„Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže.“

„On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo.“

„V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Napsal tam řadu svých nejlepších i nejpamátnějších děl.“

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí. Stal se obětí rozdělení světa, na dlouhé roky nesmiřitelně rozpolceného na Východ a Západ. Ale už i cesta do amerického válečného exilu byla předtím vynucena okolnostmi. Prchal z Evropy před nacisty, protože se z Francie nevrátil do určeného data do Protektorátu. Do New Yorku připlul s manželkou přes Atlantik poslední březnový den roku 1941, před osmdesáti lety.

Loď Exeter připlula do přístavu Hoboken ve státě New Jersey, na druhém břehu řeky Hudson naproti New Yorku. Manželé Martinů na ní na cestě ze západního výběžku Evropy strávili deset dní. Charlotte trpěla mořskou nemocí, Bohuslav méně, zato se s ním po přistání země pěkně točila, když si první noc na souši, v hotelu St. Hubert na 57. ulici vedle Carnegie Hall, lehl do postele… Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže. Pianista Rudolf Firkušný je 9. června 1940 varoval, aby uprchli. Bylo to prozíravé. Němci francouzskou metropoli obsadili o pouhých pět dní později. Ví se, že Bohuslava Martinů šli hledat velmi brzy… Následovaly týdny na cestě na jih, marné pokusy dostat se s desetitisíci dalších uprchlíků přes Pyreneje a nakonec dlouhé čekání v Aix-en-Provence a časté cesty do Marseille s nadějí, že se konečně ledy pohnou a skladatel na úřadech získá výjezdní vízum ze země a vstupní vízum do Spojených států. To se podařilo teprve tehdy, když se objevil na seznamu ohrožených intelektuálů. Vydatnou pomoc, organizační i finanční, vyvíjeli na dálku jak přátelé v USA, tak v Evropě: na jedné straně v New Yorku Miloš Šafránek, až do roku 1938 československý diplomat v Paříži, na druhé straně v Basileji mecenáš a dirigent Paul Sacher. Až 8. ledna 1941 mohli manželé Martinů, s majetkem v jednom zavazadle, odjet z Marseille vlakem přes Barcelonu a Madrid do Portugalska. Pětidenní cesta v nevytopených vagonech, pak dva a půl měsíce dalšího čekání na loď v Lisabonu… Jednu z posledních, která ještě vyrazila do Spojených států.

I když manžele Martinů vítal v Americe dokonce československý konzul a předcházela mu výborná pověst i nějaké nedávné skladby, i když už tam od 17. prosince 1940 byl Rudolf Firkušný, kterému se podařilo dostat z Marseille dřív, a i když tam byla ještě řada dalších lidí, kteří mu přáli, skladateli bylo jasné, že bude muset obhájit své místo především novou tvorbou… Následovaly však týdny a měsíce aklimatizace, jen postupné pronikání do newyorské společnosti a hudebních kruhů, klopotné učení se řeči a pouze pomalé získávání vnitřního klidu pro tvůrčí práci.

V Americe už byla řada evropských hudebních tvůrců. Béla Bartók, Paul Hindemith, Darius Milhaud, Arnold Schönberg, Igor Stravinskij, Kurt Weill, Erich Wolfgang Korngold, Ernst Křenek… Všichni tam potřebovali uspět a někteří z nich měli už z Evropy silnější pověst. Nakonec se však i Bohuslavu Martinů podařilo získat dobrou pozici. Přestože si zvykal na nový život a na velkoměsto velmi těžce. Například Bartók, který zklamaně cítil, že v New Yorku nemůže najít pocit životní plnosti, měl nejen stejné potíže si zvyknout, ale i velké existenční potíže. Uspěl nakonec velmi dobře s novinkou, Koncertem pro orchestr, ale síly mu ukrajovala těžká nemoc, které na konci léta 1945 podlehl.

První skladbou, kterou Bohuslav Martinů v New Yorku napsal, bylo až v létě Concerto da camera pro housle a orchestr… Pak Druhá violoncellová sonáta, Nový Špalíček, Klavírní kvartet… a mezi jarem a podzimem roku 1942 vznikla jeho úplně první symfonie. Začal ji v New Yorku, pracoval na ni při letním pobytu v Middlebury a u jezera ve státě Vermont skoro u kanadských hranic, dokončil ji v Manomet ve státě Massachusetts… On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo. Najdeme ho během válečných let nejen na adrese 24 West 58th Street, kde napsal Variace na Rossiniho téma, Druhý houslový koncert a řadu dalších děl, ale předtím skoro celý rok také v newyorském předměstí Jamaica na Long Islandu a během letních měsíců mimo jiné v Darien ve státě Connecticut, kde psal Druhou symfonii, v Ridgefieldu také ve státě Connecticut, kde vznikala Třetí symfonie, na poloostrově Cape Cod ve státě Massachusetts, kde pracoval na Čtvrté, jako pedagoga na letních kursech v Tanglewoodu… a dokonce na ostrově Martha´s Vineyard v Atlantiku, sto kilometrů jižně od Bostonu, tři sta kilometrů severovýchodně od New Yorku. Tam strávili se ženou hned první léto.

Skladatelské umění Bohuslava Martinů zrálo pod vlivem impresionistů, Stravinského, Pařížské Šestky, jazzu, neoklasicismu i české nápěvnosti. Došel postupně k hudební řeči vyznačující se kombinací skvělé instrumentace, svěží invence, vděčné stylizace, myšlenkové hloubky, dramatické naléhavosti, prosté lyriky, přímočarého rozvíjení i humanistického patosu. Jeho jedinečná stylová syntéza začíná u děl hlásících se k tradicím českého folkloru, ale vede dál i přes neobarokní motorismus a polyfonii a nakonec i přes osobitý, mohutně lyrický symfonismus, kterému dal průchod především v opeře Julietta. Jasně se tak nakonec vymezil směrem k opačnému uměleckému pólu než racionálně orientovaná evropská avantgarda poválečných let a celé druhé poloviny 20. století.

V Americe začal komponovat novou hudbu – epickou, plastickou, citově zbarvenou, přehlednou. K naplnění a ovládnutí formy symfonie se odhodlal jako zralý padesátník. První, napsaná na výzvu šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Sergeje Kusevického k uctění památky jeho zesnulé manželky Natalie, měla v Bostonu premiéru v listopadu 1942. Podnět, který dal dílu vzniknout, se odráží především ve třetí, pomalé a meditativní větě. „Symfonie Bohuslava Martinů je krása sama. Je půvabná jako celek a s ničím ji nelze ve zvuku srovnat.“ Výrok z jedné z reflexí premiéry bývá citován, stejně jako vyjádření  kritika, že Martinů je „Smetanův dědic“. A je pravda, že tak významné dílo, které zaznělo v sousedství Beethovenovy Eroicy, pomohlo skladateli, že byl – jeho vlastními slovy – „…jaksi definitivně přijat do amerického hudebního života…“.

V říjnu 1943 měla v Clevelandu v podání neméně proslulého tamního tělesa premiéru symfonie v pořadí druhá. Za další rok následovala Třetí symfonie. Dílo s jedinečným, fascinujícím výrazovým nábojem otvírá úderný náraz. První věta je vystavěna na kontrastním půdorysu blízkém klasické sonátové formě, pomalá věta je fantazijní, velebná, dramatické finále vyúsťuje do čtyřtónového motivu z Dvořákova Requiem. Právě zde je také možné vnímat vyjádření stesku po domově… Symfonie měla premiéru roku 1945 v Bostonu. Psalo se o ní v Americe jako o symfonii „vzdoru, mužné vzpoury, pevného odhodlání“, jako o skladbě, která „vyzývá osud“, a vyzývá ho „zpříma, bez velikášství“. Na rozdíl od prvních dvou nevznikala na objednávku. Martinů ji napsal jako dar orchestru a Kusevickému, protože pro něj udělali „úžasné věci.“ Měl na mysli pomoc v začátcích v novém prostředí, pozvání k výuce na letní akademii v Berkshire Music Center, později nazvanému Tanglewood, i předchozí premiéry. S Kusevickým se ostatně znali už z Paříže…

V sále Bostonského symfonického orchestru a pod taktovkou tamního šéfa Sergeje Kusevického, který skladbu objednal, měl 1. prosince 1944 premiéru také Bartókův Koncert pro orchestr. Brzy po válce pak mimo jiné Coplandova 3. symfonie, Bernsteinova Symfonie Věk úzkosti nebo Messiaenova Symfonie Turangalila...

Čtvrtá symfonie, dílo plné radosti a očekávání, vznikala v roce 1945, v měsících blížícího se konce války. Nemohla se v ní neodrazit vidina lepších časů, včetně podvědomé naděje a dlouholetého snu: návratu do Československa, kde by Martinů, jak doufal, vyučoval kompozici. Světová premiéra se uskutečnila ve Filadelfii 30. listopadu 1945 za řízení Eugena Ormandyho. Skladatelova představa, že jde patrně o poslední dílo komponované v USA, se však nenaplnila. Úraz, který na čas znemožnil cestu, ale ještě víc vývoj poválečných let jak v Evropě, tak ve Spojených státech, byly příčinou, že se Martinů do vlasti už nikdy nepodíval. Už několik málo let po válce bylo jasné, že by v Československu, kde se mezitím definitivně uchopili moci komunisté, byl ideově nežádoucí osobou. Ale bylo také zřejmé, že by se mu uzavřela cesta zpět do USA, kde už získal občanství a kde by byl vnímán kvůli kontaktům s komunistickou zemí jako mimořádně podezřelý…

V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Zkomponoval tam řadu svých nejlepších a nejzásadnějších děl. Napsal tam Památník Lidicím, který premiéroval Arthur Rodzinski s Newyorskou filharmonií v Carnegie Hall 28. října 1943. Napsal tam Variace na Rossiniho téma, Madrigalovou sonátu, Koncert pro dva klavíry, Druhý houslový koncert, Písničky na jednu stránku, Klavírní kvintet č. 2., Druhý violoncellový koncert, Pátou symfonii, Toccatu e due canzoni, Šestý a Sedmý smyčcový kvartet, Třetí klavírní koncert a Třetí violoncellovou sonátu, klarinetovou a trubkovou sonatinu, Sinfoniettu La Jolla, Rapsodii-koncert pro violu a orchestr, Inkantace… a také opery Čím lidí žijí a Ženitba… a v roce 1953 své famózní Symfonické fantazie, tedy Šestou symfonii. Premiéra se pak konala v Bostonu v roce 1955, dirigoval Charles Munch, se kterým se také znali už z Paříže…

České centrum v New Yorku pořádá k 80. výročí příjezdu manželů Martinů od 31. března po celý duben online událost, jejíž součástí jsou přednášky a prezentace nahrávek, které pro tuto příležitost pořídili čeští interpreti. Jednou z nich je i video připravené mladým souborem nazývajícím se Klavírní trio České filharmonie. Tvoří ho houslista Jiří Vodička, violoncellista Václav Petr a klavírista Martin Kasík. Hrají na něm od Martinů trio Bergerettes. Bukolická skladba, osobité přihlášení k neoklasicismu, vznikla počátkem roku 1939, tedy ještě v Paříži. Její název odkazuje k pastýřské poezii osmnáctého století, k idealizovaným obrazům venkovského života. Notový záznam se našel až v autorově pozůstalosti a poprvé ho pro veřejnost rozeznělo Foerstrovo trio v roce 1963, několik let po jeho smrti. 

Foto: Petr Veber, Veronika Paroulková, Silvestr Hippmann