„Koncerty letní noci jsou pro diváky zdarma; v normálních letech mohou hudbu poslouchat vstoje, vsedě, zatančit si při ní, či dokonce uspořádat piknik.“

„Vystoupení Vídeňských filharmoniků s datem 18. června 2021 se odehraje pod taktovkou britského dirigenta Daniela Hardinga, v jedné ze skladeb rozezní křídlo stále uznávanější klavírista Igor Levit.“

„Loni svůj Schönbrunn přesunuli Vídeňští filharmonici na druhou polovinu září, kdy smělo být přítomno jen kolem dvoustovky diváků; letos jich mají být tři tisícovky.“

Za týden zazní už tradiční Koncert letní noci ve vídeňském Schönbrunnu v podání Vídeňských filharmoniků. Večer, jehož dramaturgie posluchače provede vzdálenými končinami, bude řídit Daniel Harding. Koncertu smí být přítomny pouze tři tisíce diváků – ostatní mohou sledovat přímý televizní přenos.

Zatímco Novoroční koncerty z Vídně letos oslavily úctyhodnou osmdesátku, jejich juniorní bratříček je mnohem mladší. Tradice Koncertů letní noci, pořádaných rok co rok ke konci června pod širým nebem v Schönbrunnu, se začala dramaturgicky i organizačně rodit s nástupem nového tisíciletí. A zjevně s odhodláním Vídeňských filharmoniků, které zná a řeší v oblasti klasické hudby či opery kdekdo – jak zvětšit a omladit svoji posluchačskou obec. Už první z večerů naznačil směry, kterými se jeden z nejlepších symfonických orchestrů světa rozhodl při této příležitosti vydat.

Koncerty letní noci jsou – na rozdíl od srpnových vystoupení Berlínských filharmoniků v tamní Waldbühne – pro diváky zdarma. Příchozí mohou v normálních letech hudbu uprostřed přírodní scenérie poslouchat vstoje, vsedě, zatančit si při ní, nebo dokonce uspořádat piknik. Zajisté nikoli v prostoru hned pod zakrytým jevištěm, kde bývá několik stovek sedadel vyhrazeno pro významné hosty, partnery, mecenáše. Jelikož se však za normálních dob shromažďuje v Schönbrunnu až osmdesát tisíc diváků, jsou na trávě rozeseti široko daleko. Což jim v poslechu hudby nebrání, protože za věže zesilovací aparatury by se možná nestyděli ani Rolling Stones.

Druhým aspektem, který se při schönbrunnské premiéře roku 2004 vyjevil zostra, bývá lákadlo v podobě slavného dirigenta. Pokud možno přesahujícího „bublinu“ klasické hudby. Na pódium tehdy vtrhl rozdováděný Bobby McFerrin, který si s „vážnými“ kompozicemi rád poradí po svém. V dalších letech Vídeňští přece jen trochu přibrzdili. Jsou si přece jen vědomi konzervativní hodnoty své značky, budované půldruhého století. Přesto však napřesrok, a poté ještě v roce 2015, třímal v Schönbrunnu taktovku v ruce Zubin Mehta. Povědomý davům z předchozích galashow Tří tenorů, jejichž doprovodné těleso temperamentně dirigoval. Dvakrát – jmenovitě v letech 2012 a 2019 – potěšil nejen přítomné, ale také miliony televizních diváků po celém světě mladičký Gustavo Dudamel. Svou misi zvládl s úsměvem od ucha k uchu. A když při druhé příležitosti přivedl na scénu klavíristku Yuju Wang v podpatcích vyšších než délka její minisukně, publikum řičelo nadšením. Aby však nedošlo k nedorozumění. Koncerty letní noci nejsou v hudební rovině žádná estráda. Tam by tento orchestr nikdy neklesl. A precizní výkon odvedla i mladá Číňanka, která se má brzy stát rezidenční umělkyní České filharmonie.

Výběr skladeb je vždy zaklenut ústředním sloganem, snadno komunikovatelným, průrazným a zároveň poetickým. Vystoupení Vídeňských filharmoniků s datem 18. června 2021 se odehraje ve znamení pojmu Fernweh. Tedy opaku heimeh čili stesku po domově. Tentokrát totiž naopak půjde o toužení po dálkách. O putování na pomyslných křídlech hudby jak prostorem, tak časem. Toulavé boty si hudebníci obují pod vedením britského dirigenta Daniela Hardinga. V raném mládí asistenta pojmů jako Simon Rattle či Claudio Abbado; roku 1996 pak – v jednadvaceti! – debutanta na stupínku Berlínských filharmoniků. A v jedné ze skladeb rozezní křídlo stále uznávanější rusko-německý klavírista židovského původu Igor Levit. Někdejší zázračné dítě z Nižného Novgorodu. Od osmi let obyvatel Berlína, odkud loni během první vlny covidu vysílal zdarma streamované koncerty. Pilně o nich tweetoval a následně napsal úspěšnou knížku Hauskonzert.

Kromě obligátního přídavku, kterým je v Schönbrunnu pokaždé legendární valčík Johanna Strausse Vídeňská krev, zazní osm kompozic různé délky. Úvodní minuty budou patřit ukázce z opery Giuseppe Verdiho Sicilské nešpory. Vzniklé dva roky po triumfální „pětiletce“ 1850–1853, kdy skladatel ohromil Rigolettem, Trubadúrem a Traviatou. Poté se nad klávesy skloní Igor Levit, aby provedl Rapsodii na téma Paganinino od Sergeje Rachmaninova. A přes propast času změřil svou interpretační dovednost s velikány, kteří dílo uvedli do světa: nejprve roku 1934 sám autor a brzy po něm Vladimir Horowitz. Pokud si Levit podmaní publikum, složené letos jen z pozvané třítisícovky zdravotníků, má připraven přídavek…

Po výletu do Itálie a Ruska (či spíše Švýcarska, kde Rachmaninov svou Rapsodii složil) nás hudba zavede do newyorské Západní čtvrti. Z deseti Symfonických tanců, které Leonard Bernstein upravil nedlouho po famózním triumfu svého a Sondheimova muzikálu z roku 1957, zazní první čtyři, završené latinskoamericky šťavnatým Mambem. Třikrát poté Vídeňští filharmonici zjemní. V romantické Salut d’amour, kterou Edward Elgar zkomponoval roku 1888 jako zásnubní dar své nastávající, o deset let starší spisovatelce Caroline Alice Roberts, jež se mu následně odvděčila stejně nečekaně a nádherně – ve svých dvaačtyřiceti povila dceru. Jeana Sibelia připomene Intermezzo z Karelské svity, na kterou naváže předehra k symfonické básni Faunovo odpoledne Clauda Debussyho. Obě díla vznikla v poslední dekádě 19. století. A oficiální závěr – tedy před Straussem – obstará Jupiter z Planet Gustava Holsta, který nás na schönbrunnských toulkách zavede nejdále. Vždyť zmíněnou planetu dělí od Matičky Země nějakých 800 miliónů kilometrů.

Jak už bylo zmíněno, ani letos se kvůli pandemii nestane Koncert letní noci tím, čím má být a v čem spočívá jeho hlavní půvab. Lidovou slavností v tom nejlepším slova smyslu. Protikladem elitního matiné v Musikvereinu 1. ledna, kam se ze sto padesáti tisíc zájemců dostane na základě losu jen setina. Loni svůj Schönbrunn přesunuli Vídeňští filharmonici na druhou polovinu září, přesto smělo být přítomno jen kolem dvoustovky nejváženějších diváků. Letos jich tedy mají být tři tisícovky. Bude se jejich potlesk v rámci přímého televizního přenosu přiměřeně zmnožovat zvukem ovací z předchozích let? A nedojde kvůli náhlému dešti k tomu, že publikum u obrazovek uvidí záznam generálky, pořizovaný pro jistotu během předchozího večera? Zatím se to nestalo.

Tyto koncerty – a platí to i pro prvomájový Berlínských filharmoniků či pařížské Operní gala zpod Eiffelky 14. července – musejí proběhnout za jakýchkoli okolností. Důvod je z pohledu pořadatelů prostý. Z desítek televizních stanic světa přichází za vysílací práva částky, které jsou a budou stále potřebnější. Výsledný dojem na dálku však působí dvojznačně. Divák se nejprve doma zaraduje: „Pánbuzaplať, že se koná aspoň něco.“ Když ale po skladbách či áriích zazní jen mrtvé ticho, zážitek se – co si nalhávat – zabarví smutně až depresivně. Snad už to v roce 2022 bude jiné?

Foto: Medici Tv, fb Classic FM, Benedikt Dinkhauser, Filip Waldmann, archiv Vídeňských filharmoniků