„Úspěch se odrazil i v první recenzi v Mladé frontě 2. února 1961.“

„Tehdejší slova velmi uznávané osobnosti jsou až prorocká.“

„Ještě po půl století vzpomínal, jak jako dvacetiletý viděl a slyšel dirigovat Rafaela Kubelíka.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky… Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlížet. Dnes dokumentuje studijní roky Jiřího Bělohlávka a jeho první umělecké zkušenosti z té doby.

Hned v tomto dílu vzpomínek na Jiřího Bělohlávka zjišťuji, že stojí za to neuvést postupně jen 160-stránkovou knihu s jejím zhuštěným textem a výběrem 640 fotografií, ale rozšířit vše o další významné materiály, které se do knihy nevešly. Dnes několik, dokumentujících nejen mimořádného mladého studenta, ale i dobu, ve které žil.

V roce 1960 ještě Jiří Bělohlávek zpíval v Kühnově dětském sboru, jak to zachycuje plakátek a také strojopis Jiřího tatínka, který činnost svého syna systematicky dokumentoval. O rok později však už přichází něco dalšího. Jiřího první koncert, o němž se, až na jednu výjimku, nevědělo a nepsalo. Uskutečnil se 25. ledna 1961, kdy ve svých čtrnácti letech dirigoval školní Orchestr mladých v aule 14. jedenáctiletky v Praze v Londýnské ulici.

Úspěch se odrazil i v první recenzi Lenky Weissové v Mladé frontě 2. února 1961, v níž se můžeme dočíst i o dalším později známém účinkujícím, koncertním mistru třicetičlenného tělesa, houslistovi Ivanu Kawaciukovi. Syn stejnojmenného houslového virtuosa nicméně záhy přešel k lékařství a byl neméně oblíbeným přednostou 2. Urologické kliniky v motolské nemocnici a po odchodu do penze dokonce ještě filmařem!

Podobně unikátní je dochovaná novinová zpráva z 23. srpna 1966 o koncertu Skupiny dechových nástrojů Pražské konzervatoře vedené Jiřím Bělohlávkem na Festivalovém setkání mladých v západoněmeckém Bayreuthu.

Ještě mnohem pozoruhodnější je ze stejného roku květnové doporučení ředitele Pražské konzervatoře Václava Holzknechta, aby byla Jiřímu Bělohlávkovi povolena osobní cesta na hudební festival ve skotském Edinburghu. Je smutné, že taková doporučení k povolení výjezdu ministerstvem vnitra byla vůbec nutná, ale tehdejší slova velmi uznávané osobnosti jsou až prorocká:

„… Zhostil se dosavadních úkolů znamenitě, osvědčil nejen muzikální vyspělost, v jeho věku dosti nezvyklou, nýbrž získal i ostatní kolektiv posluchačů, jemuž imponoval svou ukázněností a taktem. Zasloužil by si pobytu v Edinburghu, neboť by rozšířil jeho obzor a měl by být odměněn i za mimořádně náročnou a rozsáhlou práci, kterou pro konzervatoř v poslední době vykonal. Po osobní, charakterové a politické stránce není proti němu výhrad. Lze naopak říci, že je to jeden z nejlepších a nejnadanějších posluchačů, které konzervatoř v posledních letech měla.“

Pro Jiřího poznání hudebního světa znamenala návštěva festivalu opravdu mnoho a kruh se později nejednou uzavřel jak jeho několikerým dirigováním v Edinburghu, tak pozicí šéfdirigenta londýnského Symfonického orchestru BBC. Ještě po půl století vzpomínal, jak jako dvacetiletý viděl a slyšel dirigovat Rafaela Kubelíka – Mozarta a především Mahlera.

Jiří byl v té době ještě stále také violoncellistou, a tak o rok později píše trochu paradoxně pro změnu Ministerstvo kultury žádost Dirigentskému oddělení AMU, Akademii múzických umění, aby svolila k vyslání svého studenta, cellisty Jiřího Bělohlávka, na čtrnáctidenní turné po Indii, kde ho bude doprovázet na klavír profesor pražské konzervatoře Jan Novotný. Vedoucí hudebního oddělení ministerstva sice akademii slibuje, jak absolvování zájezdu přispěje k uměleckému vývoji JB a pečetí vše soudružským pozdravem, ale koncerty v Delhí, Calcuttě, Madrasu a Mumbaji životní kariéru cellisty v Jiřím Bělohlávkovi tolik neprohloubily: dirigování ho už přitahovalo a realizoval se v něm mnohem více.

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera