úterý, 28 září 2021 12:10

Pohledem Jiřího Vejvody (21)
Doručit (nejen) hudbu k potřebným.
MTF Zlatá Praha naposled na Nové scéně

Autor:

„Strategicky znamenitým tahem Petra Dvořáka se před několika lety stalo spojení dvou funkcí – ředitelem Zlaté Prahy byl jmenován výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.“

„Do čela poroty získala Zlatá Praha 2021 živoucí legendu televizní tvorby zaměřené na symfonickou hudbu, operu, balet či tanec: dvaaosmdesátiletého Brita jménem Brian Large.“

„Letos obdržel společnou cenu ČT, EBU a IMZ za celoživotní dílo enfant terrible televizní tvorby, čtyřiašedesátiletý Američan Peter Sellars.“

 

58755

 

V minulém týdnu se konal osmapadesátý ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, soutěž televizních pořadů zaměřených na hudbu, balet, tanec a divadlo. V porotě zasedly výrazné osobnosti v čele s proslulým Brianem Largem.

Když se – ve zřejmé reakci Východu na nedávno vzniklý festival Zlatá růže z Montreux – uskutečnil první ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, byl svět úplně jiný než dnes. Psal se rok 1964. Šostakovič právě složil (a premiéroval) dvě ze svých patnácti smyčcových kvartet, č. 9 a č. 10; Beatles vydali ikonické album Perný den; Nobelovu cenu získali Sartre (za literaturu) a Luther King (za mír); po zavražděném Kennedym se stal americkým prezidentem Johnson a v Sovětském svazu byl liberálnější Chruščov nahrazen aparátčíkem Brežněvem.

 

24263

 

Nejspíš se nedalo předpokládat, že Zlatá Praha přečká několik společenských i politických zvratů – od nadějných šedesátek přes normalizaci až k polistopadové éře. A že se z přehnaně mamutího projektu, kdysi podporovaného ideologicky, šikovně promění v jedinečnou soutěž televizních pořadů zaměřených na hudbu, balet, tanec a divadlo. Neboli, že se z ní stane – řečeno slovy někdejšího nizozemského šéfa kulturního vysílání ZDF Stefana Felsenthala, který Zlatou Prahu, zralou na zrušení, počátkem devadesátých let z lásky k české hudbě zachránil – zásadně nový mediální produkt: „Už to nebude rozbředlý supermarket, ale přesně definovaný butik.“

Každoročně se tedy na přelomu léta a podzimu uskutečňuje událost, nad níž většina generálních ředitelů České televize zprvu lehce ohrnovala nos, aby si jí brzy začala vážit díky zjištění, že dělá České televizi coby pořadateli dobré jméno v Evropské vysílací unii. Sice se zřejmě hned tak nezopakuje situace z konce 20. století, kdy se diskuse o „Ohrožených druzích programů“ zúčastnili spolu s elitou světových producentů a tvůrců i ministr kultury Pavel Dostál a generální ředitel Kavčích hor Ivo Mathé. Ale i naše doba nabízí Zlaté Praze povzbudivé signály. Strategicky znamenitým tahem Petra Dvořáka se před několika lety stalo spojení dvou funkcí se zřejmou návazností – ředitelem Zlaté Prahy byl jmenován výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl, múzický manažer se vztahem k žánrům, které festival obhospodařuje. Zahraničním účastníkům je respektovaným partnerem.

 

24259

 

Také letos, kdy se konal ve dnech 22. až 25. září, proběhl festival ve dvou rovinách. Kromě vlastní soutěže šestadevadesáti pořadů ze sedmnácti zemí byl připraven bohatý doprovodný program. Co se soutěže týká, mohla si Zlatá Praha zamnout ruce už v předstihu. Vždy je klíčové, jak bude vypadat složení mezinárodní poroty. Každý televizní producent, privátní i veřejnoprávní, si totiž dvakrát rozmyslí, do které z různě pojatých soutěží po celém světě svůj nový pořad přihlásí. Investoval do něj kreativitu, finance, energii i čas. A jeho přáním je vše zohlednit oceněním od těch, kteří jsou sami v oboru globálně ceněni.

A tak bylo skvělé, že do čela týmu porotkyň a porotců, mezi nimiž obstál na výbornou ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, získala Zlatá Praha 2021 živoucí legendu televizní tvorby zaměřené na symfonickou hudbu, operu, balet či tanec. Dvaaosmdesátiletého Londýňana jménem Brian Large, trávícího poslední leta v Americe, kde ho od března 2020 uvěznila na osmnáct měsíců proticovidová opatření. S gustem se Large proto vypravil do města, které poprvé navštívil před šedesáti lety, aby zde tehdy v rámci postgraduálního studia sbíral podklady pro dvě objemné knihy o Smetanovi a Martinů, které pak vyšly v sedmdesátých letech. Popsat prestiž Briana Large se vymyká možnostem jednoho článku: režíroval přes šest set televizních přenosů a záznamů z Evropy i z Ameriky, počínaje všemi Koncerty tří tenorů po dvacet Novoročních koncertů z Vídně; zvaly si ho festivaly v Bayreuthu, Salcburku, Bregenzu; ale taky New York (viz přenosy z MET či ze zahajovacích večerů sezón v Carnegie Hall). Rovněž opery či orchestry ve Washingtonu, Chicagu, Bostonu, Filadelfii, Los Angeles, San Franciscu… Brian se ještě stihl osobně poznat se Šostakovičem či s Brittenem; před kamerami (například 1. ledna jich bývá v Musikvereinu šestnáct) mu defilovali všichni slavní dirigenti a sólisté posledních dekád. Získal dvě Emmy Awards a bezpočet dalších cen. Včetně těch ze Zlaté Prahy nedávných let.

 

3000

 

Když porota vedená takovou personou pečlivě posoudí sedmadvacet pořadů, doporučených expertním předvýběrem, a jednomyslným rozhodnutím udělí Grand Prix vítěznému snímku, má to pro jeho tvůrce i producenty velký význam. Tentokrát došlo žánrově k překvapení, které hned tak nepamatuji. V konkurenci převážně hudebních snímků byla Hlavní cena za rok 2021 udělena obrazově ztvárněnému představení Shakespearovy divadelní hry Romeo a Julie v režii Brita Simona Godwina. Ve zdůvodnění se mimo jiné píše, že pořad „představuje efektní, dramatické a důkladné zpracování Shakespearova díla v současném pojetí (...) výjimečně zdařilé jsou režisérovy záběry natáčené z ruky, které zprostředkovaly divákovi silné detaily.“

Jedním z vrcholů závěrečného udělování cen, které – podobně jako zahajovací večer – přenáší živě stanice ČT art, je společná cena za celoživotní dílo. Udělují ji ČT, ženevská EBU a IMZ neboli Mezinárodní hudební centrum se sídlem ve Vídni. Letos ji obdržel enfant terrible televizní tvorby zaměřené na ztvárnění operních či divadelních představení, čtyřiašedesátiletý americký režisér Peter Sellars. Absolvent Harvardu, kde šokoval roku 1980 absolventským představením Shakespearova Antonia a Kleopatry, umístěným do bazénu u jedné ze studentských kolejí. Pokoj si nedal ani později. Například Mozartovu Figarovu svatbu inscenoval pro televizi v luxusním apartmánu Trumpova newyorského mrakodrapu, Dona Giovanniho v hispánské části Harlemu. Že jeho režijní pojetí ale nebyla samoúčelnou exhibicí, dokazují pozvánky k záznamům večerů v Salcburku, Glyndebourne, Edinburghu. Přesto se nynější profesor na Losangeleské univerzitě nevyhnul sporům – například s Györgyem Ligetim – ani kritikám: „Jméno tohoto zločince je v mém domě tabu,“ rozhorlila se na Sellarse například Elisabeth Schwarzkopfová.

 

Sellars

 

Při přebírání ceny na Zlaté Praze však režisér, vzhledem připomínající skřítka s punkovým ježkem na hlavě, mluvil pokorně a moudře. „Už jako mladík jsem byl operou úplně posedlý. Operou naživo, operou tady a teď… Mým snem bylo režírovat operu v televizi, na DVD, na streamu. Takovou, která vniká do naší každodennosti, je plná energie, ale přitom je v ní obsah, hloubka. Něco, čeho se jinak televize bojí dotknout. A já si vzal do hlavy, že přes obrazovku se dá ponořit pod povrch společnosti a našich životů… Vyhmátnout nejniternější vrstvy, překryté pěnou dní… A tak se celý život snažím uchopit tuhle křehkost a doručit ji k vám domů… vám, kteří si možná mysleli, že se bez ní snadno obejdete, ale ve skutečnosti jste potřební, aniž to tušíte…“

Jako by Sellarsova slova byla šitá na míru některým ze světových premiér televizních pořadů, které jsou při Zlaté Praze tradičně promítány početnému publiku. Stále ve mně například rezonuje zážitek ze zhlédnutí hraného dokumentu nadaného režiséra Jakuba Sommera „Můj život s Bohuslavem Martinů“. Natočeného podle vzpomínkové knihy skladatelovy manželky Charlotty, kterou ztišeně, ale zároveň pronikavě (a lingvisticky brilantně) ztvárnila herečka Tereza Hofová. Kdo Novou scénu Národního divadla, která se už brzy na několik let zavře kvůli nezbytné rekonstrukci, nestihl minulý týden navštívit, ten se přesto – doufejme brzy – dočká. To nejlepší z festivalu se totiž postupně stane náplní večerů na ČT art. Tak, aby i k vám – Sellersovým příměrem – „promlouvaly vším, co obsahují; radostí, smutkem, magií.“

 

2431

 

Foto: archiv a fb Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.