„Pomyslný závod o to, kdo na Západě jako první získá k provedení díla práva, vyhrál Arturo Toscanini.“

„V obleženém Leningradu zazněla symfonie 9. srpna 1942, v den, na který prý Hitler původně plánoval na oslavu dobytí města banket.“

„Je jasné, že nejde zdaleka jen o obraz boje proti fašistům, ale o zobrazení obecněji pojímaného zla, do kterého patřil i stalinský režim.“

Tři a půl roku. Téměř devět set dní. Od počátku září 1941 do konce ledna 1944. Tak dlouho trvala za druhé světové války německá blokáda Leningradu. Bezprecedentní emoce, které přinášela, dokázal Dmitrij Šostakovič hudebními prostředky vtělit do své Sedmé symfonie s tak jedinečnou intenzitou, že se záhy stala světoznámým dílem. Monumentální skladbu dokončil čtyři dny před závěrem roku 1941, před osmdesáti lety. Byl v té době jako významná osobnost už evakuován v Kujbyševě, stovky kilometrů východně od Moskvy. V obležené severní metropoli však předtím strávil několik týdnů. Propagandistické legendy, že je dílo jen a jen odrazem válečných let, vyvracejí ovšem skladatelovy paměti, sestavené Solomonem Volkovem a vydané po Šostakovičově smrti na Západě. Podle nich jde v symfonii o město Leningrad, kterému Hitler zasadil poslední ránu, které však zničil už Stalin.

Dmitrij Šostakovič pracoval na první větě Sedmé symfonie ještě před vpádem německých vojsk do Sovětského svazu. Druhou a třetí větu psal v obleženém městě. Současně sloužil alespoň v hasičském družstvu dobrovolníků, když se nemohl stát členem lidové domobrany. Byl také vedoucím hudební složky Divadla lidové domobrany. Finále komponoval pak už v bezpečí. S dalšími důležitými lidmi byl evakuován do města na Volze, téměř na Ural, které neslo od třicátých do devadesátých let jméno Kujbyšev a dnes je opět známé jako Samara. Pátého března 1942 tam měla symfonie premiéru v provedení orchestru Velkého divadla z Moskvy, rovněž evakuovaného mimo oblast válečné fronty. Brzy následovaly koncerty v Moskvě a v Londýně a New Yorku, tam pod taktovkou Artura Toscaniniho, který vyhrál pomyslný závod o to, kdo na Západě jako první získá k provedení díla práva.

Rozhlehlý Petrohrad, založený roku 1703 Petrem Velikým, je charakteristický svými kanály a řekou, vysokou věží Petropavlovské pevnosti, vyhlídkovým ochozem na Izakijevském chrámu, Zimním palácem – Ermitáží, divadly, školami, stavebními památkami, ale i továrnami a doky a v současnosti i milionovými panelovými sídlišti na okrajích. Býval před vznikem Sovětského svazu hlavním městem. Když pro město, nesoucí Leninovo jméno, sovětská propaganda zavedla pojem „gorod geroj“ – město hrdina, nezdůrazňovala odvrácené stránky válečných měsíců a hrůzy blokády: beznaděj, hlad, zimu a stovky tisíc mrtvých…

V Petrohradu u je u klášterního komplexu Alexandroněvské lávry hřbitov s hroby mnoha slavných Rusů – Dostojevského, Čajkovského, Musorgského, Rimského-Korsakova, Glinky a několika dalších skladatelů. Šostakovičův hrob tam však paradoxně není: jeho ostatky jsou uloženy v prostém hrobu na hřbitově u Novoděvičího kláštera v Moskvě.

Narodil se v Petrohradu v září 1906 v Podolské ulici číslo dvě. Další místo, které ho ve městě pamatuje, je dům číslo devět v Maratově ulici, téměř za rohem od Něvského prospektu, hlavní tepny „severní metropole“, nedaleko od Moskevského nádraží. Když malý brýlatý chlapec chodíval na hodiny klavíru kamsi ke kanálu Fontanka, ulice i nádraží se ještě jmenovaly Nikolajevské… A v severní části města stojí na ulici Bolšaja Puškarskaja dům číslo 37/29. Pamětní deska připomíná, že tu Šostakovič bydlel v letech 1937 až 1941. Právě tam tedy také komponoval Sedmou symfonii… Po dvou letech v Kujbyševě žil nakonec od roku 1943 v Moskvě. Snil podle svědectví svého syna, dirigenta Maxima, o návratu do Petrohradu, ale Svaz skladatelů a všechny ostatní důležité adresy byly v Moskvě… Snil, ale nikdy už to neuskutečnil.

V otcových symfoniích jsou podle Maxima Šostakoviče všechny lidské city, vše, co je součástí lidského života. Věčná témata, radosti, žaly, bohatství všech lidských pocitů. Tak jako u všech velkých tvůrců je v nich zachycen boj dobra a zla, který nemá konce. A člověk, který mezi tím dobrem a zlem stojí.

Šostakovičova Sedmá je však ještě něčím víc. Jedinečným dílem s neopakovatelným příběhem. Dílem zdrcujícím, které se vyhrocenou zvukovostí a naléhavostí dotýká hranic snesitelnosti. Osmdesátiminutovým dílem, které má sílu ideového programu i ryze hudební působivosti. Začíná pozitivním obrazem příjemného života, téměř idylickým. Nejprve nenápadně, ale pak čím dál brutálněji se do něj však vlamuje agrese, znázorněná neodbytným rytmem bubínku. Bubínky v postupné gradaci nakonec hrají tři a nad nimi orchestr rozpoutává čím dál hlučnější, až orgiasticky drásavé variace. Propad hudby do tmy a v ní pak jen vzpomínka na to, co už není, je v hudebním kontrastu nesmírně dojemným uzavřením první věty. Odlehčenost druhé věty není ani trochu bezstarostná. Posmutnělé chorály a tiché zpěvy ve třetí větě evokují smutek. Finále vyznívá nakonec odhodlaně, ale hudba k tomu bodu spěje opravdu klopotně. Forma je až k impozantní gradaci budována zeširoka a okázale, s velkými odbočkami a postupnými, znovu opouštěnými dílčími vrcholy. Symfonie vyznívá při odpovídající interpretaci jako skutečná tryzna.

Sovětská propaganda využila Leningradskou symfonii k demonstraci nezlomnosti, k povzbuzení v obraně a boji proti nepříteli, jako svědectví i apel. Netřeba ovšem skrývat, že podobně ji vykládali i západní spojenci. Pro poválečná desetiletí byla pak skladba v komunistické části světa příkladem pokrokového sovětského umění. Angažovaného, srozumitelného. Povinného k poslechu. Leningradská se stala pro Stalinův režim symbolem ruské nezdolnosti, mementem doby. Posloužila však také k podpoření rusko-amerického spojenectví v boji proti Hitlerovi. Není divu, že skladatelova rostoucí pověst na Západě potom paradoxně stála po válce mezi důvody nelibosti, se kterou se k jeho hudbě začal vyjadřovat sovětský režim…

Po zveřejnění skladatelových paměti zachycených Solomonem Volkovem začalo být od přelomu 70. a 80. let současně jasné, že vznik díla a jeho myšlenkové zázemí a vyznění je složitější, než se do té doby učilo. Že nejde zdaleka jen o obraz boje proti fašistům, ale o zobrazení obecněji pojímaného zla, do kterého patřil i stalinský režim. Tři desetiletí po sametové revoluci a bezmála půl století po skladatelově smrti je čím dál zřejmější, že tato symfonie je zcela jedinečným dílem epochy a že autor Leningradské může být a je v našich očích hudebním umělcem v minulém století formátu ne menšího, než byl a je na přelomu devatenáctého a dvacátého století Gustav Mahler. Že je umělcem, který se hudbou dotýká podstaty lidské existence a s ní souvisejících emocí. Umělcem, který s panujícím režimem zápasil, skrytě mu odporoval a navenek chtě nechtě pod obrovským tlakem sloužil. Umělcem zásadním, současně rozporuplným.

V obleženém Leningradu, i když v nouzových podmínkách a v minimálním nástrojovém obsazení, symfonie po zmíněných koncertech v Rusku i v západní Evropě konečně zazněla 9. srpna 1942. Hrál zdecimovaný Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. A to v den, na který prý Hitler původně plánoval na oslavu dobytí města banket v hotelu Astoria… Rozhlasový přenos koncertu – přesto, že zvukový i umělecký dojem z provedení musel být nesrovnatelně horší než v dnešních podmínkách – zapůsobil jako morální podpora městu i celé zemi.

Jak se po válce ukázalo, poslouchali ho tehdy i Němci obléhající město. Traduje se poválečné svědectví někoho z nich: „Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla silnější než hlad, strach a smrt.“

————–

Věděli jste, že..

… Arturo Toscanini také dirigoval 1. února 1896 v Teatro Regio v Turínu premiéru Pucciniho Bohémy?

….Toscanini začínal jako violoncellista a hrál tak například v orchestru milánské La Scaly při premiéře Verdiho Otella?

Foto: Petr Veber, Facebook, Wikipedia (Deutsche Fotothek / CC BY-SA 3.0 de‎, RIA Novosti archive / licence CC BY-SA 3.0, Bundesarchiv)