„Vzpomínám si, že taková ta moje kritičnost musela být strašně nepříjemná, ale pan dirigent Neumann byl ke mně velmi laskavý.“

„Komická opera byla jako pracovní prostředí na dirigování ohromná, ale Berlín sám příliš příjemné město nebylo, jako ostatně další německá města, třeba Lipsko, se všemi továrnami a exhalacemi.“

„Mám stovky emailů a v paměti vzpomínek na nejrůznější instituce i jejich zaměstnance, na které jsem se obracel o pomoc. Naprostá většina československých institucí byla nápomocná, někdy až dojemně.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se vrací k textu vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek. Jde o kapitolu popisující počátky spolupráce s Českou filharmonií a první dirigentské zkušenosti s operou, ke které ho dovedl tehdejší šéf ČF Václav Neumann.

Celá ta léta jsem spolupracoval s Českou filharmonií, už od června 1970 na koncertě ve Smetanově síni, opakovaném o pár dní později v Chrudimi. Na programu byl Dvořák, 8. symfonie a Cellový koncert, sólo hrál Josef Chuchro, platil za předního cellistu, tehdy ještě ve své vrcholné formě, a byl to pro mne krásný zážitek. Dodnes si vzpomínám, jak jsem z toho byl velmi nadšen, opravdu excitován.

Od té doby jsem s orchestrem začal pracovat pravidelněji, jak na koncertech, tak i při natáčecích příležitostech. Šéfdirigentem byl Václav Neumann, stal jsem se jeho asistentem, a spolupráce po jeho boku byla hrozně příjemná. Mnoho jsem se učil, chodil jsem pravidelně na zkoušky Neumannovy i jiných dirigentů, byla to i součást funkce asistenta, vše jsem bedlivě sledoval a býval jsem tehdy velmi kritický.

V roce 81 jsem se stal právoplatným druhým dirigentem, v té době tam se mnou byl i Libor Pešek, byli jsme tak tři a naše úkoly se různě prolínaly.

Vzpomínám si, že taková ta moje kritičnost musela být strašně nepříjemná, ale pan dirigent Neumann byl ke mně velmi laskavý. Byl to také on, kdo mne přitáhl k opeře, vyjednal mi první šanci v berlínské Komické opeře v roce 1977, kdy jsem tam s ním pracoval na Smetanově Tajemství.

Bylo to organizováno tak, že on tam měl jedno své obsazení, se kterým provedl první premiéru, a já jsem paralelně studoval a zkoušel s druhým obsazením, dělal s ním druhou premiéru a pak mnoho repríz řídil sám. Na základě této spolupráce jsem o dva roky později dostal pozvání na Stravinského Život prostopášníka, který jsem tam také nastudoval a řídil.

Komická opera byla jako pracovní prostředí na dirigování ohromná, ale Berlín sám příliš příjemné město nebylo, jako ostatně další německá města, třeba Lipsko, se všemi továrnami a exhalacemi. Byl tam strašně špatný vzduch, v Berlíně se ráno nedalo vůbec dýchat, to byl takový příšerný smog. Jakmile jsem tam přijel, tak už jsem měl za pár dní katar, a býval jsem tam dost často takový nakřápnutý, ne příliš zdravý. Ale jinak to bylo pro mne velmi zajímavé a úspěšné, myslím, první impuls do profesionálních divadel. Další divadelní operu jsem dělal až v roce 84, v Národním divadle Martinů Řecké pašije.

*

PS. Jako perličku si neodpustím komentář o svém celosvětovém sbírání materiálu o Jiřím. V jeho exemplárním archivu obětavě vedeným tatínkem, sestrou a Danem Voříškem bylo úžasné množství materiálu, které však přece jen potřebovalo četné ověřování a také doplňování. A tak naopak ve svém archivu mám stovky emailů a v paměti vzpomínek na nejrůznější instituce i jejich zaměstnance, na které jsem se obracel o pomoc. Například Peter Huth z berlínské Komische Oper mě nejen obětavě zásobil vším, čím mohl, včetně dnešních dokumentů, ale ještě mě urgoval, abych jak jeho, tak kterékoliv operní představení Komische Oper si budu přát, navštívil kdykoliv budu v Berlíně. Ne všichni v Německu reagovali stejně, a tak jsem za jeden dokument musel zaplatit mizerných 5 euro a největší problém byl, jak to fyzicky provést, neboť onen jiný operní dům nechtěl kreditní kartu, hotovost, Paypal, pouze bankovní převod, což má londýnská banka považovala za idiotský nápad. Já také. Naprostá většina československých institucí byla nápomocná, někdy až dojemně – Národní divadlo, Státní filharmonie Brno, FOK, Česká filharmonie, Česká televize, PKF, všemožné knihovny, Chrudim, Košice, Mariánské lázně a další a další mi pomáhaly, jak mohly a jsem jim za to dodnes nesmírně vděčný! Několika málo jsem musel zaplatit, což mi samo o sobě tolik nevadilo, ale hluboce se mě dotklo, že dvěma, s nimiž jsem navíc za svého života v Praze spolupracoval, nestačilo ani mé slovo, že už jsem zaplatil, ani emailové potvrzení z mé banky, a materiály mi postoupily teprve tehdy, když si samy ověřily, že mají peníze na svém kontě. Jestli někdy monografii napíšu, budu v ní obě jmenovat. Teď Český rozhlas a Muzeum hlavního města Prahy raději neprozradím.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera