„Starší sestra Irma přivedla Alici v dětství ke klavíru, který se od konce první světové války stal jejím celoživotním osudem.“

„V terezínském ghettu jsem byla třikrát ročně vybrána, abych zahrála při inspekcích Červeného kříže, vzpomínala Herz-Sommer později.“

„Úmrtí údajně nejstarší přeživší holocaustu, sto desetileté legendy 20. století, oznámil 23. února 2014 její vnuk Ariel.“

Připouštím, že název článku zavání patosem, kterého se jinak – nejen v publicistice – upřímně děsím. Je-li však řeč o zřejmě nejstarší přeživší holocaustu, která se dožila úžasného věku sto deseti let, pak je snad přehršel emocí na místě. Co vše klavíristka Alice Herz-Sommer, pražská rodačka, během svého rušného života absolvovala… Svých prvních šestačtyřicet let prožila v Československu, včetně dvou v koncentračním táboře. Dalších sedmatřicet v Izraeli. A závěrečných osmadvacet v Anglii. Každá z těchto životních etap byla jedinečná – a jako by jedna podmiňovala druhou, následující.

Ale popořádku. Na svět přišla 26. listopadu 1903; narodila se do respektované židovské rodiny v Praze, kromě němčiny se naučila i česky. Otec byl obchodník, kultivovaná maminka pocházela z Jihlavy, kde se její rodiče stýkali s Mahlerovými. Však také slavný skladatel později patřil k těm, kteří během Alicina dětství navštěvovali Herzovy v jejich pražském bytě. Chodívali tam také Zemlinsky či Kafka, kterého si dívenka oblíbila: „Byl tichý, s maminkou se bavil o literatuře a s námi dětmi o přírodě. Jednou nás, Irmu a mě, vzal za Prahu, tam nás usadil na lavičku a vyprávěl nám…“

Starší sestra Irma přivedla Alici ke klavíru, který se od konce první světové války stal jejím celoživotním osudem. Rodina jí zařídila náslech u mistra kláves Artura Schnabela, který její talent potvrdil. Alicina cesta pak vedla na pražskou konzervatoř, kde se – jako nejmladší žačka v ročníku – ocitla v péči klavíristy a pedagoga Václava Štěpána. Přišly první, vesměs úspěšné koncerty a roku 1932 účast na Mezinárodní klavírní soutěži ve Vídni: „Předvedla jsem porotě ukázky z Beethovena a Schumanna, ale nejvíc je zaujaly Tři české tance od Bohuslava Martinů, které byly pro leckoho z nich objevem…“ Devětadvacetiletá Alice jen tak tak stihla věkový limit více než stovky soutěžících, ohraničený třicítkou. A odnesla si jedno ze tří čestných uznání, když na dvě hlavní ceny těsně nedosáhla.

Nezanedbávala ale ani soukromý život. Vdala se za obchodníka a nadšeného amatérského muzikanta Leopolda Sommera. Ve čtyřiatřiceti se jim 21. června 1937 narodil syn Raphael. To už se ale nad Československem stahovala mračna. Většina příbuzných stačila včas přes Rumunsko před Hitlerem utéct, Alice však zůstala v Praze, protože její tehdy dvaasedmdesátiletá matka Sophie potřebovala její péči. Pro obě si gestapo přišlo v červenci 1943, v Terezíně se s nimi ocitli i Alicin manžel a šestiletý syn. „Jak všichni vědí, terezínské ghetto bylo plné židovských umělců, mimo jiné skladatelů a hudebníků. K nim jsem se připojila a představte si, že jsem tam odehrála přes sto koncertů!“ Aby nedošlo k mýlce – Terezín si nacisté cynicky vybrali jako ukázkové město, které prý Hitler daroval Židům, a zjevně se bavili tím, jak si takzvaní podlidé krátí čas předtím, než zahynou v plynových komorách. A ještě to uměli propagačně zneužít: „V terezínském ghettu jsem byla třikrát ročně vybrána, abych zahrála při inspekcích Červeného kříže,“ vzpomínala Herz-Sommer později. „Vystoupení se konalo v radničním sále, publikum tvořilo asi sto padesát vyhublých, zbědovaných vězňů, pro které byla hudba útěchou, neboť jim o něco prodloužila život…“ To ovšem nebylo dopřáno jejímu muži Leopoldovi, který byl odvezen do Dachau, kde zemřel jen pár týdnů před osvobozením tábora. Alice a její syn se zázrakem nepřiřadili k odhadovaným pětatřiceti tisícům obětí terezínského ghetta ani nebyli odvezeni dál. Raphael se stal jedním z hrstky dětí, které odtud vyšly živé.

Alice Herz-Sommer se synem

Do roku 1949 pak pobývala Alice se synem v Praze, ale únorový převrat a možnost vystěhovat se – během krátkých námluv komunistů s Izraelem – legálně do Tel Avivu jejich československý příběh ukončily. Tam se Alice stala profesorkou na Hudební a taneční akademii, pojmenované po jejím hlavním donátorovi Samuelu Rubinovi. Raphael se tam přihlásil na studia – za svůj obor si zvolil violoncello. A byl úspěšný. Doporučili ho na soukromé lekce u legendárního Paula Torteliera. Ve Francii se také poznal se svojí ženou, violoncellistkou Geneviève Teulières. Pro změnu žačkou jiného velikána Andrého Navarry. Koncertovali, vyučovali zprvu v Marseille a poté v Londýně, roku 1998 založili letní hudební festival v horském středisku Gex, pouhých pět kilometrů od švýcarských hranic. Pak ovšem jako by zaúřadoval osud. Během turné po Izraeli Raphael 13. listopadu 2001 náhle zemřel v Tel Avivu, městě svého mládí. Bylo mu čtyřiašedesát, Alici osmadevadesát. Je to věk tak požehnaný, že člověk už smířlivě přečká i smrt jediného dítěte? Nevěřím.

Tou dobou Alice Herz-Sommer už dávno žila v Londýně, kam se z Izraele přestěhovala roku 1986. Pronajala si jednopokojový byteček v tradičně noblesní čtvrti Belsize Park, jejíž název byl kdysi odvozen od francouzského bel assis neboli dobře usazeni. Tam až do své smrti 23. února 2014 nastolila – navzdory narůstajícím tělesným potížím – každodenní pevný režim: „V deset hodin dopoledne usedám ke klavíru a tři hodiny cvičím. K obědu jím zásadně jen kuřecí polévku, nepiju čaj ani kávu, pouze vodu z kohoutku. Odpoledne se belhám ven do parku. Prvních dvacet minut je bolest nesnesitelná, pak trochu povolí…“ Co vás vlastně drží při životě po tom všem, co máte za sebou, ptali se jí v jednom z řady televizních a rozhlasových dokumentů, které o ní vznikly. „Právě to, že jsem poznala tolik zla,“ odpovídala, „takže se denně opájím záplavou dobra a krásy, kterou kolem sebe na světě vidím.“

Alice Herz-Sommer při výuce se studentkou Esther Maromovou

Jímavou knížku A Century of Wisdom, Století moudrosti, o Alici napsala americká klavíristka a mecenáška umění Caroline Stoessinger. Sama pozoruhodná žena s láskou k naší zemi. Nikdy nezapomenu, jak nás, ohromené koncertní Poctou Václavu Havlovi, kterou v únoru 1990 zorganizovala, poté přijala ve svém rozměrném bytě u Centrálního parku. Hned vedle Dakota House, před nímž byl dříve zastřelen John Lennon. Zmíněnému koncertu vévodily výkony Dizzyho Gillespieho či Paula Simona, v publiku odsvěceného kostela seděly supercelebrity jako Paul Newman nebo Michail Baryšnikov. A teď, před půlnocí, hostitelka dost možná právě dohodla s Václavem Havlem, že ke knížce o Alici Herz-Sommer napíše předmluvu…

S omluvou za osobní odbočku, jíž nešlo odolat, závěrem rychle zpátky k tématu. Úmrtí údajně nejstarší přeživší holocaustu, sto desetileté legendy 20. století, oznámil veřejnosti 23. února 2014 její vnuk Ariel, který v rodinné tradici obchodu a umění úspěšně pokračuje. Coby absolvent univerzity v Edinburghu, kde roku 1997 získal malý doktorát, a následně americké Berkeley završené velký doktorátem působí jako mediální manažer ve vydavatelstvích Universal Music či Sony Music. Jednu dobu měl na starosti i nahrávky globálně slavného Stinga. Babička Alice z něj jistě měla nejen radost, ale i pocit zadostiučinění. Že nezvítězil Hitler, ale lidé jako ona, které chtěl do jednoho vyhubit.

Foto: Youtube, Facebook ( Alice Dancing Under The Gallows )