„Zpěvák musí najít bezpečný prostor, kam v sobě hrdinský tón umístit. Pokud tak neučiní, nepřežije.“

„Wagnerova hudba se mi v té době nelíbila, také příběhy se mi zdály trošku zvláštní, cizí…“

„Tohle je debut a pak se uvidí. Ostatně se Siegmundem to bylo podobné. Také jsem nevěděl nejdřív, jestli ještě bude nějaké ´příště´.“

V roli Lohengrina debutuje dnes večer v pražském Národním divadle dánský tenorista Magnus Vigilius. S českým operním divadlem už má kontakty, především před rokem zpíval v Brně Borise v inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Tamní publikum ho zažilo také jako Pinkertona v Pucciniho Madama Butterfly a letos jako Michela ve Třech fragmentech z Julietty Bohuslava Martinů. Pětačtyřicetiletý pěvec v RozhovoruPlus v souvislosti s Lohengrinem přiznává, že k Wagnerovi hledal jako posluchač i jako interpret cestu hodně dlouho. Ostatně, nevyšel z hudebního prostředí a na studium zpěvu, které ho dovedlo přes muzikál k opeře, se dal primárně z divadelních, ne z hudebních důvodů.

Vaše křestní jméno zní spíše norsky. Je to i dánské jméno?

Ano, docela časté. Možná ne v mé věkové skupině, ale v posledních deseti letech je v Dánsku opět velmi, velmi populární. Také jsme kdysi měli krále tohoto jména, takže to není zdaleka jen norské jméno, ale docela dost také dánské…

Když budeme hovořit o Wagnerovi, řekl byste, že jeho opery a témata jeho oper jsou nordická, severská?

Ano, hodně. Bludný Holanďan je námět z Norska…

A tetralogie Prsten Nibelungův?

Tam jde o mix německé a severské mytologie. A navíc Wagner potom z toho všeho udělal svou vlastní verzi. Tak jako vždycky…

Jsou severské prvky v jeho operách tím, co vás na nich třeba přitahuje?

Neřekl bych… Dokonce musím přiznat, že jsem Wagnera zpočátku moc neměl rád. Nelíbilo se mi, když mně řada lidí říkala, že to vypadá, že bych jednou mohl zpívat Wagnera. Ani jsem vlastně moc nechtěl. Prostě se mi jeho hudba v té době nelíbila, také příběhy se mi zdály trošku zvláštní, cizí… Nedokázal jsem si nějaký vztah k Wagnerovi najít. A jeho hudba na poslech přinášela velkou intenzitu, příliš mnoho informací… Cítil jsem se z jejího poslechu unavený

Jako posluchač?

Ano, jenom z poslechu. Preferoval jsem italské opery a nechtěl jsem zpívat příliš mnoho jiného, ale nakonec někdy kolem roku 2012 nebo 2013 jsem na Wagnerovi přece jen začal pracovat. Árie z Lohengrina byly myslím tím prvním, co jsem zpíval. A postupně jsem zjistil, že i když se mi ta hudba nelíbila, že je opravdu dobrá a vhodná pro můj hlas; takže musím přiznat, že můj vztah k Wagnerovi začal vlastně tím, že se mi v něm líbil můj hlas. Teprve potom jsem ho začal víc poslouchat a postupně se mi jeho hudba a jeho opery otevřely.

Takže dnes už je to mezi vámi a Wagnerem v pořádku?

Ano, naprosto. Hudebně je Wagner něco úžasného! Většina už je pro mě opravdu skvělá, jen něco málo zůstává ještě trochu, řekněme, zdlouhavým nebo nudným. Když budu hovořit o Wagnerově orchestru, tak to je prostě něco neuvěřitelného. Způsob, jakým jeho orchestr vyjadřuje emoce…! Mou nejmilejší rolí je Siegmund ve Valkýře, speciálně celé první dějství je pro mě asi nejkrásnější záležitostí z celého hudebního divadla vůbec! Je to úžasně dramatické. Zpívá se tam hodně, ale přesto tam je ještě také mnoho pasáží čistě orchestrálních, které režisérovi poskytují velký prostor, aby mohl inscenovat velmi svobodně krásné obrazy. Cítím to tak, že Wagnerův orchestr jako by byl další zpěvák, další vypravěč děje. To je unikátní. Ale právě to je Richard Wagner…!

První dějství Valkýry, to je ta scéna s mečem vetknutým do kmene stromu…?

Ano. A komorní hra mezi Hundingem a Sieglindou a Siegmundem… Intenzivní hra, která je pro režiséra a pro pěvce velkou výzvou, aby ztvárnili, jak se ti dva sbližují, jak se zamilují… Jde o zakázanou lásku mezi sourozenci, jak zjistí. Ale je úkolem nás interpretů, aby publikum pochopilo, že přesto zákaz v sobě cítí lásku, a aby s nimi sympatizovalo. Ostatně to je důvod a způsob, jakým Wagner traktuje svou hudbu v téhle scéně. Dává to smysl! Jde o dva osamělé lidi, kteří žijí v těžkostech a kteří najdou jeden druhého. Krásná scéna. Nesprávná situace, ale nádherná.

Kde všude jste už zpíval Siegmunda?

V Dánsku, v Kielu a v divadle San Carlo v Neapoli. Zatím třikrát. Mám tu roli strašně rád. Nemohu říci, že je lehká, že se snadno zpívá, ale nezpívatelná není.

Takže nějakých pět let?

Před pěti lety jsem začal s Wagnerem jako takovým. Touhle rolí se zabývám teprve tři roky. Šlo o tři produkce během uplynulých tří let, nebo vlastně dva a půl roku.

A Lohengrin?

Toho zpívám celého opravdu poprvé zde v Praze. Opravdu jde o debut v roli, dosud šlo jen o árie, o koncertní vystoupení. Lohengrin je veliká role. Vlastně zcela určitě můj dosavadní největší debut v nějaké roli. Dnešek je pro mě velkým dnem. Velká příležitost, za kterou jsem velmi vděčný.

Pozval vás šéf opery Per Boye Hansen?

Za pozváním stojí dirigent Jaroslav Kyzlink, se kterým se přátelím. Už jsme spolu pracovali také v Dánsku.

Lohengrin je pro vás lidská bytost, nebo spíš nějaký mytologický hrdina?

To je právě ta potíž. Když nebudeme mluvit o tom, že je těžké ho zpívat, že jsou v partu těžké tóny, vysoké a dramatické, tak je to právě i charakter postavy, kterou musí zpěvák nějak ztvárnit a vyjádřit… Je těžké najít k Lohengrinovi nějaký vztah. Těžší než k Siegmunovi. Lohengrin je trošku odtažitá božská postava. Ale když je na zemi, tak chce být lidskou bytostí.

Ale předtím a potom tím člověkem příliš není…

No právě. Víte, ono to je ale podobné třeba v Bohémě. Rudolf a Mimi se poprvé setkají a během pěti minut se do sebe zamilují. V případě Lohengrina a Elsy je to ještě rychlejší. „Provdáš se za mě, když vyhraju? – Ano. – Miluji tě.“

Opravdu takhle rychlé to je ve Wagnerově hudbě? On přece potřebuje na všechno hodně času… Máme jeho hudbu rádi proto, že je často tak pomalá!

Ano, to je pravda…. Ale tady je to opravdu rychlé. Možná se budete divit, ale já vidím určitou podobnost s Janáčkem. Ten také nepíše da capo árie. Také vypráví příběh, stále dál a dál. Ani jeden nepíše jako Puccini, který zpřítomní nějakou emoci a potom se o té emoci zpívá krásná árie… Ve Wagnerovi to tak není. Neustále se vypráví příběh. Ano, celkově to zabere hodně času. Třeba ve třetím dějství Valkýry je dobrý příklad: Wotan a Brünhilda vyprávějí dlouhé příběhy. Nejdřív, jak to vidí on. Potom znovu z jejího pohledu. Ano, Wagner je takový…

Víte už, jestli budete mít nějakou příležitost zpívat Lohengrina i někde jinde po pražském debutu?

Tohle je debut a pak se uvidí. Ostatně se Siegmundem to bylo podobné. Také jsem nevěděl nejdřív, jestli ještě bude nějaké „příště“. Ale potom během jednoho roku přišla dvě další angažmá. Myslím, že to v tomhle oboru tak chodí. Víte, pro každé divadlo může být trochu problematické dát někomu, kdo to ještě nezpíval, první příležitost. Lohengrin je veliká role. Siegfried také. Docela risk angažovat tenoristu, který to ještě nikdy celé nezpíval… Dokáže to? Nedokáže? Když ano, tak se další nabídky potom už objevují. Není zase tolik lidí, kteří tohle mohou zpívat.

Jak jste to vlastně měl s Janáčkem v Brně? Boris v Kátě byl také debutem v roli?

Ano. A potom jsem dostal šanci zpívat ho v Neapoli a v příští sezoně ho budu zpívat v nové inscenaci v Komické opeře v Berlíně.

Takže vám Brno pomohlo?

Ano. Bylo to tak, že jsem v Dánsku zpíval s Petrem Bergerem. V Janáčkově Jenufě. Tehdy svého prvního Števu, on byl Laca a dirigentem byl Jaroslav Kyzlink. Oba byli názoru, že bych měl dostat více příležitostí zpívat i mimo Dánsko než dosud. A tak mě doporučili Jiřímu Heřmanovi do Brna, který mě nejdříve vzal jako Pinkertona v Pucciniho Madama Butterfly. Byl spokojen a dělali jsme pak i další věci, takže jsem těm třem – pánům Kyzlinkovi, Heřmanovi a Bergerovi – moc vděčný, že mi poskytli šanci, abych se stal mezinárodně známým tenoristou.

Jsou tenoristé, kteří nepřepínají mezi italským a německým repertoárem. Vy to děláte….!

Ano, myslím, že je dobré být flexibilní a mnohostranný. Ve stylu, ale i hlasově. Člověk by neměl ulpět jen v jednom oboru. Ale stále víc cítím, že německý a také český repertoár se k mému hlasu hodí nejlépe. Že v něm nejlépe září. Myslím, že mám něco v hlase, co prostě s tímto repertoárem souzní nejlépe. Česky i německy repertoár zpívám s určitým prvkem belcantového legata. Držím legatové linie. Pomáhá to hlasu být pohyblivějším, mnohostrannějším. Lohengirn je ostatně asi Wagnerova nejitalštější opera. Myslím, že opravdu ji lze takovým způsobem docela hodně zpívat. Potřebuje hrdinský trumpetový zvuk – a zpěvák musí najít bezpečný prostor, kam ho v sobě umístit. Pokud tak neučiní, nepřežije. Když máte dostatečnou techniku a dokážete umístit hlas na správné místo, tak ten trubkový zvuk můžete udržet po dlouhou dobu.

Mimochodem, opravdu jste začínal v muzikálu?

Ano. Občas někdo prohodí, že postupuji od Webbera k Wagnerovi… Začínal jsem v muzikálovém divadle když jsem skončil školu. Nebylo pro mě jednoduché nějak začít, protože jsem ani neměl nějaký hlubší hudební základ v klasické oblasti. Když jsem byl dítě, tak jsme doma v podstatě vážnou hudbu neposlouchali. Vyrostl jsem ve velmi křesťanské, luteránské rodině, zpívali jsme samozřejmě písně v kostele, ale doma jsme hudbu neposlouchali. A už vůbec ne operu. Můj hudební vkus ovlivňovali spíš bratři. Což znamená, že to byly popové kapely jako ABBA a nebo Michael Jackson… Když jsem začínal na hudební akademii, tak jsem neměl příliš mnoho znalostí v klasické hudbě…

Přesto jste se pustil do operního zpěvu?

No, bylo to trošku zvláštní až podivné rozhodnutí, že…

Možná můžeme použít slovo zajímavé?

To je diplomatičtější. Musím říct, že do opery jsem se dostal spíš přes její divadelní, tedy dramatickou stránku. Hrát jsem chtěl vždycky. Zkoušel jsem se dostat na herectví. Měl jsem pocit, že zpěv je příliš obtížný a že chce mnohem větší disciplínu, než kterou musí mít herci. A já moc disciplinovaný člověk nejsem. Ale postupně jsem se přizpůsobil. Co mě opravdu zajímalo od začátku, to bylo právě to vyprávění příběhů… Vždyť o tom by opera přece také měla být. Nejde jen o poslouchání krásné hudby. Ano, poslouchání krásné hudby je úžasnou věcí, ale opeře dává smysl právě to, že ještě také vypráví příběhy. A pokud v sobě operní pěvec najde schopnost obojího, to znamená zpívat hudební party a zároveň je ztvárnit pěkně nejen hudebně, ale i herecky, tak potom je opera tím nejkrásnějším druhem umění. V muzikálu jsem na začátku našel tu nejsnadnější cestu k hudebnímu divadlu. Zpívání bylo jiné než v opeře, ale hrát bylo potřeba hodně. V muzikálu je potřeba být opravdu věrohodný a přirozený, takže jsem se tam hodně naučil. Ale nakonec jsem v sobě lásku k opeře přece jen našel.

A teď už tedy také občas posloucháte, nebo jenom zpíváte?

Ne tak často, ale poslouchám. Půjdu v Národním divadle také na Smetanova Dalibora, zpívá ho Peter Berger.

To je role, kterou byste možná jednou mohl zpívat?

Ano, mohla by to být role pro mě. Uvidíme.

————–

Magnus Vigilius je absolventem Královské dánské akademie, kterou ukončil v roce 2001. Působil ve Funen Opera, kde nastudoval například role Rudolfa (Bohéma), Dona José (Carmen), Pinkertona (Madama Butterfly). Od roku 2012 se rovněž intenzivně věnuje dramatickému repertoáru v německých operách. Pravidelně spolupracuje s Dánskou národní operou, hostuje také ve Skotské opeře. Nastudoval roli Števy (Její pastorkyňa) pro Den Jyske Opera. Vystoupil rovněž na řadě koncertů, pravidelně spolupracuje se Symfonickým orchestrem Aalborg, s Dánským královským orchestrem, Symfonickým orchestrem Odense a dalšími. V létě 2016 nastudoval Erika (Bludný Holanďan) pro Opera on Skäret a v sezoně 2016/17 Leandera (Carl Nielsen: Maskerade) a Siegmunda (Valkýra) pro Den Ny Opera.

Foto: Národní divadlo, magnusvigilius.com