„Největší síla Martinů není v rytmu, v synkopách, ale v poetičnosti a v melodičnosti.“

„Myslím, že čeští interpreti mohou Bohuslavu Martinů i škodit.“

„Lidský přesah a přátelství v hudbě mi dává mnohem víc než slavná jména a rádoby pozlátka.“

Právě dotočil violoncellové sonáty Bohuslava Martinů s legendárním Gérardem Wyssem a předtím komplet jeho orchestrálních děl. Hudba rodáka z Poličky mu změnila život, přesto se občas ptá: Proč to proboha napsal právě takhle? Čeká ho podzim v synkopickém dozvuku a dnes večer vystoupí na Dvořákově Praze v Schönbergovi. PETR NOUZOVSKÝ ale přiznává, že v životě ty nejdůležitější momenty bývají úplně jinak, než by si člověk představoval.

Zatím jsem natočil jediné svoje CD pro Supraphon s akordeonistou Ladislavem Horákem a hrdě jsem ho přinesl svému manažerovi. Pavel ale řekl: To je sice moc fajn, ale Ty musíš mít cédéčko s orchestrem. A já na to: Dobře, tak začni, já můžu… Možností kompletů violoncellových koncertů ale není zas až tolik, nebo řekněme tolik kvalitních. Dvořák byl natočen nespočetněkrát, tak Pavel vymyslel komplet Martinů skladeb pro cello a orchestr, tedy 1. a 2. koncert, Sonatu da Camera a Concertino. Pro mě to byl obrovský šok, protože až na Variace na slovenskou lidovou píseň, Variace na Rossiniho téma a druhou Sonátu, což jsou pro nás obvyklejší díla tohoto autora, jsem Martinů moc v srdci zakódovaného neměl. Musel jsem na tom začít pracovat hlavně ve svém nitru, protože udělat komplet Martinů není jenom tak. Takže jsem začal studovat, sehnal jsem si všechny nahrávky koncertů, co existují, a do Martinů jsem se zamiloval. Zjistil jsem, že občas může působit víc matematicky než hudebně. Ale jeho největší síla není v tom rytmu, v synkopách, ale v poetičnosti a v melodičnosti, které jsou v něm nádherně zakódované. A jsem rád, že jsem se mohl jeho dílu věnovat, protože si myslím, že mu my, čeští interpreti, hodně dlužíme. Koncerty jsem natočil s Plzeňskou filharmonií, tedy s orchestrem, se kterým jsem absolvoval hudební fakultu AMU v Praze. A Tomáše Braunera znám ještě jako hobojistu z konzervatoře. Spojuje nás nejen přátelství, ale také stejný názor na hudbu. Před pár dny jsme zrovna s Tomášem hráli Dvořákův cellový koncert, spolu jsme předtím nikdy nedělali a Tomáš mi hned na pódiu, jak jsme dohráli, řekl: Ty, Petře, to bylo, jako kdybychom to hráli od malička, to byl můj nejkrásnější Dvořák. To jsou přesahy, které se nedají nazkoušet ani naplánovat, a jsem za to rád.

Jak Vás tato orchestrální zkušenost posunula ve vnímání Martinů a zároveň k tomu, co máte teď čerstvě za sebou, tedy k nahrávání kompletu jeho sonát s legendou komorního klavíru, Gerardem Wyssem?

To je naprosto logické otázka a je nabíledni. Měl jsem chuť ve vhledu do díla Bohuslava Martinů pokračovat. Po nějakém uvažování jsem dospěl k názoru, že bych vlastně hrozně rád poskytl svůj ohled na to, jak by se jeho sonáty mohly hrát. Myslím si, že Martinů opravdu hrozně moc dlužíme. Myslím si, že nejsme odborníci na Janáčka, na Dvořáka ani na Martinů. A dokonce si myslím, že čeští interpreti mohou Martinů i škodit. Když se podíváte na partituru jakékoliv jeho skladby, může působit technicistně, až matematicky. A to je obrovská škoda. Jeden z mých kantorů, který mi dal v životě hrozně moc, Jan Páleníček – syn Josefa Páleníčka, který s Martinů spolupracoval na komponování některých děl – mi kolikrát vyprávěl otcovy příběhy a to že má doma Martinů metronom, který funguje špatně. A tím argumentoval v mnoha debatách, když někdo z muzikantů tvrdil, že Martinů tam přeci napsal čtvrtku 85, tak my musíme hrát 85. Na to vždy pan profesor říkával: Přátelé, já mám doma Martinů metronom, jde špatně, nechceme tedy raději poslouchat hlas té hudby? Nechceme zjišťovat, co nám ta hudba říká? Martinů nebyl zas až tak pečlivý, jak se říká. Byl velmi introvertní… Před nahráváním jsem měl sraz s Alešem Březinou, muzikologem a ředitelem Institutu Bohuslava Martinů a povídali jsme hodiny o tom, jak sonáty interpretovat. Dívali jsme se i do archivu, ale nevyčetli jsme nic zas až tak zajímavého, co by nebylo v notách. Tak jsem se zeptal: Aleši, co by nám řekl přímo Bohuslav Martinů na otázku, jak jeho sonáty hrát? A Aleš odpověděl: Víš, on by řekl asi něco v tom duchu jako: Mně se líbí, jak hraješ na cello, hraj to, jak chceš. Ale ne proto, že by mu to bylo jedno! Ale proto, že vždy spolupracoval se špičkovými umělci, kterým věřil. Ve violoncelle to byl třeba Frank Rybka nebo legendární Pierre Fournier a Martinů věděl, že když jim předloží to svoje dílo, návrh toho díla, že oni to dotvoří tak, jak má vypadat. Proto možná jeho partitura není vždy až tak obsáhlá a chybějí tam informace, na které jsme zvyklí třeba u Debussyho nebo u Beethovena, u německých autorů obecně. Třeba v Sonata da Camera jsou v cellovém partu třístránkové plochy ve forte, což je podle mého názoru úplný nesmysl! Ta hudba přeci mluví za vše a my nemůžeme interpretovat tři strany bez změny dynamiky. Myslím, že je velmi důležité poslouchat vnitřní hlas té hudby.

Takže to může být v podstatě tak, že Martinů tam značky záměrně neudělal a pokud nechal na takové ploše jedno forte, tak je to důsledek té důvěry a prostor, který zamýšlel dát interpretovi? Prostě že dynamiku neřešil?

Myslím si, že to tak skutečně je. I když jsou tu dva tábory názorů, které se nikdy nemůžou shodnout, a to je nádherné. Jsem moc rád, že jsem mohl spolupracovat s Gérardem Wyssem. On hrál s největšími světovými umělci, namátkou Mstislav Rostropovič, Cecilia Bartoli, Heinrich Schiff… opatrně jsem mu ukazoval ta místa v Martinů sonátách, která bych hrál malinko jinak, než je napsané v těch notách, a on řekl: Samozřejmě, to je naprosto logické, o tom se nemusíme bavit.

Jak jste se dali s Gerardem Wyssem dohromady?

Ta cesta byla nádherná. Poprvé jsme se sešli na festivalu Pražské jaro, kde jsme ještě s Martinou Jankovou a Adélou Drozdovou – Šteinochrovou hráli Haydnovy písně a klavírní trio. Byl to nádherný okamžik mého života a zůstal pravděpodobně někde zakódován  Gérardovi. Když přijel další rok hrát opět, tentokrát s někým jiným, tak mi napsal, že by se rád sešel, ale ne na kávu, že bychom si zahráli, cokoliv, pro radost. Tak jsem vzal sonáty, Frankovu, Debussyho, Brahmsovu a další, půjčili jsme si prostor a hráli. A ten lidský přesah byl právě to, proč jsem se pak rozhodl, že ho oslovím s natáčením sonát Martinů. Musím říct, že čím jsem starší, tím mi lidský přesah a přátelství v hudbě dává mnohem víc než slavná jména a rádoby pozlátka. Ten pocit, že až jednu budu mít děti nebo vnoučata a pustím jim to CD, tak budu vědět, že je tam nejen hudba, ale i ta lidskost a přátelství. To mi v tuto chvíli dává obrovský smysl.

(S Gérardem Wyssem přineseme rozhovor pro KlasikaPlus.cz v nejbližších dnech – pozn. redakce)

Jaký byl Bohuslav Martinů skladatel pro violoncello? Hraje se Vám hezky? Vnímáte v jeho hudbě nějaké finesy, kterými by nějak výjimečně využíval tento nástroj?

Martinů byl profík a navíc smyčcař. On se uměl obklopit správnými lidmi a špičkami v jejich oborech, se kterými konzultoval, co je dobré a možné a co ne. Takže Martinů se mně hraje výborně, až občas na jeho specifický rytmus, ten mi dělá problém i u skladeb, které už jsem dělal. Nástrojově je to ale velmi logické, jasné a čitelné, což nemůže říct o jeho hudbě třeba klavírista. Dokonce i Gérard se se spoustou míst potýkal a nadával Martinů, že to šlo přece napsat jinak (směje se). Ale to jsou ty krásné překážky, které když potom překonáte, tak je to obrovská radost.

Natáčení jste právě dokončil, ale s Martinů díky tomu strávíte ještě dost času na pódiích, že? A také Vás čekají další koncerty, zrovna dnes jeden na Dvořákově Praze…

Určitě! S klavíristou Ivo Kahánkem vystoupíme na zahájení Dnů Bohuslava Martinů, také tam zahrajeme s Plzeňskou filharmonií. Pak s jednou slovenskou kolegyní budeme hrát přes telemost! To jsem nikdy nezažil. Budeme tak i zkoušet a koncert pak proběhne v Pražské křižovatce i v Bratislavě. A samozřejmě mě čeká křest CD se sonátami. No a na Dvořákově Praze mě dnes čeká Schönbergova Zjasněná noc s dream týmem, který dala Sharon Kam dohromady, takže je to koncert za odměnu.

Překážka je ale stále přijetí Bohuslava Martinů u českého publika, možná horší než v zahraničí. Nebojíte se trochu o osud tak výjimečné nahrávky?

Máte naprostou pravdu. Ale to by člověk musel hrát jen Montiho čardáš nebo Malou noční hudbu (směje se). A to by byla hrozná škoda! Já chci dělat hudbu, která je přínosná, i když třeba lidé budou ze začátku ne až tak nadšení nebo rozčarovaní, co to ten Martinů je. Já chci i vzdělávat. Samozřejmě, že je Martinů komplikovaný, ale je to hudba, která nemůže nechat nikoho v klidu. Zmínila jste zajímavou věc, že je ve světě přijímán lépe než u nás… Myslím, že je to proto, že interperti a dirigenti vědí, co zahraniční posluchač vstřebá, a vybírají to nejstravitelnější a nejlepší. Martinů u nás bohužel ještě není tak oblíbený jako Dvořák nebo Janáček a podle mě ani nikdy nebude.

Jak jste zmínil to „servírování“ přístupnějších děl… S kompletem sonát přicházíte s pravým opakem. Zkuste posluchačům zprostředkovat vhled do Martinů sonát a vůbec do jeho díla, radu, jak poslouchat, na co se soustředit. podobně jako před koncertem, kde interpret nebo skladatel dílo představí, něco o něm poví, pak se divák může napoprvé ponořit do daleko větší hloubky.

Martinů není prvoplánový autor na poslech. A máte naprostou pravdu v tom, že poučené publikum se na skladbu dívá mnohem lépe. Jak přijmout Martinů? Co v něm hledat? Melodičnost! Naprosto nenapodobitelnou harmonii, hlavně v pomalých větách nebo místech. To, jak si dokázal hrát s detaily, to nemá konkurenci ani obdobu ve světě.  

A naopak jakých předsudků vůči Martinů se oprostit?

Hlavně té zbytečné matematičnosti a rytmičnosti. Já se je vždy snažím zabalit do hudebního hávu, nehrát tečky, ale vidět frázi, poetičnost. Posluchač chce emoce, my všichni je chceme. Proto si myslím, že matematika do hudby nepatří. U Martinů je to sice neoddělitelná součást, ale já se ji snažím podávat na zlatém podnose. Dnes už vím, že to tak Martinů myslel. Obrovskou inspirací v tom mi byl Saša Večtomov, nepřekonatelný český violoncellista, který ho pochopil, možná i proto, že s ním měl osobní kontakt.

Závěrem nemůžeme nezmínit Vaši novou čtyřnohou přítelkyni. Jak se žije vytíženému muzikantovi s fenkou, kterou zachránil?

Shadow z dočasného domova pro týrané psy Rafael o.p.s. neměla štěstí na páníčka, mučil ji a způsobil jí lopatou těžké zranění na zadní tlapce. V domově jí tu ránu dávali dohromady dva roky. A je to pejsek za odměnu! My si ji s Kristinou, mojí manželkou, náramně užíváme. Dává nám nový vhled do života, jak se můžeme dívat na svět. A i takový přesah, že si mnohdy řeknu: Je opravdu důležité, abych tento koncert hrál a trmácel se hodiny, nebo dám přednost tomu, že budu doma se psem, který nás má rád a my jeho. A je to hudební pes. Když cvičím, klidně leží nebo spí až na Pendereckého, toho nezvládla a odešla. Ale naopak se jednou dobývala do kostela, kde jsem hrál Bachovy suity. Nelitujeme ani vteřinu, že jsme si ji vzali. Všem, kdo nemá podobnou zkušenost, bych ji přál. Ono v přírodě funguje vše tak nějak přirozeněji než u nás u lidí a jen to, že si to člověk uvědomí, může být velmi přínosné.

Foto: Veronika Paroulková, archiv Petra Nouzovského