100

„Osm sezon ve Vlachově kvartetu Praha pro mě znamenalo hluboké poznání hudební spolupráce lidsky až neuvěřitelné, absolutně harmonické.“

„Dvě a půl sezony v Pavel Haas Quartetu neváhám ve svém životě označit za jízdu horskou drahou.“

„První myšlenka či, řekněme, hudební nápad nevzniká zásluhou člověka, ale je mu ‚darován‘.“

V sedmatřiceti letech toho už ve světě hudby dokázal požehnaně a má se za čím ohlížet. Na Pražské konzervatoři studoval hru na violu, skladbu a dirigování, vysokoškolské vzdělání získal v Glasgow na prestižní Royal Conservatoire of Scotland. Důvěrně poznal prostředí legendárního Vlachova kvarteta Praha a zkušenosti z něj uplatnil v souboru, který patří ke světové špičce – Pavel Haas Quartetu. Narodil se sice v Praze, ale za kraj svého srdce považuje Broumovsko a zejména okolí Police nad Metují, kde má jeho rodina kořeny. Působení v pardubickém souboru Barocco sempre giovane mu přineslo vedle dalších skvělých interpretačních příležitostí také vstup do manželství a následné osobní a rodinné ukotvení na pomezí Polabí a Železných hor v Heřmanově Městci. Je autorem pětatřiceti hudebních děl a vítězem několika soutěží, jeho skladby se hrály na zahraničních pódiích. Několik let působil jako pedagog na Konzervatoři Pardubice. V loňském roce se odhodlal k dalšímu důležitému životnímu kroku a po úspěchu ve výběrovém řízení se stal ředitelem Základní umělecké školy v Pardubicích-Polabinách. S Jiřím Kabátem, který je, mimochodem, také otcem čtyř dětí, bylo o čem hovořit.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
474

„Samozřejmě, že situace není jednoduchá, ale snažíme se s ní nějak vyrovnat a nezoufat, že vložená práce a třeba i veškerá propagace jdou vniveč.“

„Někdy mi připadá nicotné lamentovat a fňukat nad pouhou nejistotou, že nemůžeme uspořádat akci tak, jak jsme chtěli.“

„Na březen jsme pro všechny zájemce připravili stream hned třikrát.“

Už loňský ročník mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro (PHJ) naplánovali jeho organizátoři v nejlepší víře na období od poloviny března do začátku května. Na jakoukoli pandemii rok předtím, kdy se dramaturgický sled budoucích koncertů uzavíral, nikdo nemohl pomyslet. A Pardubičtí se „strefili“ takřka přesně – loňské restrikce začaly těsně před zahajovacím večerem a ty nejtvrdší trvaly až do května… Přesto se týmu vedenému uměleckým ředitelem PHJ Josefem Krečmerem nechtělo sklonit před čínským virem hlavu. Festival se uskutečnil na podzim, sice v menším rozsahu, ale i tak na vynikající úrovni. Větší akce, zejména velké symfonické koncerty a operní představení, byly přeloženy na rok 2021. Loni v září se ještě mohlo zdát, že v dlouholeté historii festivalu jde o něco zcela výjimečného, co se už nebude nikdy opakovat. Jenže, jak dnes všichni víme, boj s Covidem-19 ani zdaleka nekončí a situace neumožňuje ani 43. ročníku PHJ, aby se letos konal v podobě, na jakou byli návštěvníci a posluchači zvyklí. Nejen o tom jsme hovořili s uměleckým ředitelem festivalu Josefem Krečmerem.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
KlasikaPlus-240121foto-1

„Nelze nic nedělat a čekat na plné koncertní síně.“

„Již na červen máme pozvání na zahraniční festival, proto intenzivně řešíme provozní komplikace, soulad s platnou i měnící se legislativou a snažíme se uchovat dobrou náladu v orchestru.“

„Rezignovat na práci s talentovanými dětmi a mladými lidmi není možné, jsou třeba v klíčovém období svého rozvoje, kdy se rozhoduje o celém jejich životě.“

Náš rozhovor, uskutečněný v Domě hudby před několika dny, probíhal v příjemné atmosféře. Pracovnou ředitele Komorní filharmonie Pardubice Pavla Svobody, varhaníka a pedagoga, k němu v podkresu zněla Mozartova hudba, venku za okny se začaly snášet sněhové vločky… O idylických záležitostech jsme ale rozhodně nemluvili, naopak. Historicky nejmladší ředitel nejvýznamnějšího orchestru v regionu a jednoho z nejlepších v republice se ujal funkce začátkem loňského roku a hned vzápětí musel řešit věci, jichž by se do té doby nikdo nenadál ani v nejhorších snech. Předem ale čtenářům prozradím, že neskončíme pesimisticky.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
107

„Od první chvíle chtěl Josef Krečmer literární obžalobu největší genocidy v dějinách lidstva spojit s nadpozemsky znějící Bachovou hudbou.“

„Jakýkoli náznak herecké akce postačí k totálnímu ztotožnění se s myšlenkou.“

„Už nějaký čas jsem při pohledu do tváří lidí vycházejících z koncertní síně nezaznamenal tolik projevů pohnutí i obdivu k síle umění.“

Pardubické hudební jaro uvedlo na sklonku září výjimečný projekt, který spojil literární odkaz Arnošta Lustiga s barokní kantátou Johanna Sebastiana Bacha. Na provedení se podílela spisovatelova dcera Eva Lustigová, za hudební složku soubor Barocco sempre giovane, hobojista Jan Souček a basista Gustáv Beláček, za tu hereckou Vilma Cibulková, Jiří Lábus a Vilém Udatný. Strůjcem představení, které proniklo k srdcím diváků, byl Josef Krečmer.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
2

„Renomé Martina Kasíka bylo už předem zárukou, že posluchači všechny změny akceptují.“

„Oba klavíristé zapůsobili famózně, naprosto přesně, a přitom velmi uvolněně, s důrazem na každičkou notu i pomlku.“

„Druhou polovinu večera vyplnila první řada Slovanských tanců, tedy dílo z nejznámějších a nejmilovanějších.“

Pardubické hudební jaro uvedlo třetí z komorních koncertů. Ve Společenském sále pardubické radnice nakonec za klavír usedli Lukáš Klánský a Martin Kasík, aby zahráli program z děl Franze Schuberta, Fryderyka Chopina a Antonína Dvořáka. Cesta k této dvojici a k tomuto programu byla však pro organizátory festivalu trnitá.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
1

„Nikoli náhodou bývá Beethovenovo Trio D dur označováno za „trio duchů“ a mystická nálada volné věty, vytvořená interprety Smetanova tria, to dokonale vystihla.“

„Je zcela zbytečné psát a mluvit i v případě Wihanova kvarteta s Ivanem Klánským o naprosté profesionalitě a precizních výkonech.“

„Schumannova skladba se stala pomyslnou třešničkou, jejíž propracovanost nenechá nikoho na pochybách, proč je třeba se věnovat ušlechtilým komorním dílům.“

Nedílnou součástí Pardubického hudebního jara je série komorních koncertů. Zdá se, že je definitivně pryč doba, kdy tento žánr ve stotisícovém městě živořil na okraji zájmu a úbytek posluchačů vedl svého času i ke zrušení zdejšího Kruhu přátel hudby. Organizátoři festivalu vsadili i letos na opravdu špičkové sólisty či komorní soubory – a ejhle, kapacita auditoria bývá zaplněna takřka do posledního místa a nevadí ani povinné roušky… Jinou věcí je připravenost a kvalita dnes vlastně jediného sálu vhodného pro provozování „komořiny“ v Pardubicích, ale o tom až v závěru.

 
Zveřejněno v ReflexePlus