„Když od října 1814 do června 1815 probíhal Vídeňský kongres, mladý Ignaz u toho nemohl chybět; složil dobový hit Alexandrovy variace.“

„V roce 1827 působil jako prostředník mezi Londýnskou filharmonií a těžce nemocným Beethovenem, jemuž chtěl zajistit zakázku.“

„Pražský žid, londýnský katolík, vídeňský lev salónů a celoevropský pedagog nebyl géniem komponování, ale zato významnou postavou.“

Dvěma, a možná spíš třemi aspekty se muž, narozený 23. května 1794, liší od většiny postav tohoto volného cyklu. Především tím, že na rozdíl od nich neprožil většinu života v minulém století, ale už v předminulém; stal se svědkem i účastníkem odlišných časů a vydobyl si v nich celoevropské renomé. Díky tomu se o něm sice dodnes ví víc než o jeho následnících, našich zapomenutých krajanech. Má to však háček – kdo byl Ignaz Moscheles, sice leckdo zodpoví na první dobrou, ovšem jeho fascinující život plný setkání s hudebními veličinami má v malíčku málokdo. A přitom, jak známo, ďábel je vždycky v detailu…

Pak je ještě třetí Moschelesova specialita. Pátrat po jeho osudech, číst si o něm v knížkách (například v celkem nedávné od Emila F. Smidaka) či brouzdat po internetu znamená narazit na nesrovnalosti hned v samém úvodu. Vždyť je mu různými autory připisováno hned čtvero národností: česká, židovská, německá, a dokonce i rakouská. Kým tedy byl, jak a kde všude pobýval tento hudebník, který se dožil dobově úctyhodného věku pětasedmdesáti let?

Vážili si ho Ludwig van Beethoven i Felix Mendelssohn Bartholdy; byl žákem Antonia Salieriho, hrál čtyřručně na klavír s Johannem Nepomukem Hummelem, přátelil se s Giacomem Meyerbeerem a znal se s Heinrichem Heinem, jehož sestřenici si vzal za ženu. Už tento letmý výčet faktů stačí k tomu, aby byl klavírista, pedagog a skladatel, narozený jako Isaac Moscheles, považován za osobnost své epochy – a nemít dnes to slovo tak pejorativní nádech, i za celebritu. Na svět přišel v přelomovém čase pro své rodiště: deset let před jeho narozením, tedy roku 1784, se Praha z města provinčního charakteru proměnila ve významné sídlo čítající osmdesát tisíc obyvatel. Došlo totiž ke spojení čtyř dosud samostatných městských celků – Hradčan, Malé Strany, Starého a Nového Města. Nikoli však Josefova; tato židovská lokalita, chcete-li ghetto, byla k Praze připojena až v roce 1850. Moschelesův život tak v dětství provázal dvojznačný pocit potomka z dobře situované rodiny, ale přece většinovou společností tak trochu odstrkovaného. Což může být – a v jeho případě nejspíš také bylo – spouštěčem potřeby něco v životě dokázat, vyniknout nad jiné, kteří se na něj dívali úkosem.

Cestu k hudbě měl usnadněnou tím, že jeho otec ve volných chvílích hrál náruživě na kytaru a přál si, aby se jeho děti věnovaly hudbě cílevědoměji. Zkusil to napřed s Isaacovou starší sestrou, ale když se ukázalo, že tento obor nebude jejím osudem, posadil ke klavíru syna. Zlom v rodinném životě však nastal otcovou smrtí v Isaacově citlivém věku – bylo mu čtrnáct a cítil se v Praze, směřující k rachotu průmyslové revoluce i k jásotu národního obrození, poněkud opuštěný. A tak se, vyzbrojen znalostí němčiny, kterou se doma běžně mluvilo, vydal roku 1808 do Vídně s cílem zdokonalit své hudební školení. Jsa solidně zajištěn, mohl si dovolit dva významné pedagogy. Oba se lišili od Bedřicha Diviše Webera, který mu předtím na Pražské konzervatoři rozmlouval Beethovena coby moc novátorského, „divokého“, a měl ho ke studiu Bacha či Mozarta. Pouhý rok před svou smrtí se Moschelesovi věnoval varhaník, skladatel a pedagog Johann Georg Albrechtsberger, u něhož se mladík vzdělával v kontrapunktu. A kompozici zároveň nestudoval u nikoho jiného než u proslulého Antonia Salieriho. Jakmile se jeho talent propojil se znalostmi a umění s řemeslem, bylo zřejmé, že se na hudební scénu klube budoucí osobnost.

Poprvé se to potvrdilo už záhy. Od října 1814 až června 1815 probíhal ve městě nad Dunajem Vídeňský kongres. Přezdívaný místními jako „tančící“. Důvod byl nasnadě. Zástupci mocností se sice přes den vášnivě přeli o tom, jak bude vypadat Evropa po definitivním pádu Napoleona, onoho „strašidla, které ji obcházelo“. Ale po večerech se chtěli neméně vášnivě bavit. A tak se například v salonech významných šlechtičen pořádaly večírky, na kterých nemohla neznít hudba. Mladý, teprve dvacetiletý, a přece už charismatický klavírní virtuos, který si své křestní jméno změnil na němečtěji znějící Ignaz, u toho nemohl chybět. Nejenže bravurně vládl klávesám, ale složil „dobový hit“ – Alexandrovy variace, jejichž popularita se následně valila Evropou. A mladý hudebník logicky vyrazil v jejich stopách.

Vyzbrojen byl tehdy i čerstvě nabytým renomé, které získal v souvislosti s Beethovenovou jedinou operou Fidelio, kterou si skladatel tolik přál pojmenovat po ženské hrdince Leonoře, jež mu učarovala, ale neuspěl. Každopádně pracoval na tomto díle, jak známo, od roku 1804 s přestávkami deset let. A když vznikla potřeba vytvořit z něj klavírní výtah, obrátil se Beethoven právě na Moschelese, kterého až neobvykle uznával, ctil. Ignaz se mu odvděčil poctivě odvedenou prací, kterou na poslední stránce partitury završil poznámkou „Dokončeno s Boží pomocí“. Rebelský Beethoven nelenil a připsal pod to „Ach, člověče, pomož si sám!“.

Moscheles virtuózně koncertoval, kde to šlo. Když vystupoval v tehdejším Carlsbadu, vypravil se z nedalekého Cvikova na jeho koncert s maminkou chlapeček jménem Robert Schumann. A zahořel natolik, až se na místě zapřisáhl, že svůj život zasvětí hudbě… Ignaz putoval dál napříč Evropou. Paříž ho sice zaujala, on zaujal město nad Seinou, ale táhlo ho to za kanál La Manche, do Londýna. Přijat tam byl roku 1822 přátelsky, dokonce s úctou. Svědčilo o tom čestné členství, která mu udělila Londýnská hudební akademie, předchůdkyně nynější Královské. Anglie zároveň učarovala Moschelesovi. Jak ve svých vzpomínkách uvedl spisovatel a básník Samuel Taylor Coleridge, při návštěvě Bristolu a okolí se Ignaz rozněžnil: „Modrý nádech této krajiny,“ pravil údajně, „si zaslouží ztvárnit formou adagia…“ Do svého vlastního deníku, který se zachoval a slouží – společně s korespondencí – jako hlavní pramen poznání jeho života i díla, si poznamenal: „V Londýně se cítím víc a víc jako doma.“

Jako akční mladík, poletující kontinentem, si ale v dohledné době stačil namluvit dceru židovského bankéře z Hamburku. Charlottu Emden si Ignaz – coby jednatřicetiletý – vzal roku 1825 v tamní synagoze. Když si ji ale přivezl do Londýna, kde postupně zplodili dva syny a jednu dceru, vstoupil do anglikánské církve, mísící v sobě reformaci a tradici, protestanství a katolictví. Odvolával se přitom na skutečnost, že byl prý ještě v Praze jako osmiletý pokřtěn… Přitom se však nikdy zásadním způsobem nezřekl svého judaismu, ostatně se přátelil se souvěrci jak v hudbě – Antonem Rubinsteinem, Josephem Joachimem a dalšími –, tak mezi mecenáši na čele s rodinou Rotschildových.

Když se o Moschelesovi, který sice jako skladatel časem vyšel z módy, ale měl ohromné jméno coby pedagog, doslechl movitý Abraham Mendelssohn Bartholdy, pozval ho do Berlína a požádal ho, aby se ujal jeho dvou hudebně nadaných dětí. Obě udělaly na Ignaze velký dojem: „Podobnou rodinu jsem dosud nepoznal,“ svěřil se deníku, „Felix, ačkoli jen patnáctiletý, je fenomenální. Zázračné děti jsou vedle něj nic… je to už zralý umělec. A talentovaná je i jeho starší sestra Fanny.“ Později k tomu připojil další postřeh: „Když jsem mu dával první lekci, měl jsem neustále na mysli, že vedle mě nesedí žák, nýbrž mistr…“ Tehdy se zrodilo přátelství mezi dvěma velikány, které od sebe dělilo jen patnáct let, a trvalo až do Mendelssohnovy smrti. Ignaz přivezl Felixe do Londýna, společně tam vystupovali čtyřručně a s chutí jeden druhého přitom překvapovali nečekanými kadencemi.

Kromě toho se Ignaz Moscheles zapsal do hudebních dějin Londýna řadou počinů. Podařilo se mu vrátit do povědomí nástroj tou dobou nevděčně opomíjený – cembalo. Jako virtuos, přezdívaný „klavírista prince Alberta“, býval zván do windsorského zámku. Podobně jako Franz Liszt na kontinentě, zpopularizoval dosud nevídanou formu hudebního vystoupení, sólový klavírní recitál. Přeložil z němčiny do angličtiny životopis Ludwiga van Beethovena od Mistrova tajemníka, Antona Felixe Schindlera. S taktovkou v ruce provedl roku 1832 premiéru Beethovenovy Missy Solemnis. Už pět let předtím, v roce 1827, působil jako prostředník mezi londýnskou Filharmonickou společností a těžce nemocným Beethovenem, jemuž chtěl zajistit zakázku, naléhavě potřebnou ke skladatelově léčbě. Finance pro něj vydoloval za příslib, že Ludwig zkomponuje pro Londýňany svoji Symfonii č. 10, z níž se zachovaly jen náčrtky.

Poslední takřka čtvrtstoletí svého rušného i rozmanitého života strávil Ignaz Moscheles s rodinou v Lipsku. Přestěhovali se tam roku 1846 poté, co na svého někdejšího učitele tři roky usilovně naléhal jeho žák Felix Mendelssohn Bartholdy, který tam založil konzervatoř. Jenže necelý rok po příjezdu Moschelesových Mendelssohn umírá… Vedení po něm přejímá právě Ignaz, který se jménem instituce později pustí do veřejného sporu s Richardem Wagnerem kvůli nevkusnému spisku, nazvanému Židovstvo v hudbě. Jelikož ale nic není jednoduché, natož takové, jak se na první pohled zdá, Moschelesův výpad proti Wagnerovi v sobě obsahoval i jistou nevraživost, jakou stárnoucí hudebník pociťoval k mladší generaci. Podobně prý totiž žárlil třeba i na Berlioze či Liszta, s těmi však udržoval korektní vztahy.

Když Ignaz Moscheles zesnul 10. března 1870 v Lipsku jen devět dní poté, co dirigoval místní orchestr Gewandhausu na zkoušce, zanechal po sobě jak pověst legendy, tak konkrétní dílo. Vesměs hodnocené jako efektní, zručné, nikoli ovšem pro vývoj hudby zásadní. Plodným autorem ovšem byl. Přes dvacítku děl vytvořil pro orchestr; více než dvakrát tolik pro klavír; dalších šestnáct kousků pro klavír čtyřručně; k tomu písně, komorní dílka… Že se nehrají často, znamená jediné. Pražský žid, londýnský katolík, vídeňský lev salonů a celoevropský pedagog nebyl géniem komponování, ale zato významnou postavou, která hudbě sloužila i ji propagovala. Další z našich krajanů, na kterého buďme pyšní.

Foto: Wikipedia