pondělí, 26 říjen 2020 15:18

Jakub Hrůša: Každý koncert jako díkůvzdání

Autor:

„Odstupy na pódiu? Vynaložili jsme veškeré úsilí, aby umělecký výsledek nebyl jakkoli kompromitován, a daří se to. Hlavní problém je psychologický – vytrácí se ´komunitní´, ´intimní´ rozměr hraní spolu.“

„Těším, až se věci vrátí k normálu. Až zas budu moct podat koncertnímu mistrovi nebo sólistovi ruku a obejmout je. Tahle bezprostřední emoce v koncertech mi nesmírně chybí.“

„Hrajeme pro dvě stě lidí maximálně – v sále pro tisíc čtyři sta posluchačů. Všichni přijdou. Sedí na telefonu, dokud se neproderou pro lístek. Každý koncert hrajeme bezmála jako díkůvzdání, že zní ještě živé tóny pro reálné publikum.“

 

011

 

Šéfdirigent Bamberských symfoniků Jakub Hrůša přibližuje podmínky, za nichž se v Německu zatím koncertuje. Zamýšlí se nad mnoha zápory a nad několika vzácnými klady uplatňovaných opatření, nad okolnostmi a současnými nadějemi, dává nahlédnout do svého seškrtaného diáře a také podrobně přibližuje atmosféru koncertu, který v Bamberku před deseti dny v živém streamu dirigoval pro festival Janáček Brno. Na otázky portálu KlasikaPlus.cz odpovídá ve vlaku cestou do německé metropole, kde 28. října diriguje Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Na programu mají předehru k Prodané nevěstě, Dvořákovu Třetí symfonii a Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů se sólistou Tomášem Jamníkem.

Jak jste před týdnem prožil v Bamberku koncert pro festival Janáček Brno?

Bylo to krásné. Vědomí, že se můžeme aspoň na dálku propojit s mým rodným městem a s celou mou vlastí – a navíc v tomto reprezentativním repertoáru – našemu koncertování dodalo ještě větší hloubku. Jak se zdravotní a společenská situace v Česku (ale i jinde) ztěžuje, je mně doslova každý takt hudby cennější a cennější. Stejně to však cítí i němečtí muzikanti. Ani v Německu není stav růžový a nikdo neví, jak dlouho a v jaké formě se ještě bude hrát. Na druhou stranu musím – a rád – uvést, že jsem zcela ohromen flexibilitou, kterou jsou schopní mí hudebníci (ale zřejmě všichni skvělí hudebníci světa) projevit, co se týká rozestupů – v Bamberku je jeden a půl metru mezi hráči zleva doprava a dva metry ve směru hry dechových nástrojů dopředu – a sezení po jednom u pultu v případě smyčců. Nejenže jsme postupně během léta a podzimu dosáhli téměř bezproblémové souhry, ale v některých aspektech, hlavně u oněch smyčců, se objevují dokonce některé přednosti vzájemného poslouchání. Ale tím nechci říct, že jsme za daný stav rádi… Na druhou stranu se u nás diskutovalo, jak například cellistům dělá sezení po jednom dobře, protože nemusejí být kvůli pohledu na dirigenta s pultem po straně fyzicky vykrouceni na stranu, ale dívají se rovnou před sebe. Už po těch několika týdnech či měsících pocítili tělesnou úlevu! Aspoň v takových drobnostech se člověk může těšit aspoň tím, co vyjadřuje ono jinak klišovité „všechno zlé je k něčemu dobré“.

Co Vás vedlo k Vaší vlastní verzi suity z Bystroušky?

To by bylo, zcela upřímně, na separátní rozhovor na toto téma. Ale ve velké stručnosti: Zaprvé snaha uvést nádhernou Janáčkovu hudbu, které je podstatně více v divadle než na koncertech, na koncertní pódia. A zadruhé jsem reagoval na existující dvě suity (je jich víc, ale další různé kontroverznější pokusy nezapočítávám), totiž Talichovu (respektive v očištěné, to je originální instrumentaci a v malých doplňcích Mackerrasovu) a Jílkovu (která se jmenuje přesně „Meziaktní hudba“). Obě jsou velmi cenné, ale oběma něco zásadního schází. U Talicha jde jen o hudbu prvního jednání, která je k orchestrálnímu přednesení jistě ideální, neboť má velmi málo zpěvu a hodně baletu či pantomimy. Taky je naprosto rozkošná. Chybí jí ale zcela filozofický, rozjímavý rozměr opery. Jílkova „Meziaktní hudba“ zase neobsahuje začátek opery, na kterém je Talich postaven, a začíná jaksi uprostřed... Dělal jsem opakovaně obě tyto suity, ale když jsem chtěl posluchači přinést podstatnější vhled do celého vyznění opery, nebyl jsem ho s těmito tvary schopen zprostředkovat. Když jsem v Glyndebourne před časem znova dirigoval celé dílo, sedl jsem si na to opakovaně a pokusil se v zásadě obě suity spojit (určitá část se překrývá), doplnit hudbu, která ani v jedné není, ale přesto dobře funguje bez zpěváků (například hospodská hudba z druhého jednání nebo svatební hudba tamtéž, podobně scéna s lištičkami a Bystrouščino zastřelení) – a vše se to dobře pospojovalo. Bohužel zároveň vznikl ovšem tvar, který je na můj vkus trochu moc dlouhý. Nemá kapacitu „závěru koncertu“, na to je to přece jen příliš „suitovité“, ale v první půli funguje dobře.

 

009

 

Opravdu dlouhý…? Skladba má třičtvrtěhodinový rozměr.

Navrhl jsem do díla „milion“ dobrovolných škrtů – interpret si může vybrat, jaké použije, a zkrátit suitu až o deset minut. (My jsme ovšem při této speciální „brněnské“ příležitosti hráli vše.) Už jsem suitu prováděl – a budu zase provádět – i s pěveckými vstupy: rád do ní vsouvám milostný duet Lišky a Lišáka a závěrečný monolog Revírníka, eventuálně dokonce s malým Skokánkem a jeho „Totok nésu já“. To však není v partituře a v materiálu, jak je vydala vídeňská Universal Edition, obsaženo… Jak vidíte, dá se to pojmout všelijak. Zásadní pro mě ale bylo a vždycky bude, aby se výňatky z opery hrály chronologicky, protože nesnáším suity, které skáčou zezadu dopředu a naopak, a aby měly symfonický a harmonický smysl. Třetí princip, který mě inspiroval, bylo totiž vyjádření velkého janáčkovského dirigenta Františka Jílka o tom, že Janáček má vždy, i v operní tvorbě, „symfonickou logiku“. Dodávám: i harmonickou, harmonický instinkt – ukazuje se to právě při práci na této suitě. Snad se to vše aspoň částečně podařilo. „Částečně“ nevadí, protože důležitým zůstává, aby bylo jasné, že operu jako takovou nic nemůže nahradit. Neexistují zkratky, které by její smysl dokázaly vyjádřit líp, než to Janáček udělal v originálním tvaru. Ale užít si krásu té hudby – a její ultraoriginální instrumentace, která bývala dřív tak pranýřována, a dnes v ní vidíme jednu z nejpodstatnějších věcí na Janáčkově mluvě – v dobré akustice koncertního sálu, to snad není příliš velký hřích.

Opravdu je ve suitě obsažena jen a jen orchestrální hudba z opery?

Nikoli. Jedná se samozřejmě i o pasáže, ve kterých se v opeře zpívá. Ale asi až na dva tři případy to nikde nejsou situace, kde má zpěv hlavní slovo. Naopak je hlavní emoce i skladebná výpověď v orchestru a slovo do něj vstupuje téměř recitativním způsobem. Pochopitelně, kdo zná dobře operu, tak mu ty „komentáře“ pěvců v ději budou třeba chybět. Ale hlavní dění je tak jako tak v orchestru a hlasy zpěváků jen konkrétně dokreslují monologicky (častěji než dialogicky) situaci. Asi ve dvou nebo třech případech už Talich a Mackerras – první úplně, protože dílo nechal přeinstrumentovat, druhý i při vší rigoróznosti rovněž – doplnili velmi jemně několik málo tónů pěveckých hlasů do nástrojů v orchestru. To jsem přejal. V mé suitě je mým vlastním zásahem navíc už jen přenesení bezeslovního zpěvu sboru na začátku milostné scény, jde o začátek druhé scény druhého dějství, do sólového hoboje a posléze anglického rohu. Musím říct, že to tam zní zcela věrohodně.

Druhou polovinu koncertu pro Brno tvořila Straussova Alpská symfonie. Co Vám při ní běží hlavou? Partitura, nebo hory? Hudba, nebo obrazy? Co si představujete?

Všechno naráz! Tentokrát dokonce i vděčnost, že vůbec hrajeme! A dojetí, že nás posloucháte „u nás doma“. Ale převažuje čistě hudební cítění (více na koncertě) a uvažování (to na koncertě ve službě citu – na zkouškách podstatněji).

 

003

 

Hledíme s trochou nostalgie (vědomě nepoužívám slovo závist, ale nabízí se...) na fakt, že se v německých sálech dál a dál hraje. Jak je to možné?

Zdráhám se o tom vynášet soudy. Nejsem k tomu povolán. Ale v Německu se celé léto zcela jednoznačně o poznání více dodržovala bezpečnostní opatření. U nás se na jaře již hrálo (viz mé projekty s Českou filharmonií, později dokonce pro dosti plné sály, v Bavorsku jsme od lockdownu na jaře nehráli pro více než dvě stovky lidí, Alpskou symfonii a Lišku Bystroušku nyní nevyjímaje. V jiných německých spolkových zemích je to trochu jiné – například včera ve Frankfurtu nad Mohanem, tedy v Hesensku, poslouchalo našeho Brucknera pět set lidí, podobně v Berlíně, kam teď zrovna jedu vlakem, mají vyjednané výjimky pro větší počet posluchačů. Když se to tedy od jara „sečte a zprůměruje“, nebyla situace v Německu podstatně lepší. Naneštěstí teď v ČR zažíváme opravdový problém až kolaps, který má množství aspektů, které nejsem povolán rozebírat, a kultura se opět zastavila. Není však vyloučeno, že k tomu v Německu v jisté formě dojde také. Jak říkám, hrajeme každý koncert bezmála jako díkůvzdání, že zní ještě živé tóny pro reálné publikum. A řeknu vám, že odezva od něj je mimořádná, stejně jako drtivé ticho, pozornost, která by se dala krájet, v sále. Téměř bez nadsázky bych mohl říct, že jsem od jara na koncertě zažil snad jedno dvě zakašlání.

Jak se muzikanti cítí na pódiu v nezvyklých rozestupech?

Na začátku to bylo dost obtížné. U Philharmonia Orchestra v Londýně, se kterým jsem natáčel před dvěma týdny videosnímek, protože v Anglii se téměř vůbec živě nekoncertuje, to bylo teprve obtížné, protože ti mají povinné odstupy přes dva metry! Situace se liší sál od sálu. V Bamberku jsme vynaložili veškeré úsilí, abychom se přizpůsobili a aby umělecký výsledek nebyl jakkoli kompromitován. Jsem hrozně rád, že se to opravdu daří. Natočili jsme v této konstelaci už tři symfonie. Mahlerovu Čtvrtou hned v červenci – právě minulý týden jsem ji poslouchal jako první edit, a ohromilo mě, jak je to dobré. Brahmsovu První a Dvořákovu Sedmou v září, k tomu pět Uherských tanců v Dvořákově instrumentaci, nyní nás čeká Brucknerova Čtvrtá… Více mi vadí omezení počtu smyčců – více než dvanáct primů do našeho sálu ani při rozšíření pódia nad rámec, který jsme běžně mívali, prostě nedostaneme. To bylo u Alpské symfonie, ve které si Richard Strauss přeje ideálně až osmnáct primů, trochu hendikepem. Ne že by to smyčce „neutáhly“, ale musejí pak víc dřít a vytrácí se trochu nadhled. A dechaři naopak musejí hrát s větším ohledem… Na druhou stranu, to je například v našem Rudolfinu prakticky normální… Zařídili jsme také jisté, pro publikum zcela neznatelné – a dokonce pro nahrávací mikrofony nepostřehnutelné – odposlechy „předku“ pódia pro hráče vzadu, to znamená pro žesťaře, bicisty a podobně. To umožnilo velmi dobrý kontakt například při doprovázení sólistů. Když jsme teď se Sol Gabettou hráli Elgarův Cellový koncert, který jsme prováděli jednou už zkraje roku 2020, měl jsem dojem a také radost, že souhra byla dnes ještě lepší! Hlavní problém je psychologický – vytrácí se „komunitní“, „intimní“ rozměr hraní spolu. Mně ty odstupy vadily už dřív, ještě než byly nařízeny, například v některých velkých sálech amerických orchestrů. Lidi pak hrají víc jako mašina než jako pohromadě cítící organismus. Tohle je to hlavní, na co se opět těším, až se věci vrátí k normálu. Stejně jako na to, že konečně zas budu moct podat koncertnímu mistrovi nebo sólistovi ruku a obejmout je. Tahle bezprostřední emoce v koncertech mi nesmírně chybí. Uvědomil jsem si teď po asi třech týdnech pracovního nasazení v Bamberku, že jsem se sotva dotkl živého člověka! To je přece hrozné – a to mám privilegium, že se denně setkávám s desítkami lidí. Co pak ti nešťastní, co jsou sami. Na ty v těchto dnech hodně myslím.

 

005

 

Teď jste byli s Bamberskými na turné...?

Ano, snažíme se pokračovat ve svých plánovaných aktivitách, jak to jen jde. Zrušili jsme pochopitelně velké turné do Jižní Ameriky. To bylo zcela vyloučeno. Ale zachovali jsme koncerty doma a pro místní pořadatele. Koncert ve Fuldě nebyl z rozměrových důvodů možný, ale pořadatel přenesl s pochopením všech zúčastněných stejný program do Bad Kissingenu, takříkajíc na půl cesty. Vyjeli jsme do Baden-Badenu: šlo tam o první symfonický koncert po mnoha měsících. Lidé bouřili nadšením! Včera Frankfurt. Ale i v Bamberku mám skvělý pocit z hlediska zájmu publika. Když vypukl lockdown, naše abonentní obecenstvo, které – jako všude v klasické hudbě – obsahuje mnoho seniorů, si v devadesáti procentech koupilo předplatné na další rok, aniž by vědělo, co bude…! Vážím si toho. Teď je musíme uspokojit. Hrajeme pro dvě stě lidí maximálně – v sále pro tisíc čtyři sta posluchačů. Všichni přijdou. Sedí na telefonu, dokud se neproderou pro lístek. Zavádíme teď proto nový internetový systém přihlašování, který dříve nebyl v naší komunitě potřeba. Orchestr byl otevřen, abychom hráli v některých případech programů totéž dvakrát za sebou ve stejný den. Občas něco zkrátíme, ale většinou zachováváme programy beze změny a s pauzami. To vše, aspoň zatím, lze. Jsme všichni na jedné lodi.

Cestujete do Čech, nebo zůstáváte v Německu?

Jsem převážně v Německu a při provádění všech nezbytných opatření včetně pravidelných testů cestuji také do Londýna za rodinou. Do Česka jsem se teď nedostal – právě i z karanténních důvodů. Chybí mi setkávání s širší rodinou a přáteli, ale nechci nikoho přivést do rizika. Jiné země mě teď nečekají – Amerika je zrušena, ještě stále nebylo odpískáno Japonsko v listopadu, ale myslím, že i to odpadne. Byl jsem v Paříži, to bylo moc krásné, jinak Německo a Anglie. Česko – pevně věřím – na Vánoce. Pokud mě povolá naše domovská Česká filharmonie či její přidružené projekty, a bude to možné časově a bezpečnostně realizovat, přispěji samozřejmě hrozně rád i tam.

 

002

 

Jste na cestě do Berlína, to už bez Vašeho orchestru, a setkáte se tam u Deutsches Symphonie-Orchester nad Prvním violoncellovým koncertem Bohuslava Martinů s Tomášem Jamníkem. Těšíte se?

Těším se nesmírně. Prostřednictvím spolupráce s českým virtuosem a přítelem a s ryze českým a neotřelým programem, a navíc na státní svátek, budu v kontaktu s vlastní zemí v duchovní rovině, jak to je jen vůbec možné. Jsem šťastný, že se ten koncert v berlínském sále Philharmonie koná.

A co potom? Kde se po Evropě ještě dá koncertovat?

Jak jsem už řekl: osobně mě čeká dirigentská práce toliko v Německu – a vlastně ještě ve Vídni, pokud nebude zrušena. Tam mám mimochodem provést opět suitu z Lišky, tentokrát i s těmi pěveckými vstupy. Sóla mají přednést Kateřina Kněžíková, Alžběta Poláčková a Svatopluk Sem. Ale jestli budou moci proběhnout, to opravdu netuším. Do České republiky zajedu, pokud budu takříkajíc „povolán“ mimo rámec již existujících projektů a bude to možné a smysluplné. V tomto ohledu jsem duší doma každou chvilku a sleduji bedlivě, co se děje. Jednoduché to není, ale to nemění nic na tom, že s naší zemí ustavičně dýchám.

 

007

 

Foto: FB Jakuba Hrůši, FB Bamberger Symphoniker, Andreas Herzau, Marian Lenhard

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.