Pohledem Petra Vebera (33)
Ryba, epidemie a Vánoce aneb Kdo koho dostane
„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“
„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“
„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“
Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu. Pokud se tak někomu na přelomu adventní a vánoční doby přizvedla míra otrávenosti a nenaloženosti posledních týdnů a měsíců, měl legitimní důvod. Ale přesto by mělo současně neustále také zaznívat: nás nedostanou.
Tak nám letos zrušili nejen Velikonoce, ale i Vánoce. Dvoje nejdůležitější křesťanské svátky v roce – dvě vzpomínky na Spasitele, transformované ve většinové společnosti na „svátky jara“ a „svátky klidu a pokoje“, letos snad trochu méně svátky konzumu – propluly našimi kalendáři, aniž bychom se oficiálně směli navštěvovat, sdružovat, poslouchat společně hudbu… a zpívat. Už na jaře to samozřejmě vadilo, ale vidina, že omezení kvůli nové nemoci jsou dočasná, nějak pomohla. Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.
Jedna věc jsou nedozírné ekonomické ztráty, které nikdo nespočítá a jejichž opravdové důsledky teprve poznáme. Může za ně virus a neschopnost správců světa se s ním vypořádat nějak chytřeji a velkoryseji, za více méně normálního běhu života, bez poškozování všeho, co pak návazně vynucuje kompenzace. Tady nelítají třísky, když se kácí les. Tady se kvůli třískám ničí celé lesy.
Druhá věc jsou škody, které vznikají v každém z nás a kompenzovat se nijak nedají. Smutek, letargie, vyhoření, lhostejnost… Ani ne tak z nemoci samé, jako ještě víc z toho, co se děje ve válečném stavu kolem ní. Ale zklamání, frustraci a depresím se dá do určité míry čelit.
Jeden majitel malé restaurace, balancující jako ostatní jemu podobní v mnohaměsíčních ztrátách nad propastí krachu, to vyjádřil jasně: Ekonomika je totální průšvih, ale nesmíme se k tomu ještě zbláznit! – Má to jediný háček. Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají – pokud zůstaneme jen u klasiky – ekonomicky, psychicky a lidsky nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé. Samozřejmě také ti, co provozují restaurace, a ti, co do nich chodí. Každý v té své bublině.
Všemi možnými demokratickými cestami, vedenými rozumem, by mělo světové společenství směřovat k tomu, aby jeho správci, to znamená vlády a vládci tam i tady, nepáchali a nezmnožovali škody na lidech. Nikdy a ve jménu ničeho. Ani zvrácených idejí, ani svatých ideálů, ani dobyvačných choutek, ani obrany nebo ochrany zdraví.
Jaká je míra dočasnosti? Když před půlstoletím přijely z Východu do Československa tanky, nikdo si neuměl představit, že tu zůstanou přes dvacet let. Když lidem při prvním výročí došlo, že „tato noc nebude krátká“, a když zjistili, že se s tím nedá nic moc dělat, dostavila se letargie… a pak snadněji přišla normalizace. Teď přikvačil z Východu virus. Roční výročí se blíží. Co přijde dál? Zkusme si aspoň v době absurdního zákazu nočního vycházení zatím třeba doma opakovat: Nás nedostanou.
V zájmu zachování zdravého rozumu v nedobrých časech funguje také humor. Pověstné bývaly protirežimní vtipy, ty nejlepší, co mezi lidmi kolovaly, pomyslně soutěžily o „zlatou mříž ministerstva vnitra“. Snad jsou i teď nějaké aktuální k mání.
A ještě něco. Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího: kantáty „Neustupujte“ nebo „Bláznovská zvěst“, kdy vznikaly „Leningradské symfonie“ a různé „Hudby pro Prahu 1968“, kdy býval povzbuzujícím hudebním jinotajem citát gregoriánského chorálu… Co na přelomu let 2020 a 2021 komponují naši současníci?
———————–
Naše loňské uvažování nad Českou mší vánoční si připomeňte ZDE.
Foto: Petr Veber, Pixabay, B. Kudojarov
Příspěvky od Petr Veber
- Luigi De Donato: S Václavem Luksem jsme našli krásnou společnou chemii
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
Více z této rubriky
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů - Suk v souvislostech (1)
O Josefu Sukovi známém a neznámém a Epilogu zvláště - Až na konec světa (26)
Orfeus ze Žitavy.
Skladatel a varhaník Andreas Hammerschmidt - Dvořák v souvislostech (4)
Biblické písně. Pro Velikonoce i pro každý den - Až na konec světa (25)
Janáčkův idylický Bohaboj.
Skladatel, sbormistr a buditel Forchtgott Tovačovský