pátek, 23 listopad 2018 18:12

Markéta Cukrová: Klasická hudba je to nejlepší, co máme

Autor:

 „Na znalost staré hudby nabaluji vše, co je možné z hudby pozdější a v čem se cítím dobře.“

„Přesvědčil mě hned prvním motivem, který se jako kleště zakousne do mozku a vyvolá ve vás smršť emocí.“

„Klasická hudba si na své publikum umí počkat, nesmí snižovat svoje standardy ve prospěch lepší prodejnosti.“

 

45523875102135266731835867053007719384481792n

 

Výhradním zájmem Českého rozhlasu D-dur a portálu KlasikaPlus.cz je klasická hudba. Chtějí, a to i společně, pracovat v její prospěch, aby se dostávala k těm, které potěší. Komorní koncert Markéty Cukrové v rozhlasovém Studiu 1 v neděli 25. listopadu večer je toho příkladem. Mezzosopranistka bude protagonistkou večera, který obě média spolupořádají. 

Markéta Cukrová nemá moc ráda škatulku, podle které je zpěvačkou barokní hudby. Ve skutečnosti je vyhledávanou interpretkou hudby v širokém spektru od středověku po 21. století. Je kmenovou členkou lektorského sboru Letní školy barokní hudby v Holešově a věnuje se jako pedagog specializovaným interpretačním kurzům pro mladé zpěváky v Litni, Valticích nebo v Telči. Natočila árie Jana Dismase Zelenky, ale v její diskografii také figuruje písňový repertoár 18. a 19. století doprovázený kladívkovým klavírem a v poslední době ji bylo možné vidět například v divadlech v Ostravě a v Brně v operách Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena, Hry o Marii od Bohuslava Martinů a Láska na dálku od Kaiji Saariaho, ale také v Rossiniho komedii Hrabě Ory.

S Kristýnou Znamenáčkovou u klavíru zazpívá za přítomnosti publika a v přímém přenosu písně Maurice Ravela, Clauda Debussyho, Gabriela Faurého a Bohuslava Martinů. Portálu KlasikaPlus.cz při té příležitosti odpověděla na několik otázek. 

 

reklama-467150511931361615245845514939991785996288n

 

Jste na cestě od starší hudby k novější. Bude to cesta trvalá, nebo jeden břeh nakonec opustíte?

Mohlo by se zdát, bráno na procenta, že jsem břeh „staré hudby" už opustila, protože barokních - a starších – věcí mám mnohem méně než ostatních. Já ale spíš na znalost staré hudby nabaluji vše, co je možné z hudby pozdější a v čem se cítím dobře. Zrovna toto úterý jsme měli koncert s nádherným raně barokním repertoárem a mně připadalo, že nic krásnějšího pro hlas snad ani nebylo napsáno. V neděli si určitě budu myslet to samé o písních francouzských impresionistů. V opeře mám často pocit, je to je úplný vrchol vší nádhery...

Nechala jste se slyšet, že jste dřív našla vztah k Dvořákovi a k Martinů než k Janáčkovi. Není to neobvyklé?

Janáček by pro mne dlouho záhadou. Jeho vedení hlasů ve vokálních dílech je kapitola sama pro sebe. Proč psal melodické fráze tak, aby hlas nemohl využít dlouhý dech, kantilénu, lyriku, tedy ty prvky, které činí hlasy tak jedinečnými? Ale mýlila jsem se já a musela jsem uznat, že síla, prudkost, výbušnost, pro mě i jistá agrese - míněno v dobrém - naopak staví pěvce do pozice, s níž se musí vyrovnat... a na tom se hodně naučí. Víte, čím mě nakonec definitivně přesvědčil? Smyčcovým kvartetem Kreutzerova sonáta, a to hned prvním motivem, který se jako kleště zakousne do mozku a vyvolá ve vás smršť emocí. To umí jen velký autor.

Zpíváte ráda písně s klavírem?

Upřímně řečeno zpívám raději s nástroji, které se lépe pojí s hlasem, jako jsou loutna, harfa, kladívkový klavír, smyčce. Vysoko naladěný klavír je spíš soupeř než spoluhráč. Potřebuje zkrotit a to umí jen dobří hráči. Ale právě impresionisté psali dokonalé písňové doprovody a z nějakého důvodu měli rádi právě klavír. Je třeba použít jiný typ myšlení, než jaký sluší sólové klavírní hře. Věřím, že během jednoho koncertu může být tohle střídání docela náročné. 

Z programu se zdá, že je vám blízká francouzština? Nebo jste volila především z hudebních důvodů?

Francouzštinu mám ve zpěvu moc ráda. Sama je barevná a nabízí spoustu zvukových možností. Ostatně, žádné písně nebyly napsány jen tak. Ty francouzské odrážejí zvukomalbu a temporytmus jazyka a jistá přejemnělost a dekadence zaznívá i v doprovodu. Typologie jazyka je v písňové tvorbě určující. Je proto problematické zpívat písně v překladech. 

Cítíte klasickou hudbu jako menšinovou záležitost, která potřebuje od svých příznivců, od svých interpretů i od médií, která se jí věnují, nadstandardní péči a pomoc?  

Vůbec ne! Klasická hudba je to nejlepší, co máme. Jen k ní dospějeme později v životě, což je zcela přirozené, protože je hluboká a umí zasáhnout i léčit lidskou duši. A to prosím doslova! K tomu ale ta duše potřebuje mít něco odžito. A to platí i o interpretech. "Pomoc" není potřeba, stačilo by neházet jí klacky pod nohy, nemít mindrák a chápat, že bez nadstavby bychom žili jako neandrtálci. (Nic proti nim). V Praze máme klasickou scénu na vysoké úrovni a vzdělané publikum, které plní sály. Já se pohybuji často v zahraničí a vidím, že české talenty si lehce zjednají prostor. To jen náš vlastní systém je zrovna nepodporuje, nehledá a vlastně jim i trochu brání...

 

web-4677474821728943429837755638210333479796736n

 

Rozlišujete klasickou hudbu umělecky náročnou, která podporu potřebuje, a tu komerčnější, která se prosadí sama? Nebo máte dělítko jinde?

Klasická hudba je vždycky umělecky náročná, a jako taková zůstane výlučná, protože apeluje na zralost, inteligenci, vzdělání, klade hluboké otázky, znepokojuje... což nehledá masové publikum. Masovost a komerce má filozofii opačnou. Klasická hudba si ale na své publikum umí počkat, nesmí snižovat svoje standardy ve prospěch lepší prodejnosti a musí stále nutit k přemýšlení, kultivovat, dojímat, lákat. V téhle souvislosti bych hlasovala za zrušení pojmu "vážná" hudba, který je zoufale zavádějící. Není totiž nic zábavnějšího, než smět se v životě zabývat klasikou.

 

veb-Cukrov-DSC0249-2

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.