„Skoro bychom mohli mluvit o nějaké spiritualitě tohoto města. Praha je velmi výjimečné soutěžní místo.“

„Akustika sálu je až příliš dobrá. Ten zvuk se nese tak dobře, že je občas trochu obtížné vysledovat rozdíly ve zvuku každého soutěžícího.“

„Tento most mezi vzděláváním, studiem a pracovním životem mi připadá geniální a přála bych si ho pro celé Německo.“

„Hůlka si vybírá kouzelníka,“ připomněl mu Ollivander. „To je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří jsme studovali hůlkovou magii.“ Citát z Harryho Pottera, který mě vždy fascinoval, by se dal jistě použít i pro vztah hudebníka a jeho nástroje: „Flétna si vybírá hudebníka, to je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří jsme studovali hru na flétnu.“ Podobně o vztahu flétny a flétnisty mluví Christina Fassbender, předsedkyně flétnové poroty na soutěži Pražské jaro. Nejen o tomto vztahu, ale i o průběhu letošní soutěže, o její porotě a účastnících i o profesním životě této známé německé flétnistky se dočtete v následujícím rozhovoru

Jak se zde na soutěži Pražské jaro zatím cítíte a jak vnímáte svou roli předsedkyně poroty?

Má role předsedkyně poroty zde na soutěži je i pro mě osobně dost mimořádná. Jednak proto, že roli předsedkyně přebírám vůbec poprvé, a také proto, že mohu spolupracovat s tolika úžasnými kolegy, z nichž má každý ve světě velké renomé. Mnoho z nich nese zodpovědnost v porotách už řadu let a jsou to bezvadní učitelé a významné flétnové osobnosti, například Jiří Válek, András Adorján či Philippe Bernold, ale samozřejmě i všichni ostatní členové poroty – Jan Ostrý, Silvia Careddu a Barthold Kuijken. Cítím se tu velmi dobře, je pro mě velká čest být zde předsedkyní.

Když jste zmiňovala své kolegy z poroty, bylo vidět, že některé z nich už určitě delší dobu znáte. Je to tak?

Ano. Silvii Careddu znám už dlouho, původně jako kolegyni, protože jsme obě působily zhruba ve stejnou dobu v Berlíně, přestože jsme byly každá v jiném orchestru. Jan Ostrý mě před nějakou dobu pozval do Ostravy, abych tam vyučovala, to byla moc příjemná zkušenost, Barthold Kuijken je pro mě velkým vzorem, jehož práci velmi obdivuji, Andráse Adorjána znám z dob, kdy jsem na soutěže jezdila ještě jako účastnice, a znám ho jako slavného pedagoga, stejně jako Philippa Bernolda a Jiřího Válka. Snad jsem na nikoho nezapomněla (smích).

Cítíte nějaká specifika soutěže Pražské jaro ve srovnání s jinými, které jste jako porotkyně navštívila?

Pražské jaro patří jistě do kategorie velkých soutěží. Pokud vezmu v úvahu další soutěže, které jsem zažila z pozice poroty, asi by to byla největší soutěž, kterou jsem zažila. Cítím zde bohatou historii a tradici soutěže, o to větší čest to pro mě je. András Adorján mi také vyprávěl, že historie soutěže a potažmo festivalu Pražské jaro vede až k Rafaelu Kubelíkovi, pod kterým Adorján také několik let hrál. Tyto skutečnosti se vracejí a proměňují se dál. I to, že se zde na soutěži objevují pedagogové české flétnové školy, která už za mých dob měla svůj velký význam, přispívá k váze tradic této soutěže. A tato tradice pokračuje neustále dál a dál a přenáší se i na soutěžící, kteří sem dorazili z celého světa.

To, že soutěžící přijíždění z celého světa, ale není na takových soutěžích nic mimořádného, nebo ne?

Jistě, samozřejmě to tak je i u dalších soutěží, nicméně mluvíme o Praze, o městu, které vyzařuje velkou auru. Duch tohoto města se svou historií a kulturním dědictvím je velmi specifický a skoro bychom mohli mluvit o nějaké spiritualitě tohoto města. Praha je velmi výjimečné soutěžní místo.

Co říkáte na flétnový repertoár soutěže?

Velmi se mi líbí, jsem z něj hodně nadšena. Obzvlášť ráda jsem za tu novou skladbu složenou pro tuto soutěž od Jaroslava Pelikána (Introduzione e tema con variazioni). Novým objevem pro mě byla také Sonáta Super „Hoson Zes…“ pro flétnu a klavír od Jana Nováka. Ani jednu z nich jsem předtím vůbec neznala a velmi mě obohatily.

Na Vašich stránkách jsem se dočetl, na jakou flétnu s jakými parametry hrajete. Je vždycky zvukový rozdíl v tom, na jaký nástroj flétnista hraje? Z jakého je materiálu, jaké je váhy a kdo ji vyrobil? Poznáte tyto rozdíly i jako posluchačka u jednotlivých soutěžících?

Na všechny tyto otázky mohu odpovědět částečným „ano“. Dřevo, stříbro, platina a zlato, všechny tyto materiály zní každý trochu jinak. Přesto má samozřejmě každý flétnista svůj specifický zvuk, daný fyzickou povahou úst, způsobem hry i školou nebo profesorem. Pokud flétnista svému typickému výslednému zvuku přivykne, může být, že bude znít velmi podobně i na různé nástroje odlišných materiálů. Přesto musím říci, že cítím, že moje flétna ke mně patří, patří i k mé osobní představě o zvuku, který chci dosáhnout a který mi umožní pouze tato flétna. Má flétna je něco jako můj hlas.

Když už jsme u zvuku, je akustika Majakovského sálu v Národním domě na Vinohradech vhodná pro repertoár soutěže? Jak ji vnímáte?

V prvé řadě by se dalo samozřejmě říct, že je tamní  akustika velmi dobrá. Zvuk se v sále úžasně nese celým prostorem a je skvělé, že soutěžící mají možnost hrát na jevišti tak nádherného sálu. Na druhou stranu bych ale řekla, že akustika sálu je až příliš dobrá. Ten zvuk se nese tak dobře, že je občas trochu obtížné vysledovat rozdíly ve zvuku každého soutěžícího. Řekněme, že zvuk v sále paušalizuje všechny výkony. O to obtížnější je vyhmátnout každý nepatrný rozdíl ve hře soutěžících.

Jste profesorkou na Universität der Künste v Berlíně. Máte na soutěži i nějaké vlastní studenty?

Ano, mám tu na soutěži tři své studenty. Myslím, že všichni tři se tu představili opravdu dobře, a i když bohužel žádný z nich do druhého kola nepostoupil, rozhodně jim to hodně dalo. Je to pro ně určitě velká zkušenost, jak soutěž samotná, tak intenzita přípravy na ni. Velkým ziskem je to i pro budování osobnosti každého z nich a také pro soudržnost mé pedagogické třídy na univerzitě.

Na svých stránkách píšete, že Berlín je vaší třetí pedagogickou destinací na vysokých školách. Než jste v roce 2017 na UdK nastoupila, absolvovala jste profesury na  Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteru a na Musikhochschule Würzburg. Liší se tato tři místa nějak výrazněji, ať už systémem té dané školy, nebo třeba třemi různými spolkovými zeměmi?

Každá z těchto pozic měla svůj specifický profil. V Münsteru šlo o univerzitní místo na hudební fakultě, která nebyla nijak velká, cítila jsem se tam velice dobře, komunikace i administrativa byla rychlá a přehledná, prostředí kolegiální. Ve Würzburgu šlo o pozici na hudební vysoké škole, tedy na instituci, kde se dělala pouze hudba. To je úplně jiný systém. Hudební instituce byla o něco větší než v Münsteru a probíhalo v ní mnohem větší propojení studia s praxí, to znamená s profesionálním hudebním světem, do kterého studenti automaticky již během svého studia vstupovali. Za toto propojení vděčili studenti projektům spolkového státu Bavorsko. Díky nim mohli startovat svou profesní dráhu už při studiu ve spolkové dimenzi, která jim dodávala určité zázemí a byla pro ně jakýmsi odrazovým můstkem. Tento most mezi vzděláváním, studiem a pracovním životem mi připadá geniální a přála bych si ho pro celé Německo.

A konečně, moje současná pozice v Berlíně počítá s obrovskou dimenzí hudebního prostředí, protože Universität der Künste patří k největším uměleckým školám v Evropě a díky tomu ji vlastně ještě pořád poznávám. Hudební fakulta je tam mnohem větší, než tomu bylo v mých předchozích pracovištích. Kromě toho také Berlín pociťuji jako hlavní město, jako město úžasné kultury a jako velmi silný magnet. Když jsem tam přijala místo, bylo to jak vnímat satelit propojený s tolika různými směry, byl to úžasný pocit.

Foto: Pražské jaro