pátek, 21 červen 2019 09:31

Ivo Kahánek: Mám na čase zadělat na dlouhý aktivní život

Autorka:

„Chuť dětí objevovat je neunavená „životní prózou“, což je odzbrojující.“

„Litomyšl vzkvétá a lidem se tam žije dobře.“

„Mozart (a také Bach) jsou v podstatě studnice hudby, stejně jako se říká, že celá evropská filosofie jsou jen poznámky k Platónovi.“

 

02

 

Na prázdniny se těší, ale jak postupně vyplývalo z našeho rozhovoru, bude i přes ně mít pěkně napilno! Ivo Kahánek patří v současné době mezi nejžádanější české klavíristy a zároveň jeho jméno zaznívá stále častěji i s pedagogickou činností. Učí na HAMU i soukromě, vede několikery mistrovské kurzy a také se stal jedním z mentorů projektu MenART. A právě v rámci nich se s ním můžete setkat v sobotu 22. června na festivalu Smetanova Litomyšl.

V jaké životní fázi se teď nacházíš? Vnímáš jinak konec sezony? Je to slavnostní chvíle před prázdninami, nebo tím, že léto je plné kurzů a koncertů, je to pro Tebe běžná součást roku jako každá jiná?

Blížící se léto je radostná vidina, přestože mám před sebou nějaké koncerty, prázdninové festivaly a mistrovské kurzy. Letos učím na dokonce na třech, a to jsou vlastně tři týdny plné práce. Na začátku prázdnin jsou to mistrovské kurzy na Pražské konzervatoři a naopak ke konci prázdnin pak mistrovské kurzy v Mikulově. A hned pak v září a následuje další událost, a to mistrovské kurzy v Litni, které jsou součástí festivalu Jarmily Novotné. Tam to bude speciálně zaměřené na výuku písní a písňového doprovodu. Zúčastní se vynikající zpěvačka Martina Janková a Gerard Wyss, skvělý švýcarský pianista, který se specializuje na komorní hudbu a zejména na spolupráci s pěvci. Léto vnímám už od školy jako prázdniny, i když reálně je to často velká honička. Letos jsem si ale trošku volna naplánoval. Člověk nemůže neustále vařit z vody bez odpočinku, protože se mu to začne vracet, a já se ocitám v životní fázi, kdy musím dbát o to, aby se to jednou nestalo. Říká se, že na dlouhý aktivní život se nezadělává ve dvaceti, ale ve čtyřiceti, takže mám na čase (směje se). Ale letos se ale každopádně cítím dobře. Není to tak že bych stříhal metr, kdy už ty prázdniny budou.

Červen je měsíc dětí, máš před sebou mnohé akce v rámci ZUŠ open a projektu MenART. Jak vnímáš mladé muzikanty a svoje žáky? Učíš skoro hotové muzikanty na Hamu a vedle toho hudební potěr. Je to pro Tebe lákavé, když se s dětmi často ještě nedá hudba pořádně tvořit?

Ale ono se s nejtalentovanějšími dětmi tvořit dá. Tím, že jsou malé, toho sice tolik ještě nepohrají, ale zase mají proti nám některé bonusy. Jsou spontánnější a ne tolik fixované na úlohu, kterou v životě hrají. A třebaže jejich dovednosti ještě nejsou na nejvyšší úrovni, ta jejich chuť objevovat je neunavená „životní prózou“, což je odzbrojující. Někteří z nich umí překvapivě reagovat i na poměrně složité hudební věci. Pro mě to tedy vlastně zas až tak propastný rozdíl od vyšších typů škol není.

Na Smetanově Litomyšli se také účastníš akce věnované dětem, koná se právě v rámci projektu MenART, hodnotíš takové akce dobře? Třeba i z hlediska toho, abychom si vychovali nejen budoucí muzikanty, ale také diváky a posluchače?

Přesně tak. Způsobů, jak si publikum vychovávat, je víc, ale podpora talentovaných dětí má prakticky jen pozitiva. Tyto projekty jsou většinou velmi atraktivní, roli hraje i všeobecná sympatie k dětem a díky tomu je skvělá i návštěvnost koncertů, v neposlední řadě proto, že i jejich rodinní příslušníci to chtějí slyšet. Podobné projekty tedy mají všech pět „P“. A když se udělají hezky a všechny roviny jsou v rovnováze, nemá to chybu. Mně se projekt MenART líbí právě tak, jak je prezentován v Litomyšli nebo na Pražském jaru. Nabízí víc disciplín, nejen hudebních, je tam i výtvarný ateliér, Beata Hlavenková a Lenka Nová pracují s dětmi na improvizaci a na tvorbě nové hudby… to je krásný doplněk. Na Smetanově Litomyšli je pak skvělé i to, že vedle našeho koncertu mentorů v zámecké Jízdárně může divák vyjít ven třeba do zámeckých zahrad a může navázat na tamní bohatý program. Když se tyto krásné prostory propojí se vším tím životem, který tam pulzuje, tak si myslím, že to je přesně ten příklad akcí, které fungují všestranně pozitivně. Navíc spousta dětských výkonu je velmi umělecky hodnotných a pro ně samotné je to zážitek na celý život. Je hezké, že festival nehledí jen na svůj okamžitý prospěch a návštěvnost, na tržby, ale že myslí i na hudební budoucnost. Ukazuje tím svou sympatickou tvář.

 

MenARTZdenkaHanakova2-m-1

 

Jezdíš do Litomyšle rád?

Moc rád! Je to jedno z mých nejbližších míst. Samozřejmě díky sympatiím k festivalu a jeho pořadatelům, ale Litomyšl nejen jako rodiště Smetanovo, ale i jako město je nesmírně inspirativní a řekl bych „živoucí“. Bavil jsem se o tom s panem architektem Pleskotem a on mi říkal, že Litomyšl je vlastně dneska jakousi nepsanou jedničkou mezi českými městy díky kvalitní a zároveň využívané moderní architektuře. Pro mě reprezentuje příklad města, které není velké ani položené v ekonomicky bůhví jak atraktivní lokalitě, ale přesto vzkvétá a lidem se tam žije dobře.

Když se podívám do Tvého koncertního diáře, je to velmi pestré střídání jmen a epoch a často jen pár dní za sebou. Jde Ti rychle přepínat?

U klavíru to samozřejmě není tak choulostivé jako třeba u zpěvu, protože nástroj není součástí mého těla. Nebude se mi tedy hůře hrát Janáček, protože jsem se třeba málo prokrvil. V tom problém není. Je samozřejmě těžké třeba během týdne odehrát tři rozdílné programy. A klíčová je příprava, protože člověk samozřejmě musí cvičit nejenom prsty, ale i výraz a vhled do hudby. Každý autor je zcela unikátním světem, ekosystémem s vlastní estetikou, a tomu je nutné při nácviku přizpůsobit mentální i fyzickou stránku hry. Tím se zároveň učí i to přepínání.

Kromě jiného se zabýváš i hudbou terezínských autorů a dalších skladatelů této doby. Pokud hraješ díla lidí, kteří tvořili za války, v celkově duševně exponovaném období, v předtuše smrti… je na jejich hudbě toto obecné neštěstí znát jinak, než když jiní skladatelé do svých děl promítali své soukromé tragédie?

My samozřejmě v dnešní době máme výhodu odstupu, můžeme tu hudbu jinak ocenit. Ale spoustu reálií už neznáme a pamětníci zpravidla nejsou mezi námi. Ten pohled je na jednu stranu tedy nezatížený, ale na druhou o něco ochuzený. Vezměme si jako příklad třeba Kleinovu sonátu a srovnejme ji dejme tomu se Beethovenovou c-moll „Patetickou“. Obě, každá jinak, jsou plné prudkých kontrastů, jsou rozervané a velmi existenciální. Volná věta z Kleina připomíná tryznu nebo lamento, naopak Beethovenova 2. věta je spíš modlitbou v dur. Kdybych netušil, kdo tu hudbu napsal a v jakých reáliích, určitě bych pochopil, že se v obou případech dělo v životě toho člověka něco velmi zásadního, ale jestli to v jednom případě byla válka a v druhém osobní krize? Je otázka, zda by se to dalo poznat jenom na základě hudby. Samozřejmě je jiné, když to vím. Pak třeba v Kleinovi jsou místa, která určité válečné výjevy dobře zpodobňují.

 

9

 

Napadá mě malá odbočka, před časem jsi nahrál hudbu Miloslava Kabeláče, asi další příklad autora, z jehož hudby nelze prvoplánově poznat, co se v něm odehrávalo…

Miloslav Kabeláč byl autor zvyklý na jakýsi vnitřní exil, protože představoval typ člověka, který v každém režimu tak trochu vadil. A zase jsme u toho osobního vnímání: z jeho hudby vyzařuje velká mystika, přitom ale není mnohomluvný, je tam „pár not“, jde zejména o mnoho věcí a pocitů mezi těmi notami nebo za nimi. A vůbec nepůsobí o mnoho optimističtěji než Klein.

Hudbě terezínských a válečných autorů se budeš věnovat i v létě a na jeho sklonku Tě pak čeká Dvořákova Praha, a to jsi říkal, že sis tentokrát udělal volnější režim…

(směje se) V létě mám dvě vystoupení na festivalu Věčná naděje a mezitím mě také čekají koncerty s Dvořákovým triem, nějaké recitály a koncert s Martinou Jankovou v klášteře Zlatá Koruna. Bude to ryze Mozartovský recitál, chystáme Mozartovy písně proložené dvěma sólovými klavírními fantaziemi. Tím se zas vracíme k onomu přepínání. Ale opravdu to není tak složité. Mozart (a také Bach) jsou v podstatě studnice hudby a stejně jako se říká, že celá evropská filosofie jsou jen poznámky k Platónovi, tak i v hudbě platí vlastně totéž – jen ta jména jsou dvě. A všechno ostatní z nich vychází… Pak se přiblíží Dvořákova Praha. Na tu se moc těším, protože to bude pro mě jako pro českého pianistu, který se navíc české hudbě rád a hodně věnuje, velká událost. Zahrát si Dvořákův klavírní koncert ve Dvořákově síni na Dvořákově Praze je skutečně věc zavazující (směje se). A samozřejmě klavírní koncert g-moll je skladba skýtající mnohá úskalí, navíc existující ve více verzích. Teď se opět přikláníme k té originální Dvořákově, která asi před půl rokem vyšla za mé drobné účasti (dělal jsem interpretační poznámky) u Bärenreitera. Zároveň by ve stejné době mělo vyjít CD se dvěma po mém soudu největšími českými klavírními koncerty, což bude vedle tohoto Dvořákova ještě čtvrtý klavírní koncert „Inkantace“ Bohuslava Martinů.

Oba jste natáčeli s Jakubem Hrůšou. Jak padne volba na dva největší koncerty?

My jsme to s Jakubem měli trochu ulehčené tím, že v české hudbě není výstavních a reprezentativních klavírních koncertů zas až tolik. Bylo jasné, že to bude česká hudba, když chystáme nahrávku s Bamberskými symfoniky, kteří mají silnou českou historii, vydá ji český label Supraphon, dirigent a sólista je také český… V tu chvíli se přímo nabízí Dvořák, protože jeho koncert je velmi hudebně ambiciózní dílo a přesto není tak moc hraný ani v Čechách ani ve světě. A samozřejmě sen každého interpreta je najít něco, co se moc nehraje a je to skvělé. V tom tedy splňuje všechny atributy. Samozřejmě to trochu stěžuje obtížnost toho koncertu, protože zejména v originální verzi nejde příliš „do ruky“. Dokonce i tak skvělý a vytříbený pianista, jako byl Rudolf Firkušný, si v jednom ze svých dopisů stěžuje, že tento koncert je takřka nehratelný. Tak nehratelný mi nepřipadá, ale je velice těžký (směje se). A byl bych strašně rád, aby tato nahrávka přispěla k tomu, že se dostane mezi širší posluchačskou základnu. No a pak samozřejmě nastala otázka, co dát k němu. Martinů má celkem pět klavírních koncertů plus další věci se sólovým klavírem. Možností tedy bylo hodně. V užším výběru jsme nakonec měli čtvrtý a pátý koncert, protože k velkému virtuóznímu pozdě romantickému Dvořákovi jsme hledali určitou kontrastní „rezonanční desku“. Nakonec jsem se přiklonil ke čtvrtému, protože jednak jsem ho hrál mockrát na různých pódiích a vím, že přijetí publika bylo vřelé, ale současně byl vždy pro lidi objevem. A také si myslím, že je tento koncert v kontextu klavírního díla Martinů asi nejprogresivnější a nejoriginálnější.

Ale to už jsme na přelomu léta a podzimu. Nezanedbáváš tak trochu komorní tvorbu?

(směje se) Zdá se Ti, že jí zanedbávám? Budeme samozřejmě také hrát s Dvořákovým triem Beethovenův Trojkoncert v Německu a začleníme si ho i do prázdninového soustředění, protože na podzim chceme hrát nový repertoár. Plánujeme si nastudovat další z Dvořákových trií, takže se sejdeme u mě na Moravě a budeme cvičit. Pak se těším na kurzy v Litni. Jejich závěrečný slavnostní koncert se bude konat v rámci komorní řady Romantické večery v Rudolfinu v Sukově síni. Myslím, že to bude moc hezké i tou interakcí s mladými muzikanty, protože tam vystoupí nejen Martina Janková a Gérard Wyss, ale také studenti mistrovských kurzů. Na to se vždycky těším, je to osvěžující. Pak mě čeká například recitál na festivalu v Krakově, turné do Mexika, Kyjev, další dva recitály v Polsku, těším se na Ravelův Koncert pro levou ruku ve Zlíně, pak následuje Martinů s Českou filharmonií… Pořád bude co dělat.

 

01

 

Výběr z tohoto rozhovoru si můžete přečíst také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle

 

Foto: archiv SL, Veronika Paroulková

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.