čtvrtek, 11 březen 2021 11:29

Pohledem Jiřího Vejvody (7)
Muž, který pozdvihl tango i bandoneon. Sto let od narození Ástora Piazzolly

Autor:

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

 

Fundacion-Astor-Piazzolla

 

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

Klasičtí hudebníci v něm viděli podivného pokračovatele původního tanga, vzešlého koncem 19. století z pajzlů a bordelů na okraji Buenos Aires; redaktoři pop rádií jej měli za blázna, který do tradičních melodií vkládá postupy vážné hudby. Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky: „V Argentině můžete změnit cokoli, ale tango nikoli,“ komentoval to s nadhledem. „Na moje vystoupení přicházeli manželé kolem padesátky. Chtěli si zavzpomínat, zatančit tak jako v mládí, když se seznamovali. A já jim tu nostalgii kazil. Nedivím se, že zuřili!“

Na svět přišel Ástor Piazzolla 11. března 1921 v přístavním městě Mar del Plata jako jedináček rodičů s italskými předky z Apulie a Toskánska. Když mu byly čtyři, rodina se rozhodla zkusit štěstí v New Yorku. Usídlili se napřed v Greenwich Village, poté v Little Italy. „Máma pracovala v kožešnictví, otec byl holič, moc času na mě neměli a já se potuloval ulicemi,“ vyprávěl v jednom z rozhovorů shromážděných roku 1998 v knize A manera de memorias publicistou Nataliem Gorinem, který Piazzollu vytrvale sledoval. Jedním z Ástorových kamarádů byl raubíř Jake LaMotta, pozdější boxer proslavený roku 1980 Scorseseho filmem Zuřící býk, kde ho ztělesnil Robert de Niro. Postupně se ale rodil zájem o hudbu.

 

Fundacion-Astor-Piazzolla-1

 

„Bydleli jsme v newyorském činžáku z červených cihel a s venkovním požárním schodištěm. A z ponurého dvora zněly spousty hodin denně tóny, které mě fascinovaly. Bach, Schumann, Brahms, Mozart. Na křídlo tam usilovně cvičil Béla Vilda, poslední Rachmaninovův žák. Tak dlouho jsem žadonil, až mi táta ke dvanáctým narozeninám vyhověl. U pana Vildy jsme zaťukali a dohodli moji výuku výměnou za to, že mu maminka uvaří dvakrát týdně pravé italské těstoviny, které miloval.“

Souběžně Ástor objevoval muziku z desek, které si tatínek pouštěl doma po práci. Americký jazz, nejvíc písně v podání zpěváka Caba Callowaye, a samozřejmě argentinské tango, u kterého otec slzel steskem po domově. Jednoho dne přinesl chlapci dárek v objemné krabici. „Skákal jsem radostí, protože jsem si myslel, že jsou v ní kolečkové brusle, po kterých jsem toužil. Když jsem z ní vyňal bandoneon, byl jsem ohromně zklamaný…“ Nástroj, který v polovině 19. století sestrojil Němec Heinrich Band, mu zprvu neučaroval. Cvičit na něj však přece jen začal. Když se roku 1934 v New Yorku na čas usídlil rodičovský idol Carlos Gardel, vyslali za ním Ástora do hotelu, kde bydlel: „Navlékli mě do obleku a řekli, ať Mistra pozdravuju a vymámím z něj dvě fotky s věnováním mámě i tátovi.“ Když Gardel uslyšel, že chlapec umí hrát trošku na bandoneon, čile ho zařadil do svých vystoupení jako atrakci: „Náhle jsem tím vydělával mnohem víc než čistěním svíček v nedaleké synagoze!“ Měl s Gardelem dokonce vyjet na latinsko-americké turné, což ale doma neprošlo – a zachránilo mu to život.

 

amia

 

V šestatřicátém se Piazzollovi vrátili domů, ale Ástorovi už bylo Mar del Plata těsné. Jako sedmnáctiletý se o dva roky později vydal do „metropole tanga“, lidově přezdívané B´Aires. V klubech a barech od oprýskaného, ale autentického Los Laureles po úpravnější Café des los Angelitos tam zněla hudba jeho srdce, kterou hodlal svým talentem rozvíjet. Časem se jako čtvrtý bandoneonista uchytil ve známé kapele Aníbala Troila – a zanedlouho se s jejím šéfem dostal do křížku: „Co to hraješ?“ zlobil se na něj matador tanga, „lidi na to nemůžou pořádně tancovat, přijdeme na buben!“ Troilo netušil, že za honoráře, které si u něj vydělal, se Ástor soukromě vzdělává u nejznámějšího argentinského skladatele vážné hudby Alberta Ginastery. A proniká s ním do světa Stravinského, Ravela, Bartóka. Od roku 1943 si přidal ještě lekce u klasického klavíristy Raúla Spivaka.

Bylo mu dvaatřicet, se ženou měl už dvě děti, když se mu naskytla vítaná příležitost, jak své hudební vzdělání rozšířit. Do skladatelské soutěže přihlásil roku 1954 svou kompozici „Buenos Aires ve třech větách“. Jakmile se na pódiu přidal k symfonickému orchestru bandoneon, část diváků bučela a pískala, ale porota mu udělila první cenu. Tou byl rezidenční pobyt v Paříži, přesněji v proslulé hudební škole Nadi Boulangerové, kterou prošli Aaron Copland, Virgil Thomson, Leonard Bernstein a později i Philip Glass. Piazzolla přijel s partiturami svých skladeb a s pocitem, že není žádný začátečník. Jenže dáma ve Fontainebleau ho zpražila: „Je to bezchybné, ale necítím v tom tebe. Kdo je Ástor Piazzolla?“ Vysoukal ze sebe, že vyšel z tanga. „Zahraj!“ Po pár taktech ho objala se slovy: „Toho se drž a neuhýbej!“ Piazzolla jí byl do smrti vděčný: „Půldruhého roku mě mučila s teorií, kontrapunktem, fugou a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

 

Cultura-de-la-Provincia-de-Buenos-Aires

 

Vrátil se domů, zakousl se do práce. Koncertoval, čelil pohrdání i výhrůžkám, ale nepovolil. Skládal pro jeviště i pro film, nesnadno, hodně škrtal, opravoval. S jednou výjimkou. Když se roku 1959 na turné dozvěděl, že mu umřel tatínek, zavřel se do hotelového pokoje a za pár hodin měl hotovou skladbu, patřící k jeho nejniternějším: Adiós Nonino. Pozvolna přišly úspěchy, především v zahraničí, ale též uznání ve vlasti. Album El Tango natočil Piazzolla v pětašedesátém na texty slavného spisovatele Jorge Luise Borgese; o tři roky později zaujal operetou María de Buenos Aires v hlavní roli se zpěvačkou Amelitou Baltar, kvůli níž opustil rodinu. Zakládal a rozpouštěl různé kapely, než dospěl k ideální pětičlenné sestavě, do níž kromě bandoneonu patřily klavír, kytara, basa a housle. Neodolal ovšem ani odbočce k nonetu Conjunto 9, s nímž – a za doprovodu symfonického tělesa – dobyl 11. června 1983 slavné Teatro Colón, operní chloubu Buenos Aires. Ve dvaašedesáti se konečně stal doma prorokem!

Zároveň však byl mnohými, včetně svých dětí, na čas opovrhovaným z jiného důvodu. Během vlády vojenské junty, která své protivníky zalévala do betonu nebo shazovala z letadla do vody na pospas piraním, přijal neuváženě pozvání na oběd u jejího představitele, později na doživotí odsouzeného plukovníka Jorge Rafaela Videly. Marně se pak bránil poukazem na to, že „si pro mě přijely jeho dvě gorily v černých oblecích, posadily mě do černého auta a odvezly do paláce, takže jsem nemohl vzdorovat.“ Jeho syn ho odsoudil ironickým výrokem „znám dva Ástory Piazzolly, toho hudebníka a pak toho druhého, prý svého otce.“ A dcera mu odpustila až nedlouho před smrtí.

 

3000

 

Ta si pro Piazzollu přišla 4. července 1992 a byla vysvobozením. Po mrtvici existoval třiadvacet měsíců v kómatu. Poslední koncert odehrál 3. 7. 1990 v Aténách, předtím ještě stihl natočit ceněná alba Libertango či Live v Théâtre des Bouffes-Parisiens s italskou šansoniérkou Milvou. Celkem prý složil několik tisíc skladeb, kolem pěti stovek jich nahrál. Skvostem je album Mi Buenos Aires querido, na kterém se s klavírem v rytmu nuevo tango mazlí jeho proslulý krajan Daniel Barenboim. Trefně se o Ástoru Piazzollovi v jednom z mnoha nekrologů vyjádřil v Chicago Tribune publicista Howard Reich: „Tak jako svého času nadávali Charlie Parkerovi, Theo Monkovi a dokonce Dizzy Gillespiemu, že zničili bebob, Piazzollovi spílali do zrádců tanga. Ve skutečnosti byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do nečekaných výšin.“

Ještě něco však Ástor Piazzolla dokázal vyzdvihnout. Snad i proto, že lehce napadal na nohu, kvůli čemuž v raném dětství prodělal šest operací a navždy nenáviděl pach chloroformu, vnesl do tanga zásadní novinku. Při hře neseděl. Na jevišti měl židli, jednu nohu na ni vyzdvihl. A o stehno opřel ten zvláštní nástroj, který kdysi němečtí námořníci přepravili do Jižní Ameriky z domova, kde v chudých kostelích nahrazoval varhany či harmonium. Svým nuevo tango Piazzolla povýšil zároveň bandoneon.

 

Klassieke-Muziek

 

Foto: Fb - Fundación Astor Piazzolla, Cultura de la Provincia de Buenos Aires, Amia, Klassieke Muziek

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.