„Máme štěstí, že nás zřizovatel v této nelehké době podporuje velmi dobře.“

„Každá sezóna by měla obsahovat něco výjimečného, neotřelého, něco, co se vidí či slyší málokdy.“

„Kultura může pomoci se vypořádat se všemi negativními skutečnostmi, kterými jsme si museli nyní všichni projít. Pomůže vrátit lidi do reality a vnést optimismus do jejich života.“

Všichni máme tak nějak zafixovaný souboj mezi Karlovarským symfonickým orchestrem a Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně o to, kdo je nejstarším orchestrem u nás. Přitom zapomínáme, že existuje ještě jeden, který může směle o tento predikát usilovat – Severočeská filharmonie Teplice. Ta má kořeny ve dvou sezónních lázeňských orchestrech, které působily v Teplicích a Šanově (dnes spojených v jedno město) na samém počátku 19. století; kolem roku 1811 už nacházíme zmínky o koncertech v tisku. V roce 1838 se orchestry spojily a vzniklo jedno velké profesionální těleso, čítající čtyřicet hudebníků, které působilo celoročně, hudebníci pobírali stálý plat, v létě se hrály kolonádní koncerty a ve zbylém období abonentní koncerty. O současnosti filharmonie jsme hovořili s jejím ředitelem Romanem Dietzem.

Severočeská filharmonie Teplice, stejně jako ostatní symfonické orchestry, prakticky musela zrušit sezónu. Přitom některé koncerty byly doslova mimořádné co do sólistů i co do obsahu. Počítáte s možností, že by byly odehrány v náhradních termínech?

Vzhledem k tomu, že jsme už do této sezóny 2020–2021 zařadili i zrušené koncerty z jara 2020 a podařilo se realizovat pouze zahajovací koncert 8. října 2020, rozhodli jsme se, že přeložíme všechny neuskutečněné koncerty na koncertní sezónu 2021–2022. Není to jednoduchá situace už vzhledem k tomu, že plánujeme až tři roky dopředu a budeme muset posunout všechny naše plány o celý rok dále. Abonentní vstupenky ponecháme v platnosti, takže naši posluchači nepřijdou o své koncerty ani o své vložené investice.

Jak v této obtížné době pomáhá filharmonii její zřizovatel – statutární město Teplice?

Máme štěstí, že nás zřizovatel v této nelehké době podporuje velmi dobře. Nezaznamenali jsme žádný tlak na snižování rozpočtu, naopak nám byla nabídnuta finanční pomoc, pokud bychom ji potřebovali. Na tento rok nám byl zachován rozpočet v původní výši, nemáme tedy žádné obavy o naši další existenci, což v dnešní době není vůbec samozřejmé a my si to plně uvědomujeme. Významně nám finančně pomáhá i Ministerstvo kultury, které svým zvýšeným objemem dotací částečně sanuje výpadky v našich příjmech.

Velké symfonické orchestry svěřují přípravu sezóny dramaturgům. Jak probíhá příprava sezóny v orchestru, který dramaturga nemá?

První návrhy zpracovávají naši dirigenti, tedy z největší míry náš šéfdirigent Petr Vronský a své koncerty i čestný šéfdirigent Charles Olivieri-Munroe zhruba tři roky předem. Poté se k návrhům vyjadřuji já po ekonomické, termínové a technické stránce a výsledný návrh předkládáme umělecké radě. Po několika následných společných jednáních vzniká konečná verze s ročním předstihem. Těchto verzí postupně vzniká více než dvacet.

Musíte při přípravě sezóny brát ohledy na technickou úroveň hráčů, instrumentaci, požadavky na sólisty a sbory? Jak moc musíte dělat kompromisy?

Naštěstí žádné kompromisy dělat nemusíme. Disponujeme velkým symfonickým obsazením i zázemím a naše realizovaná dramaturgie z předchozích let potvrzuje, že se nevyhýbáme ani interpretačně vysoce náročným dílům.

Ovlivňuje dramaturgii složení posluchačů? Příjemně mne překvapil významný podíl soudobých skladatelů, a to nejen našich, ale i zahraničních.

Posluchačům nabízíme velmi pestrou dramaturgii. Na své si přijdou jak milovníci klasického repertoáru, tak lidé, kteří rádi vyslechnou i nová díla. Zařazovat skladby soudobých skladatelů by měla být povinnost všech orchestrů. I když ne všechny se setkají s nadšením u posluchačů, těžko lze z dnešního pohledu odhadnout, nakolik jsou tato díla životaschopná. Hudba je nadčasová a vše ukáže až s odstupem čas. Vzpomeňme, jak byla i negativně přijímána ve své době díla Mozarta, Beethovena, Janáčka, Mahlera a dalších, která dnes považujeme za naprosto geniální. Dáváme prostor i našim posluchačům, kdy pořádáme ankety, aby nám dávali zpětnou vazbu a napsali svá přání k zařazení různých skladeb. Už několikrát jsme jejich přání vyhověli a objevili tak nová, dosud nehraná díla.

Mezi koncerty jsou i „bonbónky“, které si nemohou vychutnat ani návštěvníci v takových centrech, jako je Praha nebo Brno. Napadá mne třeba koncert Švýcarů Florina Grütera na hackbrett a Eliany Burki na alpský roh. Kdo je iniciátorem podobných, běžným koncertům se vymykajících představení?

Každá sezóna by měla obsahovat něco výjimečného, neotřelého, něco, co se vidí či slyší málokdy. Vždy mě lákalo zařazovat a spojovat zdánlivě nesourodé a neslučitelné. Denně mi chodí nabídky různých umělců a agentur, jsou jich stovky za rok, ale vždy se najde několik velmi zajímavých a inspirativních projektů, které si uložím na pozdější dobu a doporučím šéfdirigentovi k zařazení do sezóny. Tak tomu bylo i v tomto případě. V minulosti jsme takto použili třeba skladbu pro stepaře a orchestr nebo sólistu na balalajku a podobně. Je to jisté oživení klasického repertoáru a posluchači přijímají tyto skladby s nadšením.

Má orchestr nějaká oblíbená období, oblíbeného skladatele, které preferuje a které rád hraje?

Na to se odpovídá velmi těžko. Každý hudebník inklinuje k různým hudebním směrům, žánrům, stylům i obdobím. Jako celek však musíme umět zahrát vše s nejvyšší možnou profesionalitou. Z podstaty obsazení filharmonie se samozřejmě neorientujeme na hudbu renesance či starší, i barokní hudbu zařazujeme spíše výjimečně, ale jinak nejsme vyhranění vůči jednomu stylu, nevyhýbáme se ani moderní populární hudbě. Orchestr je v tomto kontextu nutno chápat jako pomyslný hudební nástroj, jehož interpretem je dirigent. Ten musí umět nástroj naladit, musí o něj pečovat, musí na něj umět pomyslně hrát a vědět, co nástroj i on sám umělecky zvládne a kde jsou jejich vzájemné mantinely. A protože tento nástroj má lidskou stránku, musí jej umět i inspirovat, motivovat a vést k tomu, aby zahrál co nejlépe každou dobrou hudbu. Nakonec hudbu nelze kvalitativně rozdělovat na druhy, žánry, moderní, klasickou, ale hudba je jen dvojí, ta dobrá a ta špatná. My se snažíme interpretovat jen tu dobrou, ať už pochází z jakéhokoliv zdroje.

Teplice jsou lázně se zahraniční klientelou. V Karlových Varech i v Mariánských Lázních se tamější symfonické orchestry na letní sezónu mění na orchestry lázeňské. Děje se tak i v Teplicích? Vždyť jednu dobu jste se dokonce jmenovali Městský lázeňský orchestr.

Názvů našeho orchestru bylo daleko více. Od počátků existence orchestru v první polovině 19. století se náš orchestr jmenoval Teplitzer Kur-Orchester, tedy Teplický lázeňský orchestr, přestože doprovázel světové osobnosti, jakými byli například Pablo de Sarasate, Eugène Ysaÿe, Fritz Kreisler či Ferruccio Busoni pod vedením dirigentů Felixe Weingartnera nebo Richarda Strausse. Po druhé světové válce se název Městský lázeňský orchestr používal jen necelý první rok, poté už následovaly názvy Městský symfonický orchestr, Krajský oblastní symfonický orchestr, Krušnohorský symfonický orchestr, Krušnohorská filharmonie, Severočeský symfonický orchestr až k názvu Severočeská státní filharmonie Teplice, ze kterého jsme v roce 1992 vypustili jen slovo „státní“. Před rokem 1990 jsme pravidelně hráli kolonádní koncerty v poměrně vysokém počtu, v jednom týdnu až sedm kolonád, v neděli i dvakrát denně a k tomu večerní koncerty v takzvané Šanovské mušli. V současné době se orientujeme v letní sezóně převážně na večerní letní koncerty, které se konají v krásném prostředí Zahradního domu v areálu Zámecké zahrady, kde jsou ideální koncertní podmínky i zázemí a nejsme závislí na rozmaru počasí.

Jak se vám daří (organizačně, ale i finančně) zvát do Teplic takové světové umělce, jako je Mischa Maisky nebo Shlomo Mintz?

Světových sólistů u nás vystoupila řada. Pozvat tyto osobnosti za podmínek, které jsou pro nás i pro takovéto osobnosti akceptovatelné, je spíše v rovině osobních vztahů. Pro naše posluchače se jedná o mimořádné umělecké zážitky a pro orchestr o obrovskou motivaci k další práci. S některými navazujeme spolupráci na základě zahraničních koncertů, tak tomu bylo například i při koncertech s pěvci Davidem Lomelím nebo José Carrerasem.

Zajímavá jsou i vaše zahraniční turné. Všichni jezdí do Japonska nebo do Číny, vy jste jeli do Vietnamu, Malajsie a Kambodže. Stejně zajímavé jsou vaše destinace v Latinské Americe – Chile nebo Argentina. Jak podobné zájezdy plánujete a kam máte namířeno, jestli se pandemická situace uvolní?

Když jsem nastoupil před více než dvaceti lety na místo ředitele, bylo jedním z mých cílů dostat naši filharmonii dále než do Evropy. Koncerty ve Vietnamu, Kambodži, Bruneji, Malajsii, Argentině nebo v Chile byly pro nás jistě exotické, ale také finančně vysoce přínosné. Mým přesvědčením vždy bylo, že těžištěm a smyslem existence regionálního orchestru – a přiznejme si, že patříme mezi ně – je služba našim posluchačům v našem městě a našem kraji. Nejsme primárně exportérem hudby a nemáme potřebu za každou cenu působit v zahraničí v součtu dní třeba několik měsíců v roce. Naším zřizovatelem je město Teplice, odtud čerpáme nemalé finanční prostředky – a ty by měly sloužit obyvatelům našeho regionu. Samozřejmě jsem dostal desítky nabídek na koncerty v Číně, USA, Japonsku, ale jednalo se o dlouhodobá turné a finančně by se pokryly jen náklady. Pokud tedy přijmu zahraniční nabídku, musí mít dostatečný finanční profit a hlavně nesmí významně omezit činnost vůči našim posluchačům.

A co nejbližší zahraničí? Německo máte doslova za rohem.

Máme výhodu, že Teplice jsou vzdálené šestnáct kilometrů od německých hranic, ale v Německu hrajeme pravidelně spíše ve vzdálenějších městech, jakými jsou Mnichov, Brémy, Hamburk, Düsseldorf, Frankfurt, Berlín a podobně. Německo je, tedy spíše nyní bylo, naším nejčastějším cílem. Každým rokem jsme tam měli bezmála třicet koncertů, to se ale nyní patrně změní.

Charles Olivieri-Munroe dirigoval Severočeskou filharmonii Teplice na současné poměry neuvěřitelných šestnáct let a orchestr mu vděčí skutečně za mnoho. Ohlédnete-li se do minulosti, jak byste hodnotil jeho éru? Dnes je čestným dirigentem SFT. Jaká je jeho role v této funkci?

Charles Olivieri-Munroe k nám nastoupil v roce 1997 jako mladý dirigent, čerstvý absolvent JAMU v Brně a začínající svou dirigentskou dráhu. V té době jsem už působil v našem orchestru deset let jako zástupce koncertního mistra a rád vzpomínám na naše společné začátky, kdy jsme spolu konzultovali průběh kolonádních koncertů. Přinesl k nám svěží mladou atmosféru, orchestr velmi oživil a získal si okamžitě publikum svou sympatií i roztomilou češtinou. Od té doby se vypracoval ke koncertům na světových pódiích a dirigoval prestižní světové orchestry. V roce 2013 jeho místo převzal další zahraniční dirigent, Ital Alfonso Scarano, a v roce 2018, po více než dvaceti letech éry zahraničních šéfdirigentů, opět český dirigent Petr Vronský, který začal s orchestrem systematicky pracovat a vnesl k nám opět klasickou českou dirigentskou školu se všemi jejími přednostmi. Charles se k nám však stále vrací a rád přijal funkci čestného šéfdirigenta.

Organizujete i festival Ludwiga van Beethovena, který se z místního festiválku s pěti koncerty rozrostl do deseti měst na severu Čech. Kdo připravuje dramaturgii festivalu, kdo organizačně zajišťuje umělce a jak je zajištěna logistika, tedy sály, prodeje vstupenek a tak podobně?

To je otázka na diplomovou práci. Ano, Hudební festival Ludwiga van Beethovena má sice počátky už v padesátých letech minulého století v koncertech pod názvem Dny Ludwiga van Beethovena, ale první ročník se konal až v roce 1964. Konaly se však jen tři symfonické a dva komorní koncerty, což festival tak ani nebyl. Při organizaci jubilejního čtyřicátého ročníku v roce 2004 jsem si předsevzal, že vybudujeme zcela novou formu a zahájíme tradici plnohodnotného festivalu. Oslovil jsem nejlepší dostupné umělce, kontaktoval další města v našem kraji a podařilo se uskutečnit dvacet koncertů v deseti městech po celém Ústeckém kraji. Konalo se šest symfonických a čtrnáct komorních koncertů, mistrovské kurzy, přednášky, výstavy i workshopy. Tento model se snažíme zachovat do současnosti a prozatím se nám to stále daří. Koncepci, dramaturgii, termíny, místa koncertů i obsazení účinkujících se snažím do jisté míry plánovat já, ale organizačně se na realizaci celého festivalu samozřejmě podílí celá naše administrativa. Vzhledem k tomu, že festival se koná více než měsíc, jedná se o nelehký úkol pro naše zaměstnance, kterým vedle běžné činnosti filharmonie přibyla i práce na zajištění festivalu.

Dá se vůbec v současné době plánovat budoucí sezóna, včetně festivalu?

Že někdy nastane takováto doba, jsem ani v nejčernějších snech nikdy nepředpokládal. Pokud se někdy musel zrušit jeden koncert, byla to má černá můra. Ale že se zruší bezmála celý plánovaný umělecký rok, je neuvěřitelné a šokující. Plánovat se musí stále, život se nezastaví, ale bohužel dnes po zkušenostech nemůže nikdo nikdy zaručit, kdy se bude co konat, co bude povoleno, co zakázáno, postrádáme systematičnost, předvídatelnost, někdy se podivujeme nad nesmyslností, ale pro každého je tato situace nová, první (doufejme, že poslední) a všichni se učíme žít v nových podmínkách. Tuto dobu lze charakterizovat jako dobu plánování a okamžitého rušení. Všichni chápeme, že zdraví je na prvním místě a že kultura je až druhořadá. Nesmíme však nad kulturou lámat pomyslnou hůl, nesmíme ji odsunout na druhou kolej a považovat ji za zbytnou. Kultura může naopak pomoci se vypořádat se všemi negativními skutečnostmi, kterými jsme si museli nyní všichni projít. Pomůže vrátit lidi do reality a vnést optimismus do jejich života. Investice do kultury je nadčasová, a to nejen finančně, ale především společensky. Kdo si dnes vzpomene, jaké bylo HDP třeba v roce 1925 nebo kdo byl ministrem financí v roce 1870? Mozarta, Beethovena, Čajkovského, Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů, Mahlera, ale i Kubelíka, Destinovou, Carusa a další desítky či stovky hudebníků, malířů či spisovatelů zná dnes celý svět a čerpá z jejich díla a odkazu.

Kdyby došlo k uvolnění a koncerty by byly možné za přísných epidemiologických opatření – roušky, negativní testy, dvacet nebo třicet procent kapacity sálu a podobně… – je to pro vás realizovatelné?

Každá povolená koncertní aktivita má svůj smysl, třebaže ne finanční. Posluchači nám chybějí a doufám, že i my jim. Jakmile to bude možné, budeme realizovat koncerty za povolených pravidel i pro menší počet posluchačů a třeba i v omezeném rozsahu. Ostatně, v loňském roce jsme takto pořádali více než třicet letních koncertů za přísných hygienických podmínek. Nyní můžeme realizovat jen online nahrávky, proto si postupně budujeme náš nový videoarchiv. Natáčíme měsíčně dva symfonické a dva komorní koncerty, na kterých účinkuje naše filharmonie a jako sólisté především členové našeho orchestru. Nahrávky jsme pojali velkoryse, natáčíme na třináct kamer s pěti kameramany a spolupracujeme s profesionálním studiem. Vše nabízíme našim posluchačům ve vysokém rozlišení HD a 4K prostřednictvím našich webových stránek, YouTube i Facebooku.

Kdybyste měl neomezený rozpočet, kterého nebo které umělce byste pozval a jaký by byl program koncertu?

Nikdo není nedosažitelný a zároveň nikdo není nenahraditelný. Proto se na tuto otázku jen velmi těžko odpovídá. Nejsem příznivcem názoru, že chci získat nejdražšího umělce jen kvůli prestiži. Vysoká cena umělce není přímo úměrná vysoké kvalitě a často není zárukou nejvyšší umělecké úrovně. Za mou bezmála čtyřicetiletou praxi si dovolím tvrdit, že mladí umělci často hrají a zpívají lépe než hvězdy se závratnou kariérou. Mou filozofií je dávat co největší prostor těmto novým mladým talentům, vyhledávat je, podporovat, dát jim šanci. Oni si poté v budoucnu vzpomenou a rádi se ze světových pódií vrací tam, kde jim to bylo umožněno. Je to jakási investice do budoucna, do příští generace, z níž nebudu profitovat už já osobně, ale mí následovníci. Jsem přesvědčen, že tudy vede cesta, a to je hlavní smysl podpory umění. Ale abych se vrátil k vaší otázce, samozřejmě tajná přání mám, ale ta se nemohou prozrazovat, jinak se nikdy nevyplní.

Foto: archiv Filharmonie, Martin Studecký, Štěpán Hon