neděle, 02 prosinec 2018 09:10

Obraz skladatelky
Sylvie Bodorová ve filmu

Autor:

„Nebudu předstírat, že natáčení nebylo náročné – nejsem herečka a kamera není můj kamarád.“

„Mojí největší radostí je to, že po mých skladbách sahá pořád více mladých hudebníků.“

„Co by byl skladatel bez interpreta? Jenom někdo, kdo si čmárá na papír…“

 

Bodorov43345a0fad6da253c5053f3d872eab69

 

Právě komponuje koncert pro trubku a smyčce pro sólotrumpetistu Mnichovské filharmonie Guido Segerse. SYLVIE BODOROVÁ patří mezi nejznámější české skladatele klasické hudby a udělala si čas i na rozhovor pro KlasikuPlus. Oslovili jsme ji v návaznosti na dnešní večer. ČT ART totiž ve 20 hodin a 20 minut nahlédne do jejího života i tvorby v hodinovém dokumentu Sylvie Bodorová – hudba je největší dar. Premiéru měl na podzim na festivalu Zlatá Praha. 

Co je posláním umělce obecně - potěšit, pobavit, nastavovat zrcadlo, formovat mementa?

Každé téma s sebou nese jinou preferenční rovinu a každý žánr upřednostňuje jiné poslání. Přesto si myslím, že když umělec vstupuje do veřejného prostoru, měl by se snažit něco říct. To je pro mne stěžejní.  Bezduché a účelové věci nás beztak všude obklopují. Ráda otevírám otázky, i to někdy stačí. Zastavit a zamyslet se. Nasvítit věci z jiné stránky.

A co specifického je posláním skladatele, co z těch předchozích věcí dokáže hudba?

Hudba má tu úžasnou schopnost, že na rozdíl od všech ostatních druhů umění je abstraktní a zároveň vniká hluboko do našeho vnímání. Připadá mi, že nás v citové rovině dokáže nejhlouběji zasáhnout, vniká do našeho podvědomí. Dokáže nás vytrhnout z každodenní reality a dát nám sílu. Dokáže nacházet otázky a odpovědi bez hrubého zkreslení konkrétního slova. Každý vnímavý posluchač stejnou hudbu vnímá jinak a dokonce i tentýž posluchač v různých životních fázích stejnou hudbu vnímá odlišně. Hudba mu vždy dá to, co v daný moment potřebuje. Není to unikátní jev?

 

2008-07-03sylviebodorovamojzis1201711031667471774

 

Vybírá si autor vyjadřovací prostředky do určité míry sám svou volbou, nebo si je nadiktuje téma?

Pokud zadáte dvěma autorům stejné téma, jistě každý z nich zvolí odlišné prostředky. Přesto volba tématu výběr prostředků ovlivňuje. Důležité však nejsou prostředky, ale způsob, jak dobře je autor dokáže uchopit a vyjádřit myšlenku. Všichni používáme slova - a přesto Jaroslav Seifert je jediný a jedinečný.

Co asi vede experimentující skladatele k tomu, že se neohlížejí na citový dopad, ale řeší jenom technické nebo strukturní úkoly? Nebo plní prostřednictvím struktur, dodekafonie, nahodilostí či práce s elektronikou stejné poslání jako autor počítající s takzvanou tradiční invencí a komponující srdcem?

Kompozice má dvě roviny – racionální a emocionální. Každý autor je odlišný typ. U někoho převažuje emocionalita, u někoho racionalita. V každém dobrém autorovi je kus experimentátora. Hudební dobrodružství mají nejrůznější podobu – od neobvyklé instrumentace, nezvyklého řazení hudebních celků, neobvyklých rytmů a tak dále. Najít něco originálního v relativně „ tradičním“ materiálu, najít tu pomyslnou originální skulinku, je jistě těžší a riskantnější. Na takzvané experimentální hudbě mne vždy iritovalo, že není zdaleka tak originální, jak se tváří. Kolik hrátek s tichem jsem již zažila? Od Johna Cage to byl vtip, ale pokud to slyšíte po x-té, už mi to jako vtip nepřipadá. Prošla jsem důkladným školením všech soudobých skladebných technik a jsem tomu ráda. Moje paleta se rozšířila. Mohu vybírat adekvátní prostředky pro vyjádření různých sdělení - racionálně rozhodnu, který prostředek použít, aby účin byl jednoznačný. Vše však musím podřídit myšlence, tomu, co chci svojí hudbou vyjádřit. Je to otázka volby. Já jsem se už dávno rozhodla. Život je moc krátký na to, aby člověk dělal věci, kterým nevěří.

 

maxresdefault

 

Ze které skladby nebo skladeb máte největší radost? Jsou to zároveň ty, které mají šanci zůstat v nějakém zlatém fondu?

To někdo ví, co má šanci zůstat ve zlatém fondu? Některé mé skladby už žijí svým samostatným životem a z toho radost mám - to nepopírám. Je to trošku jako s dětmi. Už o ně nemusím pečovat a muzikanti je sami vyhledávají. Mojí největší radostí je to, že po mých skladbách sahá pořád více mladých talentovaných hudebníků doma i v zahraničí. A co více, hrají moji hudbu daleko přirozeněji než moje vlastní generace. Nepotřebují žádná vysvětlení. Hrají ji prostě, přesně tak, jak to cítím. Každá skladba je kus mého života, kus mé životní energie a je velmi úzce spjata s okolnostmi vzniku. Jsou témata, která jsou mi velmi blízká, jmenovala bych například Terezín Ghetto Requiem, oratoria Juda Makabejský a Mojžíš, Symfonii č. 1 „ Con le campane“... Také jsou interpreti, pro které je radost psát a spolupráce s nimi je velkým svátkem, třeba Lingua angelorum a Thomas Hampson. Jsou také skladby, které jsem psala za velmi mimořádných okolností a jsou mi připomínkou určité, bohužel těžké, životní situace. Třeba Kafkovy sny, Concerto dei fiori. Jsem ráda, když tyto skladby žijí. Věřím, že skladbu, která by aspirovala na to stát se součástí pomyslného zlatého fondu, teprve napíšu…

Jak se autor smiřuje s tím, že řada jeho děl asi zapadne a že bude třeba v budoucnu autorem jedné skladby - jako Gustav Holst v případě Planet?

Pokud se v budoucnu bude hrát alespoň jedna z mých skladeb a skutečně se stane součástí repertoáru, budu to považovat za úspěch.

 

f308ca7a156f2429ef3d156408870b96

 

Je komponování v ateliéru ve Zbiroze únikem před světem „pro jistotu“, anebo naprostou nezbytností?

V první fázi kompozice je pro mne naprostá samota nezbytností. Funguje to - a proč to tedy měnit? Ve Zbiroze se dokonale soustředím. Možná je to jaspisem, na kterém stojí Zbirožský zámek, pouhých tři sta metrů od mého ateliéru…

To musí být fajn pocit, když dílo diriguje syn, který byl malým klukem a mezitím je z něj dospělý člověk, že?

Jsem ráda, že je dirigent – je to dar, za který jsem vděčná. Hudba nás pořád sbližuje. Ohledně mých skladeb mu nemusím nic vysvětlovat, je skvělý. Jeden můj americký kamarád - dirigent, když se dozvěděl, že se Marek rozhodl pro dirigování, si smutně posteskl, že teď už ho nebudu potřebovat. A zároveň mi dal skvělou radu: mít autora na zkoušce je pro dirigenta stres, mít však matku – autora na zkoušce je stres dvojnásobný. Vzala jsem tu radu vážně a nikdy jsem na orchestrální zkoušky, když Marek dirigoval, nechodila – přesto jeho provedení mých skladeb patří vždy k nejlepším.

Jaké to je být objektem dokumentárního filmu? Respektive - jaké to bylo snášet po dlouhou dobu kameru? A jaké to je, teď se vidět?

Když paní režisérka Hončarivová točila před léty televizní šot z premiéry mé symfonie, rozhodla se natočit tento film. Po létech se podařilo projekt uskutečnit. Jsem jí vděčná, že se dokumentu věnovala s láskou a péčí. Získala si moji důvěru, že nepoužije záběry, které bych si vysloveně nepřála. Nebudu předstírat, že natáčení nebylo náročné – nejsem herečka a kamera není můj kamarád, ale snad jsme to zvládly. Oceňuji, že se jí podařilo vytvořit obraz autora, který snad může být i přínosem pro ty, kteří o skladatelské práci tolik neví, a podat to způsobem, který není statický a snaží se obsáhnout aktivity, které ke skladatelské práci patří. Děkuji všem, kteří se projektu účastnili, za fantastický přístup a ochotu. Potěšilo mne, že nikdo, koho jsme poprosili o účast v dokumentu, nás neodmítl. Protože, co by byl skladatel bez interpreta? Jenom někdo, kdo si čmárá na papír…

 

437-image-1423516876

 

V současnosti patří Sylvie Bodorová mezi nejvyhledávanější a nejhranější české autory. Uznání získala nejenom u odborné hudební kritiky, ale i u široké veřejnosti. Se soudobými skladebnými postupy se seznámila již při studiu na bratislavské konzervatoři, brněnské JAMU a pražské HAMU, ale také při stážích v Sieně či Amsterdamu. Hudba Sylvie Bodorové je sdělná, působivá, emocionální, s výraznou melodickou a rytmickou složkou. Její tvorba se dotýká různých žánrů, od skladeb sólových přes díla komorní, koncertantní i vokální až po díla symfonická, oratorní i operní. Objednávky nových skladeb nepřicházejí jenom od renomovaných domácích a zahraničních festivalů a orchestrů, ale i od špičkových sólistů a komorních souborů. A tak vznikl nejenom písňový cyklus Lingua angelorum pro Thomase Hampsona, Mysterium druidum pro festival v americkém Tucsonu, ale také Terezín Ghetto Requiem pro festival v anglickém Warwicku. Toto dílo, založené na hlubokém humanistickém a filozofickém základě, mělo velký ohlas hlavně v zahraničí. Zaznělo v londýnské Wigmore Hall, berlínské Deutsche Oper při oslavě „pádu zdi“, v Coventry, San Franciscu, New Yorku a jinde v nastudování mnoha souborů a pěvců. Sylvie Bodorová je příkladem toho, že i soudobá klasická hudba může být přitažlivá a populární jak pro interprety, tak pro posluchače.

 

 

Foto: archiv Sylvie Bodorové, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.