„Hudba znamenala velkou proměnu ve vztahu s mým tatínkem, díky tomuto společnému zájmu jsme našli k sobě cestu.“

„Maminka byla virtuoska v hospodaření a uměla všechno zařídit tak, abychom nijakým způsobem netrpěli.“

„Tatínek byl neuvěřitelně pevný ve svém přesvědčení, že chci-li být hudebníkem, on mne bude bezvýhradně podporovat.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky… Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlížet. Dnes přetiskuje a komentuje část vzpomínek na dětství, které Jiří Bělohlávek namluvil do diktafonu.

Když jsem v minulém díle vzpomínal, jak jsem přemluvil zaměstnance Powerprintu, aby nešel spát a v noci mi oskenoval sbírku Jiřího plakátů, tak bych měl dodat, že to nebyl jediný člověk, jehož jsem v rámci projektu přemlouval a přemluvil. Tím klíčovým byl totiž několikrát Jiří Bělohlávek sám.

Shledávali jsme nesnadné scházet se, zejména místně, ale samozřejmě i časově. A tak i když jsem upravil své cesty do Prahy tak, abychom se tam octli společně, tak se na klidné schůzky, kde by Jiří zodpovídal mé otázky a vyprávěl, nedostávalo. Koupil jsem mu proto skvělý miniaturní diktafon a nabídl mu, aby do něj vždy cokoliv, co ho bude bavit, namluvil a poslal mi jako zvukový záznam. Hlavně, aby to mohl dělat kdykoliv, kdy se mu hodí. Bral si diktafon ne právě rád, „zase další technologie!“, nicméně si ho nejen vzal, ale začal mi opravdu posílat nahrávky z cest autem, letišť, letadel, hotelů z celého světa, vlastně přesně tak, jako jsem si to vysnil. Zrodily se tak cenné materiály, ještě k tomu ve výborné zvukové kvalitě, a dnes mám tak potěšení uvést první část Jiřího vzpomínek na dětství.

Jiří můj přepis záznamu schválil emailem ze San Franciska 20. května 2016, v době, kdy se nechal přemluvit ještě k dalšímu jedinečnému projektu a dojemně mi psal deník ze svého celého sanfranciského pobytu, kdy připravil a prováděl Janáčkovu Jenůfu. (Deník je otištěn v druhém až osmém díle tohoto seriálu.)

„Vyrostl jsem v rodině, v níž hudba patřila k základním životním radostem. Tatínek, civilním povoláním soudce, byl vášnivý pianista, amatérský, ale na velmi dobré, řekl bych výtečné úrovni. Měl zvláštní dar schopnosti čtení hudby prima vista, a tím pádem byl schopen se zmocňovat neuvěřitelného množství hudebního materiálu, což také dělal s nebývalým zaujetím. Nebyl klavíristou, který by cizeloval do posledního detailu úzký repertoár, ale naopak se vrhal po dalších a dalších skladbách, aby je poznal a neustále si tak rozšiřoval svůj hudební obzor. Aby překonal moji nechuť k cvičení na klavír, chytil můj zájem o společné muzicírování. Začali jsme hrát čtyřručně: tatínek mi předkládal nejprve drobné instruktivní skladbičky, ale brzy přešel na Dvořákovy Slovanské tance. To bylo pro mne již těžší, ale chtěl jsem to hrát, a tak jsem začal cvičit – cíle bylo dosaženo. Později došlo na klavírní výtahy symfonií Haydna, Beethovena, Mozarta, poté na Schuberta, Schumanna… a dokonce i Strausse a Mahlera. Byla to úžasná škola poznávání hudební literatury praxí…

Tatínek hrával pravidelně v sobotu se svým přítelem panem doktorem Bouzkem dueta houslí a klavíru, a když jsem se svým violoncellem dosáhl takového stupně dovednosti, že jsem jim mohl být partnerem, přizvali mne, vzali do party a hráli jsme klavírní tria. To byla zase spousta krásné hudby a báječného repertoáru. A ve chvíli, kdy jsem začal směřovat k dirigování a zajímaly mne opery, tak mi byl tatínek hrál a k tomu i zpíval veškeré pěvecké party oper. Bylo to neuvěřitelné, jak to všechno stihl přečíst a pochytat, ale moc ho to bavilo, a mě taky.

Hudba znamenala velkou proměnu ve vztahu s mým tatínkem, díky tomuto společnému zájmu jsme našli k sobě cestu, velmi silně jsem k němu přilnul, zatímco jako malé děcko jsem byl naprosto maminčin mazánek. Dodnes si pamatuju, že když mně tatínek něco nakázal, tak jsem se šel zeptat maminky, jestli mám opravdu poslechnout nebo ne. Když si to dnes představím, tak bych se roztrhl jak hada, muselo to být nepředstavitelně protivné, ale tatínek byl úžasně vlídný, klidný a laskavý člověk, všechno to vydržel, a když jsem se začal věnovat hudbě, tak jsme k sobě našli silný vztah, velké pouto. Jsem hrozně rád, že se to stalo, protože to byl ohromně cenný člověk, vysoce charakterní, což mu způsobilo mnoho trápení. Když v padesátých letech komunisti “schlamstli” sociální demokracii a chtěli, aby všechno členstvo splynulo s jejich partají, tak bylo mnoho lidí, a tatínek mezi nimi, kteří to odmítli a z partaje vystoupili. Tím si samozřejmě udělali škraloup v očích nových mocipánů a tatínek to odnesl v třiapadesátém vyhazovem od soudu. Bylo mu osmačtyřicet, octl se na dlažbě a neměl po dlouhou dobu žádnou možnost zaměstnání… Musel se různě protloukat všelijakými krátkodobými brigádami a výpomocemi, což tehdy nebylo vůbec snadné. Byl drobnější postavy, žádný kulturista, takže těžkou fyzickou manuální práci dělat nemohl, ale velmi statečně se se vším vyrovnal. Časem se mu podařilo získat místo podnikového právníka v podniku Pražské sodovkárny a cukrárny, kde i víceméně dosloužil do penze. V osmašedesátém roce byl sice rehabilitován a zase znovu ještě asi dva roky soudil, ale po nástupu normalizace rychle znovu odešel. Byl to opravdový muž, ohromně statečný, nikdy si na nepřízeň okolností nestěžoval.

            Jiřího otec s rodiči

Jako kluk jsem nikdy žádnou nouzi nepocítil. Maminka byla virtuoska v hospodaření a uměla všechno zařídit tak, abychom nijakým způsobem netrpěli. Když jsem potom šel na konzervatoř a potřeboval violoncello, tak moje rodiče prodali vše, co měli cenného, aby mi mohli koupit nástroj. Já se pod tímto dojmem naopak velmi brzo snažil mít možnost nějakých příjmů a dávat je na podporu domácího rozpočtu. Už v prvním ročníku konzervatoře, v roce 1960-1961, jsem si vzal brigádu a další tři roky jsem o prázdninách dělal číšníka v pražské kavárně Demínce. Tím jsem si vydělával peníze třeba i na potažení smyčce, na drobné opravy cella, abych ničím nezatížil rozpočet domácnosti a nemusel nic požadovat od rodičů.

Tatínek byl tím rozhodujícím impulsem k tomu, abych se vůbec vydal na dráhu hudebníka, a rozhodující autoritou v mém hudebním směřování. Byl neuvěřitelně pevný ve svém přesvědčení, že chci-li být hudebníkem, on mne bude bezvýhradně podporovat. Byl v tom naprosto důsledný.

Druhým velikým impulsem byla osobnost pana profesora Jana Kühna, zakladatele a sbormistra Kühnova dětského sboru, kam jsem od svých čtyř a půl let pravidelně docházel a byl nadšeným zpěvákem.“

Jiřího tatínek vedl po celý život přesné záznamy o kariéře svého syna a doprovázel je dokumenty. První stránka z celkem 15.000+ materiálů, které jsem zpracoval po jejich oskenování za vydatné pomoci Toma Rückera, zachycuje úplné začátky Jiřího hudebního působení, a to právě v Kühnově dětském sboru.

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera