„Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval elegantní zpěv s moderním vzrušujícím projevem, jaký vyžadovaly opery veristů.“

„Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny…“

„Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů?“

Doba se zrychluje. Banální konstatování. Projevuje se to však i na našich domácích diskotékách. Usedá na ně prach. Kdy jste si naposledy opravdu v klidu pustili nějaké CD…? Závažné a opravdu celé? A kdy to nebyla nějaká podnětná novinka, na kterou jste byli opravdu zvědavi, ale stará vyčištěná historická nahrávka, třeba nějaká s Emou Destinnovou nebo Enricem Carusem…?

Enrica Carusa, jednoho z patrně nejlepších tenoristů v historii, si právě dnes připomínáme intenzivně. Je tomu totiž přesně sto let, co se jeho život uzavřel. Byl v prvních dvou desetiletích dvacátého století mimořádně populárním umělcem, takovým, jakým dnes mohou být snad jen hvězdy rocku a popu. Byl také jedním z hlavních protagonistů rodícího se nahrávacího průmyslu. Zanechal po sobě rozhodně více než dvě stovky snímků, díky gramofonovým deskám hodně vydělával. Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval zřejmě do té doby neslýchaným způsobem elegantní zpěv charakteristický pro devatenácté století s moderním vzrušujícím projevem plným emocí, jaký vyžadovaly nové opery tvůrců patřících k verismu.

Po sedmnáct sezón byl Caruso hvězdou newyorské Metropolitní opery, kterou tehdy vedl Arturo Toscanini a ve které souběžně zářila česká sopranistka Ema Destinnová. Stálým hostem v Londýně, Paříži, Curychu, Mnichově, Bayreuthu, Drážďanech, Berlíně, Praze, Vídni, Budapešti a v dalších světových městech byl v té době také původem český tenorista Karel Burian. Caruso, o kterém se dnes po světě paradoxně, ale zcela charakteristicky ví nesrovnatelně víc než o Burianovi, přitom prý říkával, že on sám může zpívat „jen něco“, zatímco Burian „všechno“… Byli vrstevníci. Burian zemřel jen o tři roky později, bylo mu čtyřiapadesát.

Caruso se narodil v Neapoli 26. února 1873 a tam také v jedenadvaceti začal svou operní dráhu. V Met debutoval jako Vévoda ve Verdiho Rigolettovi v roce 1903. V prosinci 1910 tam zpíval, s Destinnovou v roli Minnie, ve světové premiéře Pucciniho Dívky ze Západu. Několik posledních představení měl v tomto divadle na sklonku roku 1920, poslední vystoupení absolvoval 24. prosince v Halévyho Židovce. Zdravotní potíže, které měl čím dál větší, mu asi přivodil jeho extrémně nabitý kalendář v kombinaci s životním stylem, ke kterému patřilo silné kouření. Zemřel v osmačtyřiceti 2. srpna 1921 v Neapoli.

Když dnes posloucháme nahrávky některého z tehdy slavných a dnes legendárních pěvců, míváme smíšené pocity. Víme, že museli být opravdu výjimeční. Z rekonstruovaného zvuku to tušíme. Ale stejně srovnáváme s nahrávkami novými, technicky neskonale lepšími… Snažíme se vyposlouchat v úzkém spektru frekvencí, potlačených šumů a několika sotva slyšitelných doprovázejících nástrojů pěveckou jedinečnost, o které se hovoří, o které víme, ale která naplno nezní, protože fakticky existuje především v naší představě.

Záleží na naší zkušenosti a ochotě, jestli ji přiznáme právo na život. Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny a myslet si své, protože přece víme, a je tak snadné to i slyšet, že žijící operní umělci mají jednak výhodu vyspělé techniky, ale i technické a umělecké školení, styl a emoce, které jsou nám, našemu vnímání bližší. Případně můžeme smířlivě konstatovat, že se to vzájemně nevylučuje.

Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů? Nedokonalé obrázky mají samozřejmě své kouzlo, svědčí o dávno zaniklých věcech a překonaném životním stylu. Stařičká auta jsou sice pomalá, ale krásná, hodná obdivu pro lidský důmysl a řemeslné provedení. Obojí vzbuzuje nostalgii i potěšení. Když chceme někam pohodlně dojet a chceme se předtím podívat, jak to tam vypadá, zvolíme ale nové fotografie a moderní auta. Nevylučuje se to. Jen kdyby se doba tak nezrychlovala a dala nám víc možností zastavit se. Pak bychom mohli ze své diskotéky vytáhnout i ty nedávno nově vydané, ale přesto zaprášené snímky Carusa a těch druhých. Destinnové, Buriana… Nedozvěděli bychom se při poslechu ani o díle, ani o interpretaci zdaleka tolik jako při rozeznění mnohem novějších záznamů, neprožili bychom tak silné emoce, ale nostalgii a svého druhu potěšení bychom možná přesto pocítili.

Foto: Wikipedie