„V roce 1979 byly jeho ostatky uloženy v rodinném hrobě na poličském hřbitově. Martinů se tak vlastně dvacet let po smrti vrátil ke kořenům. Kruh se uzavřel.“

„To bude slavný muž, přivítali ho slavným zvoněním, komentovala tento fakt porodní bába.“

„A dobrá zpráva nakonec: zmíněné aktivity Polička neruší, plánuje je veřejně realizovat, byť se zpožděním. Snad to bude možné v jarních měsících.“

Před rovnými 130 lety, 8. prosince 1890, se v Poličce v obytné místnosti věže na kostele svatého Jakuba narodil Bohuslav Martinů. Neexistuje snad jiný skladatel, který by měl tak zvláštní místo narození. S nadsázkou se dá říci, že přišel na svět mezi nebem a zemí, neboť jeho rodná světnička se nachází ve výšce šestatřiceti metrů.

Netradiční prostory k bydlení získal jeho otec jako služební byt, neboť působil coby pověžný a jeho úkolem bylo z výšky hlídat, zda se někde ve městě nevznítil požár. Rodina se na věž nastěhovala rok před Bohoušovým narozením a bydlela tu dalších jedenáct let. Trvale zde žilo pět osob – rodiče, dvě starší děti (bratr František a sestra Marie) a Bohouš. Ti všichni se museli vejít do jediné obytné místnosti, v níž byly jen dvě postele a palanda. Otec spal na palandě, ostatní po dvou na jedné posteli. A Bohoušek jako batole míval údajně ustláno ve velkém šupleti prádelníku. I ve velmi skromných podmínkách si rodina – evidentně díky praktičnosti maminky Karoliny – dokázala vytvořit příjemné a funkční prostředí nejen pro život, ale i pro práci. Matka Karolina si totiž přivydělávala praním a škrobením prádla pro poličské měšťany a tatínek Ferdinand vedle práce pověžného zastával ještě ševcovské řemeslo.

Ve věži malý Bohouš (nebo Bohuš, jak byl také oslovován) strávil jedenáct let života, než se rodina přestěhovala zpět dolů do města. A protože byl dost neduživým dítětem, z věže v útlém dětství sestupoval jen v nutných případech a často se stávalo, že jej otec nahoru vynášel na zádech, aby slabému chlapci se schody ulehčil. Věž byla tedy malému Bohoušovi celým světem. Sám v dospělosti vzpomínal, jak pracovala jeho dětská fantazie při nekonečně dlouhých pohledech na svět z výšky. Lidé pro něj nebyli živými bytostmi, byly to jen malé tečky, které pohledem z výšky dole utvářely jakýsi ornament a zapadaly do krajinného obrazu. Tyto přírodní scenérie v nekonečném prostoru mu přinášely nejsilnější vjemy, na které v dospělosti vzpomínal takto: „Z jedné strany pohled na rybník, na lázně, z druhé na hřbitov a stále se prodlužující vesnice, na severu jen plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi.“ Z dětství nabytá schopnost pozorovat dlouze život jaksi z nadhledu se mu v budoucnu hodila i v jiných situacích. To když se cítil ztracen v cizích zemích, nejprve ve Francii a ještě tíživěji v Americe, neboť anglicky ještě neuměl, a tak byla komunikace obtížná. Sám to lakonicky shrnul: „Tedy mluvit a dorozumět se nemůžeš, ale vidíš lidi, jak jednají, jak se chovají a vůbec, jací jsou. Tedy ‚observer‘ (pozorovat), co už mi bylo dáno roky na věži.“ Ojedinělý svět na věži byl pro něj evidentně velmi silnou vzpomínkou, kterou uchovával mimo jiné i pomocí obrázku poličského kostela svatého Jakuba, fotografie, která jej provázela jako talisman na cestách po celý život.

Tento zvláštní svět pak postupně opouštěl. Díky školní docházce ale začal vnímat život „dole“ už jako realitu a definitivní tečku za dětským viděním světa přinesla změna tatínkovy práce a s tím spojené stěhování rodiny z věže do města. Od školních let začal Bohouš navštěvovat hodiny hry na housle a postupně se stále více projevovalo hudební nadání. V roce 1905 se uskutečnilo jeho první veřejné sólové vystoupení v hostinci u Dostálů v blízké Borové. Přímluva učitele hudby povzbudila rodinu k tomu, že chlapce podpořila a přivedla na studia konzervatoře v Praze. Odchodem z maloměsta se Bohoušovi otevřel dosud netušený svět kulturního vyžití: nebylo snad dne, aby v Praze nenavštívil nějaký koncert či divadelní představení. Navštěvoval je dokonce tak pilně, že poněkud zapomínal na své školní povinnosti a z konzervatoře byl nakonec vyloučen. V jeho hlavě se ale stejně stále výrazněji prosazovala myšlenka věnovat se namísto hry na housle komponování. I když vlastně nikdy nebyl v komponování cíleně veden (navštěvoval soukromé hodiny u Josefa Suka a později v Paříži u Alberta Roussela, nikdy to ale nebylo soustavné školení) a poměrně dlouho hledal vlastní kompoziční jazyk, přece se vlastní pílí a houževnatostí vypracoval mezi nejosobitější skladatele první poloviny 20. století.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se otevřely nové možnosti. Bohuslav Martinů byl přizván, aby jako výpomocný houslista vycestoval s orchestrem České filharmonie na zahraniční turné po evropských zemích. Cizina ho naprosto uchvátila a napomohla k jeho rozhodnutí ucházet se o studijní zahraniční stipendium. Díky němu se ocitá na podzim roku 1923 v Paříži; městě, které ho svými kulturními možnostmi a celkovou atmosférou zcela očarovalo. Ve Francii našel řadu přátel, s některými z nich byl v kontaktu až do konce života, a ve Francii také potkal svou budoucí manželku Charlotte. Z původních plánovaných tří měsíců pobytu tak bylo nakonec sedmnáct let života ve francouzské metropoli a skladatelův pobyt zde by byl pravděpodobně ještě delší, kdyby se nerozpoutala druhá světová válka.

Martinů, který (stejně jako řada dalších Čechů) neuposlechl výzvy a nevrátil se do vlasti, v té době obsazené nacistickým Německem, se tímto stal vlastizrádcem. V momentě, kdy i Francie podléhala německé okupaci, zde pro něj přestalo být bezpečno. Zvolil proto i s manželkou emigraci do USA, kde prožil nejen válečná léta, ale i řadu následujících let. I když měl v Americe vynikající postavení – jeho dílo bylo velmi ceněno a prováděno prestižními interprety – s americkým prostředím se nikdy zcela nesžil. Původně krátké letní pobyty, které po válce trávil v Evropě, se postupem stále prodlužovaly, až se v roce 1953 s manželkou rozhodl Ameriku trvale opustit a usídlit se v Evropě. Poslední léta života žil střídavě ve Francii (Nice), Itálii (Řím) a Švýcarsku (Schönenberg). Zemřel 28. 8. 1959 ve švýcarském městečku Liestal a pohřben byl nejprve na soukromém pozemku dirigenta Paula Sachera v Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho ostatky exhumovány, převezeny do vlasti a uloženy v rodinném hrobě na poličském hřbitově. Martinů se tak vlastně dvacet let po smrti vrátil ke kořenům: domů, kam marně doufal, že se ještě někdy podívá. Rodinný hrob se nachází nedaleko místa jeho narození, kostela sv. Jakuba. Kruh se uzavřel.

Fakt, že skladatelovy ostatky nakonec spočinuly v Poličce, je téměř symbolický. Se svým rodným městem byl totiž Martinů úzce spjat i přes léta fyzického odloučení. Poličští si skladatele vážili, což v průběhu let dokázali řadou skutků: už v roce 1945 byla skladateli věnována první samostatná muzejní expozice, ve stejném roce mu bylo uděleno čestné občanství města a náměstí okolo kostela svatého Jakuba, kde se narodil, bylo pojmenováno jeho jménem. V lednu 1956 se dle přání skladatele právě v Poličce konala světová premiéra kantáty Otvírání studánek. Od roku 1949 nese místní hudební škola jeho jméno. Skladatel na dálku její činnost se zájmem sledoval: „protože je škola vedena pod mým jménem, přejímám částečně odpovědnost“. A je příznačné, že právě hudební škole v Poličce skladatel věnoval své úplně poslední kompoziční myšlenky: šest týdnů před smrtí zkomponoval kratinkou Zdravici, dedikovanou „Žákům hudební školy Bohuslava Martinů v Poličce“.

Svého nejslavnějšího rodáka plánovala Polička letos – v roce 130. výročí jeho narození – patřičně uctít. Bohužel celospolečenská situace epidemie koronaviru a vyhlášení nouzového stavu spojeného se zákazem provozování veřejných kulturních akcí tyto plány znemožnily. Doplatil na to chystaný festival Martinů fest, který se měl konat v jarních měsících. A doplatily na to zejména na podzim plánované oslavné akce. Přímo v den výročí, tedy 8. prosince, měl zaznít v Tylově domě slavnostní koncert s připomínkou skladatelovy tvorby pro různá nástrojová obsazení: housle, klavír, dechové nástroje, zpěv sborový i sólový. Unikátní měla být interpretace raných písní skladatele, věnovaných v době jeho studijních let v Praze pěvkyni Národního divadla Olze Valouškové. A v přímé návaznosti na tuto interpretaci bylo v plánu vydat pětici raných písní Bohuslava Martinů (v Poličce znějících) tiskem. Vedle toho měl být v prostorách bývalého divadelního sálu ochotnického divadla (dnes prostory Městského muzea a galerie Polička) scénicky proveden mechanický balet Podivuhodný let, jehož vznik byl inspirovaný tragickou událostí nezdařeného přeletu přes Atlantický oceán dvoučlennou leteckou posádkou v roce 1927.

Od listopadu měla být instalována výstava nazvaná Poličské kořeny Bohuslava Martinů, přibližující rodinu a poličské přátele skladatele. Zajímaví jsou v tomto ohledu zejména sourozenci skladatele, s nimiž byl v korespondenčním spojení do posledních dnů jejich života (zvláštní hrou osudu zemřeli všichni tři, ač různě staří, v průběhu necelého roku). Bratr František měl také umělecké sklony, stal se akademickým malířem a většinu života zasvětil renovaci výmalby kostelů doma i v zahraničí. A sestra Marie měla krejčovský salon, sledovala nejnovější trendy v odívání a snažila se je v Poličce prosadit: i vlastním příkladem, když s přítelkyní na počátku 20. století nošením propagovaly nejnovější módní výstřelek – kalhotovou sukni.

I když tedy oslava výročí 130 let od narození Bohuslava Martinů v plánované podobě neproběhne, skladatelovy narozeniny si Polička přece jen připomene. ZUŠ měla v plánu tak jako každý rok uskutečnit koncert svých žáků nazvaný Bohuslav Martinů a my, který sice nezazní veřejně, nicméně bude pořízena alespoň jeho nahrávka. Gymnázium Polička na dnešek plánuje studentský happening spojený se slavnostním uložení busty skladatele získané darem do hudební auly školy.

Když se Bohuslav Martinů 8. prosince 1890 narodil, zněly zrovna kostelní zvony, oslavující svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. „To bude slavný muž, přivítali ho slavným zvoněním,“ komentovala tento fakt porodní bába. Zvoněním si proto Polička připomene i letošní výročí narození skladatele. Zvony z kostela svatého Jakuba se na pět minut rozezní v 16 hodin, následně bude z budovy muzea a Centra Bohuslava Martinů znít hudba skladatele. Když už letos nesmí znít živě pro návštěvníky koncertu, tedy alespoň reprodukovaně pro zájemce a kolemjdoucí. A dobrá zpráva nakonec: všechny výše zmíněné aktivity Polička neruší, plánuje je veřejně realizovat, byť se zpožděním. Snad to bude možné v jarních měsících.

Foto: archiv CBM Polička