sobota, 15 prosinec 2018 11:31

Miroslav Ambroš: Spolupráci s Mistrem Sukem bych nevyměnil ani za patnáct soutěží

Autorka:

 

„Řídil se krédem, že dokud mi nebude alespoň dvacet, nemáme se spolu o čem bavit. A mně tehdy bylo dvanáct!“

„Byl prostě takový. Obrovský dříč, který totéž vyžadoval po ostatních.“

„Ambroš Ladies Orchestra? Všechny hráčky jsou natolik dobré, že s každou bych mohl vystoupit jako se sólistkou.“

 

Foto-Jakub-Ludvk

 

S houslistou Miroslavem Ambrošem jsme se sešli k rozhovoru v jeho ateliéru v jednom starobylém malostranském domě. Protože tento ateliér dříve patříval Josefu Sukovi, který ho pak svému žákovi v roce 2010 předal, nepřekvapilo mě, že stěny zdobí portréty významných houslistů. Na tom nejčestnějším místě je portrét Františka Ondříčka a Josefa Suka jako malého chlapce s dědečkem, hudebním skladatelem. Tématem našeho povídání ale nebylo jen vzpomínání na spolupráci s Josefem Sukem. Miroslav Ambroš je aktivní mladý muž, který vedle své sólové a komorní dráhy věnuje v posledním roce nemalé úsilí projektu, který vymyslel – souboru nejlepších českých hráček na smyčcové nástroje Ambroš Ladies Orchestra.

 

Foto-Jakub-Ludvk---ALO-1

 

Jak vnímáte, že když se vysloví vaše jméno, hodně lidí nejen z hudební branže si vás spojí s Josefem Sukem?

Na to se mě lidé často ptají. A já na to odpovídám, že tohle spojení beru všemi deseti. Ovšem je důležité říct, že nejsem ani nechci být jeho klonem, nebo dokonce imitátorem, snažím se z jeho hry vycházet, ovšem v mé interpretaci by se měla projevit moje osobnost, moje pojetí. Když mi však někdo sdělí, že například v romantických kusech mi to zní jako Josefu Sukovi, jen mě tahle poznámka potěší. Vždyť on měl jeden z nejkrásnějších tónů, vibrat… Dodnes jsou jeho provedení Dvořákova a Beethovenova koncertu celosvětově brána jako referenční nahrávky.

Jak jste od něj tyto dovednosti získal? Jak vás učil?

Josef Suk říkal, že na to, aby mohl své umění někomu předat, musí pracovat s člověkem, u kterého je „dobrý materiál“. Některé věci se nedají zkopírovat, to by působilo komicky. Znali jsme se od roku 1999, kdy jsme společně vystoupili v cyklu Josef Suk uvádí mladé talenty. Na základě vyhraného konkurzu jsem dostal příležitost se s Mistrem dostat do kontaktu a pak mi nabídl, abych u něj pokračoval…

 

Foto-Ivan-Mal---Suk-Brta-Simon-Ambro

 

Něčím jste ho musel zaujmout…

Už od prvního koncertu jsem vnímal, že jsem ho něčím zaujal. Byť nebylo jasné, jestli společně budeme dále pokračovat. Řídil se krédem, že dokud mi nebude alespoň dvacet, nemáme se spolu o čem bavit. A mně tehdy bylo dvanáct!

Měl na mysli mentální vyzrálost?

Ano. A skutečně úderem dvacítky jsem mu donesl svou nahrávku Prokofjevova houslového koncertu č. 1 D dur s Moravskou filharmonií Olomouc a dal jsem mu poslechnout své debutové CD Il virtuoso, které jsem natočil s mou maminkou, profesorkou Zuzanou Ambrošovou. Mistr Suk mi zavolal a řekl, že se mu obojí hodně líbí. To bylo zhruba v roce 2007. Možnost u něj studovat mi připadala jako sen. Josef Suk si velmi nerad bral žáky. A říkal, že vlastně i nerad učí, ale že se mnou ho učení baví. Naše spolupráce vyvrcholila tím, že mi nabídl, abych s ním vystoupil na Komorním festivalu Český Krumlov, kde jsme společně s Janem Simonem, Karlem Untermüllerem a Jiřím Bártou zahráli Dvořákovy Drobnosti, Bagately a Terzetto. Poté jsme to hráli i na dalších pódiích, mimo jiné i na Pražském jaru. A tohle společné hraní vyústilo v natočení CD pro Supraphon.

 

suk2-colored

 

Jaké nároky na vás spolupráce s Josefem Sukem kladla?

Hodně jsem od něho okoukal během zkoušek i během natáčení. Především musel člověk být hodně flexibilní, adaptabilní. Byl třeba schopen těsně před přímým přenosem adventního koncertu pro Českou televizi, po generálce, kompletně změnit smyky. Říkal: „Mně se to pořád nějak nezdá, nelíbí se mi to, uděláme to jinak.“ A já jsem mu oponoval: „Mistře, nezlobte se na mě. Trochu se toho bojím. Když už ta generálka proběhla, je to přece jen přímý přenos, už bychom to měnit neměli…“ A on odvětil: „Jestli jsi tak nepřizpůsobivý, tak tu asi ani nemusíš být. Snad není takový problém změnit pár smyků!“ Nakonec jsme zariskovali a opravdu to bylo zvukově ono. 

To je historka asi hodně vypovídající o Josefu Sukovi?

Byl prostě takový. Obrovský dříč, který totéž vyžadoval po ostatních. Když jsme třeba natáčeli CD pro Supraphon, byly frekvence od osmi hodin ráno. My ostatní jsme se do studia trousili ospalí krátce před osmou, ale Josef Suk nás pokaždé přivítal slovy: „No tak já nevím, kde jste, čekám tu na vás už od půl osmé!“ A ještě se hudebnímu režisérovi za nás omlouval, že jsme nepřišli s velkým předstihem, ale až na čas.  Prostě – nesmírný profesionál!

 

Foto-Ivan-Mal---Suk-Ambro-Untelrmller

 

Kdesi jste zmínil, že Josef Suk byl na sebe tak přísný, že nechtěl veřejně hrát Čajkovského houslový koncert. Proč?

Na vaši otázku odpovím oklikou. Další velká příležitost, která mě potkala v samém rozjezdu mé kariéry, byl zahajovací koncert sezony Pražské komorní filharmonie v roce 2007, který řídil Jiří Bělohlávek. Tehdy jsem hrál Čajkovského houslový koncert. Nu a zajímavé je, že mi Josef Suk říkal, že Čajkovského nikdy nehrál veřejně. Uměl ho, pochopitelně. Ale opakoval, že hraje jen to, co umí „zabezpečit na sto procent“. Když se podíváte do jeho diskografie, nejenže tam chybí Čajkovskij, ale není tam ani Sibelius.

Jsou ještě další skladatelé, kterým se Josef Suk vyhýbal?

Nehrál moc například ani Paganiniho, ovšem byl specialistou na Bachovy sonáty a partity.

Kde se to v něm vzalo? Přemýšlel jste o tom?

Samotná virtuozita ho příliš nenaplňovala, pro něho to byla jen taková prázdná hra. Proto miloval Brahmse, Beethovena, měl v repertoáru všechny jeho sonáty…

 

Foto-Ivan-Mal---Suk-Brta-Untermller-Simon-Ambro

 

Když odhlédneme od Josefa Suka, musím konstatovat, že vy jste měl dobré vedení odmalička. A to je pro instrumentalistu zásadní věc.

Máte pravdu. Na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy to byl Jiří Hnyk, dále jsem studoval u profesora  Ivana Ženatého, na AMU u profesora Ivana Štrause. Jsem moc rád, že tohle zmiňujete. Byl bych totiž velmi nerad, kdyby vznikl obraz, že Ambroše učil jen Josef Suk. Výše zmíněným učitelům jsem za mnoho dovedností velmi vděčný. Pan profesor Hnyk mi dal pevné základy, už jen to, že měl absolutní sluch, bylo pro žáky výhodou. Všechno, co jsem zahrál vedle, okamžitě slyšel. Jiří Hnyk častokrát přišel a řekl: „Musíš mít ztížené podmínky.“ A rozladil mi housle. Potom pokračoval: „Zahraj falešně, a dostaneš přes prsty!“ Byl to takový elitní voják. Od něj jsem se naučil, že i když se na pódiu něco stane, musíte bojovat až do konce - a to platí nejen při hraní na housle…

A za co vděčíte Ivanu Ženatému?

Především za svůj rozkvět. Častokrát to byly fyzicky náročné hodiny. Hráli jsme spolu třeba Brahmsovu Sonátu d moll dvě hodiny v kuse. To bylo úžasné z hlediska potřebné nadstavby a skutečně světového hraní. V podstatě i díky práci Ivana Ženatého si mě Josef Suk všiml. To on mě dostal na úroveň, která pro Mistra Suka byla dostatečná na to, aby se mnou začal pracovat. U Ivana Ženatého jsem studoval na Pražské konzervatoři, kde jsem pak ještě pokračoval u vynikajícího učitele Pavla Kudeláska.

Souběžně s Pražskou konzervatoří jste u Ivana Ženatého studoval i na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech a pak jste se octl na HAMU ve třídě Ivana Štrause.

Ten mě naučil hodně o skladbách přemýšlet. To je také velmi důležitá věc. V tom se projevuje jeho široká vzdělanost. Nezapomenutelná je jeho výuka sonát Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. Dokázal člověka doslova vrhnout do myšlení a uvažování těchto geniálních skladatelů. Nu a nakonec jsem octl na studiích v Hannoveru.

 

enat-5700bf52477869a03cc6b7416f295556

 

V životopisech všech mladých muzikantů najdete jména slavných sólistů, u kterých studovali v mistrovských kursech. Co takováto letmá setkání mladému hudebníkovi dají?

Na všechny kurzy jsem vždy získal stipendium, a tak jsem měl neopakovatelnou možnost, zahrát tak významným osobnostem jako Ruggiero Ricci a Pinchas Zukerman a poznat jejich názor na interpretaci. Od Pinchase Zukermana jsem dokonce i dostal nabídku ke studiu na Manhattan School of Music v New Yorku, ale nakonec jsem dal přednost práci s Mistrem Sukem a zůstal v Evropě.    

Nejsou mistrovské kursy vlastně kontraproduktivní?

Někdo si myslí, že je to na jednu polévku moc kuchařů. Mistr Suk mi říkával: „Nechápu, proč chceš pořád někam jezdit. Ty se potřebuješ hlavně dívat do zrcadla, nahrávat se, hrát v rytmu a hrát čistě. Nic jiného není třeba.“ V tomhle byl poměrně striktní. Dnes vidím, že podobný názor měl bohužel i na soutěže. Proto jich nemám moc vyhraných – vyjma mladšího věku –, protože tvrdil, že umělec na soutěže nepatří.  Soutěže jsou podle něj pro závodní koně. Říkal: „Soutěž tě zdrží, musíš opakovat pořád jeden typ repertoáru, neposuneš se dál, není to přirozené. Nejsme skokani o tyči, nejsme plavci. Umělecký výkon je nezměřitelný.“ A dokládal to na příkladu Bacha, kdy mezi dvanácti porotci bude na jeho interpretaci jedenáct různých názorů. Navíc často hraje roli i to, jestli studujete u profesora, který sedí v porotě…  Josef Suk mě varoval: „Někde tě zaříznou, otráví tě to, pak o sobě začneš pochybovat… To, jestli hraješ kvalitně, čistě, snad víš i bez soutěže.“ Na něho jsem i v tomhle ohledu hodně dal, ale pak jsem zjistil, že v dnešní době je důležitější, jestli máte z několika soutěží první cenu, a až potom si člověka poslechnou, jak vlastně hraje. A proto říkám, „bohužel jsem na soutěže nejezdil“, protože dnes vidím, že jsem se kvůli tomu připravil o mnoho uměleckých příležitostí. Ale spolupráci s Mistrem Sukem bych nevyměnil ani za patnáct vyhraných soutěží.

 

Foto-Zdenk-Chrapek---Blohlvek-Ambro

 

V kolika letech jste se dostal k houslím a jakou roli v tom hrála vaše maminka klavíristka?

Celé to vzniklo tak, že si mě při náhodném výběru na základní škole všimla jedna paní učitelka z hudební školy a nabídla mi, abych se začal věnovat hře na nějaký nástroj. V rodině se o tom tedy začalo uvažovat, ale musím podotknout, že maminka hlavně nechtěla, abych hrál na klavír, protože ví, jak těžké je se s tímhle nástrojem v dnešní době prosadit. Do hudebky jsem začal chodit víceméně proto, abych se komplexněji rozvíjel, ze začátku do různých zájmových kroužků – na housle, výtvarku, keramiku, mimo jiné jsem dělal i karate. Maminka si tehdy ani nepřála, abych hrál na nějaký nástroj profesionálně, i když věděla, že asi budu talentovaný, protože jsem už jako úplně malý zpíval v dětských pořadech v televizi. Spíš chtěla, abych byl lékař a navázal tak na rodinnou tradici. Zvuk houslí se mi ovšem zalíbil a hned zkraje jsem si tenhle nástroj vydupal. Zpočátku jsem si jen tak „šmidlal“ pro radost, ale asi po dvou letech jsem projevil přání, že bych to chtěl dělat naplno. Nu a měl jsem štěstí, že mě osud zavál k panu profesoru Hnykovi.

Dnes s maminkou vystupujete…

A dokonce máme oficiální jméno: Ambroš Duo Prague. Jezdíme spolu pravidelně – takřka každý rok – například do USA, máme hodně koncertů nejen po Čechách, ale i v Evropě. Naše spolupráce už trvá téměř dvacet let. Ale hrál jsem i s jinými klavíristy: s Markem Šedivým, s Karlem Vrtiškou, nyní začínám spolupracovat s Pavlem Voráčkem, Markem Kozákem či Miroslavem Sekerou.

 

Foto-Tom-Teska-ALO-Opera-Monte-Carlo-Sl-Garnier

 

Vymyslel jste jeden pozoruhodný projekt – Ambroš Ladies Orchestra. Oč jde?

S myšlenkou dámského orchestru jsem si pohrával poměrně dlouho...

…napadlo vás to, když jste viděl Někdo to rád horké…

…pochopitelně. A také ještě asi každého napadne jméno André Rieu. Ale tomuhle srovnání se hodně bráním, protože v jeho podání to dnes připomíná už cirkus na kolech a je to poněkud kýčovité.

Pojďme mluvit vážně.

Viděl jsem, že pořád vznikají soubory, které tvoří jen muži. Ale vždyť tu je tolik vynikajících hráček, proč tedy nesestavit ansámbl složený výhradně z žen? Ne jako pozlátko, ale jako skutečně kvalitní orchestr. Zprvu jsem oslovil několik svých spolužaček, které zase daly vědět dalším, a tak se vytvořil základ orchestru. Hrajeme v obsazení dvanácti lidí, ale pochopitelně kádr musí být širší, protože každá z hráček má i jiné povinnosti. Dnes spolupracuji s pětadvaceti muzikantkami. V rozjezdu tohoto orchestru mi velice pomáhala například Olga Šroubková, vítězka soutěže Pražského jara a naše čestná koncertní mistryně.

Kdo další ještě v orchestru hraje?

Další koncertní je Táňa Vejvodová z orchestru Národního divadla, s ní jsem hrál v Monaku Bachův dvojkoncert, dalším známým jménem je houslistka Martina Bačová – mimochodem spolu jsme si v Monaku zahráli Vivaldiho dvojkoncert. Lze ale říci, že všechny hráčky jsou natolik dobré, že s každou bych mohl vystoupit jako se sólistkou. Je to takový All Stars team českých instrumentalistek.

 

Foto-Jakub-Ludvk-2

 

Hrají ženy jinak než muži? Zní ženský ansámbl jinak než mužský?

To se nedá jednoznačně říct, ale myslím si, že v rámci přípravy jsou pečlivější než muži – a to v žádném případě nechci urazit své kolegy. Přijde mi, že dámy mají větší disciplínu. Pokud jde o zvuk a styl – možná malinko odlišný je. Už jen z podstaty jsou ženy jemnější. Ale nemám pocit, že ve fortissimech by jim chyběla síla.

Kdy orchestr vznikl?

Zhruba před rokem. Na začátku letošního roku jsme měli debutový koncert.

A v  říjnu jste už hráli v Monaku v sále Garnier…

To byl slavnostní koncert ke stému výročí vzniku samostatného Československa v Opeře Monte-Carlo, v sále Garnier pod záštitou Prince Alberta II. Monackého a Honorárního generálního konzulátu České republiky v Monaku. Hrál jsem v mnoha hezkých sálech, ale tenhle byl opravdu mimořádně nádherný. Úspěch jsme sklidili velký.

Co je teď před vámi?

Ambroš Ladies Orchestra vystoupí v přímém televizním přenosu třetího adventního koncertu 16. prosince na ČT1 od 17.30 hod. – tam budeme hrát s Olgou Šroubkovou třetí větu z Bachova dvojkoncertu. A protože je prosinec a adventní doba – čeká mě i mnoho soukromých koncertů. V příštím roce bude pro mě osobně zásadní dopolední matiné 16. února v rámci Českého spolku pro komorní hudbu, kde vystoupím s Miroslavem Sekerou a s kontrabasistou České filharmonie Jiřím Valentou. Zkraje března odlétám s maminkou do USA, kde budeme hrát v San Francisku, Los Angeles, Las Vegas a San Diegu. Potom nás čeká moravské turné, které je specifické tím, že ve dvou dnech odehrajeme šest koncertů – v pátek tři a v sobotu tři, někdy ještě i v neděli dva. A to s přejezdy mezi jednotlivými vystoupeními! S nadsázkou říkám, že kdo zvládne tohle, zvládne bez problémů i Ameriku. S Ambroš Ladies Orchestra budeme hrát na festivalech Smetanova Litomyšl a Třeboňská nokturna a těšíme se na vystoupení na Zlaté Praze. Za vrchol příštího roku považujeme společné turné se Štefanem Margitou, se kterým bychom měli vystoupit asi na patnácti koncertech.

Existuje v Evropě podobný ansámbl?

Orchestr je unikátní nejen u nás, ale je ojedinělý i v rámci Evropy. Tak nevím, jestli jsem vymyslel něco originálního, nebo to už někdo vymyslel, a ono to jen nefungovalo.

 

Foto-Jakub-Ludvk-3---Miroslav-Ambro-Zuzan-Ambroov

 

Foto: Archiv Miroslava Ambroše, Ivan Malý, Jakub Ludvík, Sukův komorní orchestr a Lukáš Hurník

Vizitka:

Miroslav Ambroš vystudoval Pražskou konzervatoř, Hudební fakultu AMU v Praze a Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru.

Absolvoval kurzy u Pinchase Zukermana, Ruggiera Ricciho a Anny Chumachenco.

Současně několik let soukromě studoval u legendárního houslisty Josefa Suka.

Je laureátem několika národních a mezinárodních soutěží.

Debutoval jako spoluhráč Josefa Suka na festivalu Pražské jaro a natočil s ním CD.

Hrál sólově s mnoha orchestry pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, Leoše Svárovského, Elliho Jaffe a dalších.

Vystoupil na významných koncertech a festivalech ve většině zemí Evropy, v USA, Kanadě a Jižní Koreji.

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.