středa, 15 kvě 2019 18:48

Martin Daněk: Je ještě spousta míst, kde jsem nekoncertoval

Autor:

„Chtěl jsem přesvědčit svého bývalého profesora, že jsem se někam posunul.“

„Dřív jsem hrával se zavřenýma očima, ale s tím jsem už přestal.“

„Za dva měsíce mi bude třicet a většina soutěží je do třiceti.“

 

1

 

Vítězem oboru hoboj Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro se stal Čech, zkušený a sympatický hudebník Martin Daněk. Atmosféra finále soutěže se celý den nesla ve velmi přátelském duchu, přestože nebylo vůbec zřejmé, jaké výsledky vyhlášení přinese. Martin Daněk na soutěž přiletěl ze Švýcarska, kde v současnosti žije a koncertuje. Od vítězství v soutěži Pražské jaro si ale mimo jiné slibuje, že se bude do České republiky odteď vracet častěji, v roli interpreta. O svoje první dojmy z vítězství se podělil v následujícím rozhovoru.

Jaké byly tvé pocity na vyhlášení výsledků? Jak jsi oslavil své vítězství?

Už na vyhlašovacím večeru v Sukově síni byla atmosféra moc příjemná, byla tam i moje rodina, takže jsme tam docela dlouho zůstali, i s porotci a ostatními finalisty. Právě zásluhou poroty měl vlastně celý týden dost příjemnou atmosféru, po vyhlášení jsem si mohl s každým z nich popovídat a přiťuknout si, potom jsme si ještě na oslavu připili s rodiči, když jsme se vrátili domů.

Mnoho účastníků dobře znáš, byl jsi s nimi nějak víc v kontaktu i v průběhu soutěže?

Vídali jsme se hlavně u vyhlašování, já přespával u rodičů, tak jsem na ně tolik času neměl. Ale před vyhlašováním jsme často chodili s Francouzi na pivo, třeba před vyhlášením prvního kola jsem všechny zavedl do našeho vyhlášeného malostranského lokálu. Znám hodně účastníků, myslím, že s mnohými se ještě stihnu pozdravit i v následujících dnech.

Někteří tě tipovali na vítěze už od prvního kola, jakou jsi měl podporu od přátel?

Ano, hodně lidí mi říkalo, že bych to mohl vyhrát. Ale já jsem si myslel, že byli jen slušní, protože bych si to na sebe vůbec netipnul. Už vůbec ne před začátkem soutěže. Dokonce jsem se rozmýšlel, jestli na soutěž vůbec jet, jak je člověk starší a má víc povinností, tak má stále méně času se připravovat, ale nakonec to byla dobrá volba. Naštěstí mě v mém okolí všichni podporovali, rodina, přítelkyně, i přátelé, jediné negativní pocity jsem měl paradoxně já (směje se).

 

4

 

Ve finálním kole na tebe čekaly dvě náročné skladby za doprovodu orchestru, Koncert pro hoboj a smyčce a moll od Ralpha Vaughana Williamse a Koncert pro hoboj a malý orchestr H 353 od Bohuslava Martinů, přičemž tu první sis musel i sám oddirigovat. To si člověk zas tak často nevyzkouší, že?

No vůbec! I pro mne to byla premiéra, musím ale říct, že mne to docela bavilo, naštěstí jsem měl před léty i pár hodin dirigování…

Ty bývají u sólových hráčů často i povinné, ne…?

Ne ne, jak kde, já je měl soukromě, protože mě to bavilo. Já vždy obdivoval například ty sólové klavíristy, kteří si dirigují od klavíru, to má sólista vždy daleko větší kontakt s orchestrem. Samozřejmě je to obrovská výzva, obzvlášť v Koncertu Ralpha Vaughana Williamse se s hobojem nediriguje zrovna dobře, navíc, když člověk zrovna hraje.

Musíš se asi leda tak nějak vlnit…

Ano, nějak se tak vlnit v tempu, orchestr to naštěstí chytil (směje se)… Jen bylo relativně málo času na zkoušení, na obě skladby jsme měli jen necelé dvě hodiny. Ale šlo to. I pro orchestr musí být docela náročné hrát všechno čtyřikrát za sebou.

 

3

 

Na druhou stranu máš také asi o dost větší zkušenosti než mnozí další finalisté. Zejména co se týče orchestrálního hraní, kde máš již mnohaletou profesionální praxi.

Myslím, že tahle zkušenost dělá určitě velmi mnoho. Co se týče chápání skladby jako celku, tak si člověk hrou v orchestru daleko lépe uvědomuje ostatní nástroje - co má být spolu, co je důležité a co není - takže to mi určitě pomohlo. Hlavně jsem měl štěstí, že jsem to stihnul do věkové hranice (směje se).

Předseda poroty Dominik Wollenweber byl před mnoha lety tvým profesorem. Při závěrečném proslovu na vyhlášení výsledků dokonce  žertem řekl, že je mu líto, že ses tak zlepšil až poté, co jsi od něho odešel - jak na něho vzpomínáš?

U něj jsem byl v Berlíně, mezi lety 2010-2014. Je to skvělý profesor s mnoha zkušenostmi z orchestru Berlínských filharmoniků. Když jsem k němu přišel, tak jsem začal vlastně od začátku. Ty první roky trochu bolely, ale dal mi silné základy, na kterých jsem pak mohl stavět. Kdyby nebylo jeho, tak bych určitě nebyl tam, kde teď jsem.

Ty ses také hlásil už na minulý ročník hobojové soutěže Pražského jara, který byl před pěti lety. Tehdy ses neumístil. Nenosils v sobě od té doby nutkání přihlásit se na další ročník - a vyhrát?

Vůbec ne. I kdybych tušil, kdy bude další ročník, tak jsem ani nepočítal s tím, že bych se přihlásil. Nakonec jsem se dlouho rozmýšlel. Moc se mi nechtělo, zvlášť právě proto, že jsem minule skončil skoro poslední a zvlášť příjemná zkušenost to nebyla. Na druhou stranu, přijet po tolika letech zas do Prahy a ukázat, co se člověk ve světě naučil, je veliká výzva. O to větší právě tím, že byl v porotě Dominik.

 

5

 

Takže to nebylo tak, že by sis řekl “aspoň je tam Dominik, ten mě zná…“

Naopak, vím jak je kritický, takže to pro mne byla vlastně dvojitá výzva - zahrát si v Praze a zároveň přesvědčit mého starého profesora, že jsem se někam posunul.

A jak vnímáš letošní ročník hobojové soutěže v porovnání k tomu minulému?

Za ta léta jsem dělal tolik konkurzů a jiných soutěží, a také jsem už trochu vyrostl, že už celé soutěžení zákonitě vnímám trochu jinak než dřív. Tento ročník jsem si moc užil, byl opravdu výjimečně příjemný po všech stránkách, myslím, že to tak cítili snad všichni. Soutěž Pražské jaro má dlouhodobě velmi vysoký standard a dobrou pověst. Také velmi záleží na tom, jak se sejde porota. Letos tady byla opravdu velká esa a mám pocit, že tu spolu byli opravdu rádi, což hraje velkou roli. To se už od prvního dne samozřejmě promítne i na účastníky.

Řekl bys, že jsi mezi ročníky i tak říkajíc “hudebně dospěl”?

Určitě, před těmi pěti lety jsem rozhodně ani zdaleka nebyl tam, kde jsem, všechny tyhle neúspěchy tě posunou - nejdřív tě to mrzí, ale pak tě to posune… Třeba před třemi týdny jsem byl právě na soutěži ve Švýcarsku, kde jsem vypadl hned v druhém kole ze čtyř, což mě paradoxně nakoplo…

 

2

 

A víc ses, předpokládám, připravoval na Pražské jaro…

No, to Jaro asi bylo spíš prioritou, ale tím, že byl repertoár na obě soutěže úplně jiný, tak to bylo chvíli i tak půl na půl, ale nakonec jsem si říkal, že ta první soutěž bude spíš na rozehřátí. A docela mi to nakonec prospělo.

Ono se asi zas tolik lidí nerozhodne, že by šli na dvě úplně odlišné soutěže v jednom měsíci… 

Tak třeba Gabriel Pidoux tam byl taky (směje se)… S ním se znám dlouho a jsme dobří přátelé, známe se z kurzů, hráli jsme spolu i ping-pong… Gabriel je fajn kluk, takže mě moc potěšilo, že jsme hráli ve finále hned po sobě.

I když se znáš s mnohým například takhle blízce, nějaká rivalita mezi vámi být asi musí, ne?

Těžko říct… Dřív jsem to tak hodně vnímal, ani jsem s ostatními tolik nemluvil... Člověk se musí trochu hlídat, udržet si koncentraci, určitou bojovnost. Ale s lidmi, které znáš, prohodíš pár slov, je zbytečné to hrotit. Třeba fagotisté mi ale vždycky přišli ještě daleko uvolněnější. Letos jsme se tu na hoboji ale moc hezky sešli. Vždycky kolem vyhlášení jsme si tu krásně povídali, to jsem vlastně ještě na žádné soutěži nezažil.

 

6

 

Na hoboji se letos v druhém kole povinně hrála skladba Sound-Telescope zkomponovaná Martinem Hyblerem přímo pro Pražské jaro; hrála se ti dobře?

Nakonec jo, v téhle skladbě je snad úplně všechno. Ty první týdny, respektive první měsíc, skoro dva, než se to přečte a člověk si nějak představí, co od toho vlastně chce,  zabere nová skladba spoustu času. Prokousat se jí docela trvá, ale nakonec jsem si to v druhém kole docela užil. Je to sranda, objevujete tam úplně jiné limity nástroje. Obzvlášť ten rozdíl mezi Couperinem, který musí být co nejvíc ve stylu francouzského baroka, Slavickým, který má také jiný zvuk, a pak všemi moderními technikami, které jsou v Hyblerovi, to byla výzva.

Co říkáš na trend zařazování soudobých skladeb do soutěžního repertoáru?

Líbí se mi to, myslím, že je to důležité. Když jde o sólovou skladbu a může si to každý nastudovat sám, tak je to zvladatelné. Kdyby byla s klavírem, bylo by to asi o něco těžší.

Po prvním kole jsi podotkl, že tě znervózňovala porota sedící přímo před tebou, jak se ti hrálo v Rudolfinu, kde byla porota vmíšena mezi diváky?

Vždycky je lepší hrát pro plný sál, v Rudolfinu jsem si v jednu chvíli uvědomil, že se díky zdejšímu vysokému hledišti vlastně nemám kam dívat, aniž bych narazil na nějakou známou tvář, takže jsem občas očima zabloudil třeba na někoho, koho jsem znal, ale ani jsem ho tam nečekal, což trochu rozhodí. Dřív jsem hrával se zavřenýma očima, ale s tím jsem už přestal.

 

7

 

Co se týče soutěžení, byl tohle takový tvůj “zlatý hřeb”, nebo máš ještě nějaký další soutěžní cíl?

Já už v podstatě ani nikam nemůžu, protože mi bude za dva měsíce třicet a většina soutěží je do třiceti, takže takhle už musím být asi spokojen a dál už to nejde (usmívá se).

Teď se asi vracíš zase do Švýcarska, změní se ale nějak tvá další kariéra teď po soutěži?

Hned po oficiálním vyhlášení výsledků odlétám hrát koncert do Basileje, tam budu také do konce sezóny v orchestru. A teď jsem vyhrál konkurz do Luzernu, takže se tam chystám v létě. Jinak uvidím teprve potom, co výhra dál přinese… Doufám, že to bude více vystupování tady v Čechách, protože v posledních deseti letech jsem tu moc nevystupoval. Takže se těším, je to pro mne vlastně taková dvojitá výhra, protože zahrát si doma má pro mne větší hodnotu a je spousta míst v Čechách i na Moravě, kde jsem nikdy nebyl a nikdy nekoncertoval, takže doufám, že se tam někdy podívám.

 

9

 

Jak vnímáš hoboj obecně? Od mnoha soutěžících jsem již slyšel, že je mrzí, že existuje málo sólových možností…

Hoboj nepatří k těm vyloženě sólovým nástrojům, i když jeho zvuk mi přijde úžasný. Taky je hodně málo hobojistů, kteří by dělali jen sólovou kariéru a i toho repertoáru je méně. Stejně, jako ostatně samotných hobojistů… Ale tak tím, že je hoboj vlastně už v orchestru svým způsobem sólový nástroj, a tím, že téměř není skladba, kde by neměl první hoboj sólo, má hoboj v podstatě skoro každý večer své malé sólové vystoupení.

A těšíš se na příští ročník Pražského jara? Součástí první ceny je také zajištěné vystoupení v jeho rámci…

Moc se na to těším! Už musím přemýšlet, co bych si zahrál… Zbývá Strauss, Mozart… Nebo nějaký barokní koncert… A rád bych ještě poděkoval celé organizaci Pražského jara, nejen porotě, protože tento festival je opravdu výjimečný a celý týden šlo všechno bez chyby, což jsem ještě nikde nezažil. Opravdu jsem si to letos moc užil!

 

Foto: Pražské jaro

 

Michael Rádl

Absolvent Arcibiskupského gymnázia v Praze, student Teritoriálních studií na FSV UK a Hudební vědy na FF UK. Houslista a žák ve třídě operního zpěvu Josefa Šimka. Ve volných chvílích se věnuje též fotografii a turistickému oddílu v Sokole Libeň, pro portál KlasikaPlus začal psát jako stážista na Pražském jaru.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.