„Ze dvou možností – pořádat besedy před koncertem, či po něm – zvolilo vedení Moravské filharmonie Olomouc první variantu; maje zkušenosti s obojím, považuji to za správné.“

„Účastníky besed byli zástupci jak české, tak zahraniční hudební scény: Jakub Klecker, Robert Jindra, Petr Nekonec, Jan Hudeček; Christian Knüsel, Zsolt Hamar, Tamara Stefanović…“

„Olomoucké besedy mají za sebou Rok nula; nerozbíhaly se snadno, ale přesto – či právě proto – se v nich vedení MFO rozhodlo pokračovat i v nové sezóně, jejíž náplň bude zanedlouho zveřejněna.“

Nutnost streamovat koncerty během doby, kdy publiku nebylo umožněno navštěvovat koncertní sály, se stala podnětem pro mnoho dalších inovací. V případě Moravské filharmonie Olomouc jsou výsledkem pretalks, tedy besedy s umělci, které začínají hodinu před samotným koncertem. Jeden z moderátorů těchto – jak je sám nazývá – „Hovorů H“ se ohlíží zpět za jejich premiérovou sezónou.

Během dvou covidových let se ve veřejném prostoru tu a tam objevovala úvaha, jejíž smysl jsem chápal jako obecně formulované povzbuzení v době krize. Že totiž právě krizové chvíle mohou být – kromě viditelných nesnází, které způsobují – též neviditelným impulsem k nastartování nových projektů, jindy z pohodlnosti či nerozhodnosti oddalovaných. Dlouho se mi zdálo, že podobné výroky jsou opravdu jen těšínskými jablíčky. Až se mi poštěstilo se zblízka setkat s novinkou ve škále činností, jimiž se v prostředí české klasiky pohybuje Moravská filharmonie Olomouc. Jeden z regionálních orchestrů této země, jejichž počet je známkou naší kulturnosti, jakkoli to rozhodně nemají z řady provozních příčin snadné.

Loni v květnu se konal 19. ročník festivalu, který má sice pod jinými názvy a v odlišné podobě delší historii, ale coby Dvořákova Olomouc je – po své transformaci – hudební přehlídkou 21. století. Vesměs sestává z necelé desítky koncertů, pořádaných jak na „domácím hřišti“ zdejších filharmoniků, tedy v Redutě, tak v lákavých lokacích města, chlubícího se mnoha kostely, arcibiskupstvím či blízkostí Svatého Kopečku. Diváci se tak mohou za hudbou vypravit i jinam než do sálu na Horním náměstí, sídlícího na půl cesty mezi kavárnou, navštěvovanou v srpnu 1886 Sigmundem Freudem, a palácem, ve kterém byla už roku 1746 založena první Učená společnost v habsburské monarchii.

Podobně jako další loňské festivaly, také Dvořákova Olomouc dlouho vyčkávala, jakou podobu koncertů zvolí, protože vládní reakce na těkavý vývoj covidu byly nevyzpytatelné. Až nakonec nezbylo než festival uskutečnit v roce 2021 bez publika. S tím, že koncerty z prázdného sálu se budou přenášet prostřednictvím streamu. Místo přestávky bylo vhodné nabídnout divákům doma před obrazovkou počítače bonus navíc. A tak se vedení filharmonie, jmenovitě ředitel Jonáš Harman, šéfdirigent Jakub Klecker a dramaturgyně Ivana Kalina-Tabak, rozhodlo „vylovit ze šuplíku“ nápad, který do té doby čekal na svoje uskutečnění. Sáhnout po obohacení nabídky formou takzvaných pre-concert talks, zkráceně pretalks. Neboli besed s umělci – ať už hudebníky, dirigenty, případně pěvci – před koncertem. Pro sebe jsem si je překřtil na Hovory H(udba) při vzpomínce na to, jak je Miroslav Horníček definoval před pětapadesáti lety: „Snažil jsem se najít styčnou mez, onu zemi nikoho a obou, tedy umělce i diváka, prostor rampy, kde končí svět hlediště a začíná prostor scény, někdy až příliš uzavřený, hotový, a jindy kýženě a sladce zvoucí k účasti.“

Docela přesně totiž tento popis platí pro besedy před olomouckými koncerty Moravské filharmonie. Prostor pomyslné rampy tvoří Mozartův sál, vděčící za svůj název Amadeovu zdejšímu pobytu, kdy roku 1767 v Olomouci dokončil – jako jedenáctiletý – svoji Symfonii č. 6 F dur. Ve skutečnosti je ovšem „jeho sál“ předsálím balkonu, důvtipně upravený v komorní prostor s malým jevištěm, ještě menším barem a řadou stolků s křesílky, z nichž se dá hovorům pohodlně nad kávou či sklenkou vína naslouchat.

Ze dvou možností – pořádat besedy buď před koncertem, či po něm – zvolilo vedení MFO první variantu. A maje bohaté zkušenosti s oběma modely, považuji to za správné. Každé řešení má své klady i zápory. Zdá se mi však, že těch druhých je potenciálně víc u takzvaných aftertalks. Jednak začínají pro řadu diváků dost pozdě, protože účastní-li se jich kromě sólistů i dirigent, což je obvyklé, přece jen chvíli trvá, než ze sebe v šatně shodí zpocený oděv a usebere se k povídání. Především ovšem není nikdy dopředu jasné, zda se interpretům vystoupení povedlo, či ne. Mají-li pocit, že nikoli, mohou si frustraci klidně vybít při rozhovoru, což působí nepěkně. A naopak, pokud se vznáší v oblacích, bývá jejich řeč k nezastavení… Zajisté ani beseda před koncertem není bez rizika. Umělci, pokud na ni kývnou, logicky vyžadují určitý čas, aby se mohli na svůj jevištní výkon soustředit. Což je ale v Olomouci vyřešeno tím, že debata začíná hodinu před vystoupením a končí přesně po třiceti minutách.

Během končící koncertní sezóny se olomoucké besedy konaly v osmi případech. Vždy před večery koncertní řady A neboli Velkým symfonickým cyklem. Střídavě je moderují Veronika Paroulková a autor těchto řádek. A aby to nebylo tak jednoduché, někdy se s týmiž hosty setkávají dvakrát. To proto, že v některých případech se čtvrteční koncerty řady A, navštěvované především abonenty, opakují pro širší vějíř diváků v pátek. Ať tak, či onak, zaznělo během těchto besed leccos zajímavého. Zdařile plní své zadání, aby návštěvníkům, přicházejícím prioritně za hudbou, předtím nabídly vhled do názorů různých umělců na hudbu, jejich profesi i jejich život.

Například šéfdirigent MFO Jakub Klecker se zamyslel nad otázkou, zda je pro něj samotného podstatné, aby věděl co nejvíc o historii různých skladeb a zázemí jejich autorů. „Ano,“ odpovídal, „ale důležité je pořadí, v jakém postupuji. Napřed se s dílem důkladně seznámím nad partiturou a promyslím si, jak jej uchopit s taktovkou v ruce. A teprve potom si nastuduji co nejvíc o skladateli a o etapě jeho života, ve které dotyčné dílo vzniklo.“

Účastníky besed byli zástupci jak české, tak zahraniční hudební scény. Tu českou reprezentovali například dirigent Robert Jindra, tenorista Petr Nekoranec, fagotista Jan Hudeček či mladé Trio Incendio. Co se národnosti týká, na půli cesty stále vnímám slovenského hobojistu Ivana Danka. Svět blízký i vzdálený pak zastupovala široká škála zpovídaných. Například hlavní hostující dirigent Christian Knüsel se rozhovořil o svém otci Alfredovi, jehož skladba následně zazněla, a o jejich švýcarském domově, blízkém Rafaelu Kubelíkovi. Knüselův maďarský kolega Zsolt Hamar, o kterém asi ještě uslyšíme, se zase zamyslel nad tím, proč není Ernő Dohnányi, jeho krajan z řad skladatelů, tak proslulý jako Béla Bartók: „Jakkoli je jeho hudba, kterou tu uslyšíte, nápaditá, uškodilo mu těsné sepětí s maďarskými komunisty a jejich režimem…“ Nejen o Koncertu pro klavír levou rukou a orchestr D dur Maurice Ravela se jindy rozpovídala srbsko-chorvatská virtuoska Tamara Stefanović, žijící v Berlíně: „Jako rozvedená samoživitelka dělím svůj život mezi hudbu a svého syna. Obojí je pro mě vším. A když se věnuji jednomu, zároveň se mi stýská po tom druhém.“

Nutno podotknout, že hlavní témata besed byla dána nápaditou i přehlednou dramaturgií večerů koncertní řady A, charakterizovanou už jejich názvy a podtituly. Bella Italia: Dolce vita – hudba, které nelze odolat. Když promluví vášeň – strhující inspirace maďarským folklorem. Cirkus Paříž – romantismus okořeněný jazzem. Amerika – v její hudbě slyšíme celý svět… Nejednou byla navíc tvorba z tamních oblastí konfrontována s díly našich skladatelů.

Olomoucké pretalks mají za sebou pověstný Rok nula. Nerozbíhaly se snadno. Především abonentní publikum, navyklé po dlouhá desetiletí na zavedený rytmus koncertních večerů, si na příchod do Reduty o hodinu dřív zvyká jen ztuha. Své asi hraje i neblahý návyk z covidového období, sociology překřtěný na „jeskynní syndrom“ – vyhýbat se mezilidským kontaktům, jak jen to jde. Přesto, či právě proto, se vedení Moravské filharmonie Olomouc rozhodlo v hudebních Hovorech H pokračovat i v nové sezóně, jejíž náplň bude zanedlouho zveřejněna.

Foto: Fb MfO, Šimon Kadula