu táboru navzdory svému židovskému původu unikl. Skrýval se totiž u české rodiny, které za to prý musel odevzdat své cenné housle značky Guarneri. Zatčen gestapem byl ovšem jeho milovaný syn Robert, který zemřel v koncentračním táboře 23. března 1945, pouhých šest týdnů před koncem války.

Coby příslušník podřadné rasy byl rovněž Fritz Weiss odsunut zprvu na okraj pražského dění – a poté zařazen do transportu. S jeho veřejným vystupováním byl přirozeně konec hned 15. března 1939. Stáhl se do ústraní, ale s orchestry Emila Ludvíka, R. A. Dvorského či Karla Vlacha spolupracoval jako zručný aranžér. V této roli, nacistům neviditelný, ale swingařům platný, se uplatnil ve prospěch mnoha písní i nahrávek. Sice anonymně, ale pro zasvěcené zcela zřetelně byl podepsán pod úpravou směsi ze skladeb Rudolfa Frimla. Nebo pod dobovými hity tandemu Leopold Korbař a Jaroslav Moravec, jako byly „Hm, hm“ nebo „Doktor Swing“ v podání nejen Arnošta Kavky, ale též R. A. Dvorského či sester Allanových. Také Běhounkovým „Vteřinám v Lloydu“ dodalo šmrnc Weissovo aranžmá. Muzikálnost Fritze Weisse obdivovaly takové pojmy, jako byl dostudovaný lékař a znamenitý hráč na basu Jan Hammer starší nebo nedostudovaný právník a skvělý klavírista Jiří Verberger. Oba oceňovali, že Weiss v podstatě Ludvíkův orchestr diskrétně řídil. Vedl zkoušky, dělené podle nástrojových sekcí; učil muzikanty společnému frázování; předváděl jim umění improvizace či výstavbu sólových partů.

Jan Hammer st.

Pak ovšem takříkajíc spadla klec. A zaklapla past. Pár měsíců poté, co k Frickovu žalu byl do Terezína odvezen jeho starší bratr, k němuž měl zřejmě silný vztah, se koncem roku 1941 ocitl v transportu stejným směrem také on sám. Bez hudby ale žít nemohl, nechtěl ani neuměl. Podařilo se mu do tábora propašovat klarinet. Ocitl se v terezínském ghettu v době, kdy nacisté museli kvůli kontrolám Mezinárodního Červeného kříže, jakkoli často zoufale povrchním, předstírat, že „Hitler daroval Židům město“. A nechat je – naoko – provozovat i kumšt. Divadlo, hudbu. Činorodý Weiss nelenil a založil svůj vlastní kvintet, záhy se ovšem přesunul do početnějšího orchestru Ghetto Swingers, kde se setkal s dalšími legendárními postavami. Hercem a hudebníkem, berlínským rodákem Kurtem Gerronem, který musel s vedením tábora spolupracovat na ponižující filmové frašce, zpodobňující údajně kypící život v ghettu; přesto byl poté, koncem roku 1944, z Terezína odvlečen a zahynul v plynové komoře. Větší štěstí měli další dva. Těšínský Žid Erich Vogel a jeho berlínský souvěrec Leopold Roman. Nejenže válku přežili, ale podařilo se jim poté dostat do Spojených států, konkrétně do Nevady a do New Yorku, kde se jim dařilo pracovně i zdravotně. Skonali v poměrně požehnaném věku pětasedmdesáti, respektive šestaosmdesáti let.

Nic takového nebylo souzeno Fritzi Weissovi. Díky českému četníkovi z Litoměřic, který sloužil v terezínském ghettu, se mu ještě tu a tam dařilo posílat do Prahy nové aranže. Pak ovšem přišlo smutné finále. Jak zmiňuje Jaroslav Krupka, snad z dojemné potřeby doprovodit svého otce nastoupil Fricek koncem září 1944 v Terezíně dobrovolně do transportu směr Osvětim. A tam měl při selekci vězňů na rampě osudovou smůlu. Obávaný Josef Mengele sice nebyl táborovým lékařem, ale zrovna se tam ze „svého“ Birkenau vypravil na inspekci. A jak před ním vychrtlé postavy defilovaly, některým pokynul doprava, tedy na práci, a jiné poslal jediným pohybem ruky doleva, do plynové komory. Toto letmé, lhostejné gesto zvrhlého lékaře znamenalo Weissův neodvratný konec…

Přemítám, co by asi tak jeho příběhu řekl mnohem slavnější kolega trumpetista. Muž jménem Louis Armstrong, který po celý život nosil na hrudi přívěšek s Davidovou hvězdou. Jako vděk židovské rodině ze Saint Louis, která jej v jeho sedmi letech přichýlila, když se bezcílně potloukal po ulici. Už tehdy prý vnímal jak rasismus, tak antisemitismus. Dávno před holocaustem, jehož rozměr se vymykal i nejděsivějším snům.

Foto: geni.com, Wikipedia (volná díla, ChickSR – CC BY-SA 4.0), discogs.com