neděle, 05 kvě 2019 12:00

Tomáš Netopil: Janáček mě čím dál víc fascinuje

Autor:

„Vibrování mezi hudbou a slovem je silný moment - a Janáček je v tom dodneška nepřekonaný.“

„Zdá se mi, že začínám nějak víc bojovat s režiséry. Dostávají bohužel obecně čím dál víc prostoru - a to jim uvolňuje ruce, mají víc času na experimenty.“

„To je právě ta energie, kterou u Janáčka tak miluju.“

 

190411NetopilLuganskyweb-res017cPetr-Kadlec

 

Ve Zlíně dnes diriguje orchestr žáků ZUŠ z celého kraje a profesionálů ze zlínského symfonického tělesa – první večer projektu Malí velcí filharmonici. Nejmladším se věnuje i při Letní akademii v rodné Kroměříži. Má teď za sebou Prodanou nevěstu v Drážďanech a dubnové koncerty s Českou filharmonií s hudbou vídeňských klasiků. Pak v Rudolfinu dirigoval benefici ve prospěch opravy pařížské katedrály Notre-Dame, poničené ohněm. Na programu byla Dvořákova kantáta Stabat mater. Od stejného autora zazní pod jeho taktovkou s Essenskými filharmoniky na podzimním festivalu Dvořákova Praha Sedmá symfonie a Klavírní koncert. Letošek patří a patřil v jeho kalendáři například i Smetanovi, Mozartovi a Mahlerovi. Neustále se však Tomáš Netopil vrací k Leoši Janáčkovi. Právě o něm je RozhovorPlus především.

 

Essen-120025859998055000826099186584971820232013o

 

Odvážíte se říci, že už jste Janáčkovi přišel na kloub?

Cítím se v jeho hudbě doma. A natolik přesvědčivě doma, že jsem schopen to předat dál.

Ve skladatelově jubilejním roce jste přijel s Operou z Antverp s Věcí Makropulos na festival v 2018. I pro vás velká událost…?   

To byla produkce, kterou jsme připravovali v Antverpách před dvěma lety na podzim. Stagionově, v tom stylu, v jakém tamní Opera pracuje. Měli jsme dva měsíce na přípravu a pak osm představení v řadě. Obsazení bylo zahraniční, což je vždy výzva a znamená to náročnou přípravu. K ruce jsem měl jazykového kouče a korepetitora Národního divadla Broňka Procházku. U Janáčka je jazyk alfou a omegou a musí být tedy velmi dobře připraven. Jelikož jde o opravdu extrémně náročnou partituru, jsem rád, že k hudební přípravě jsme času měli dostatek.

Kdy tuhle inscenaci pořadatelé vybrali pro Brno?

Projekt dopadl velmi dobře a jedno představení navštívil i Jiří Heřman. Celá produkce se mu líbila, a tak hned začalo jednání o tom, jestli bychom mohli přijet do Brna… Úplně se mi, upřímně řečeno, nechtělo, protože není nad to, když máte nastudováno a v tom bloku představení třeba ještě uděláte nějaký výjezd. Ale tohle bylo něco úplně jiného… Tady šlo o to sladit do budoucna naše různé závazky a programy, abychom měli čtrnáct dní a mohli inscenaci oživit a pak předvést v Brně. Zkoušeli jsme v Antverpách, ale až v Brně jsme poprvé zase stáli na jevišti. Den před pohostinským představením! Ale nakonec do dopadlo, myslím, moc dobře, ohlasy byly výborné. Měl jsem velkou radost.

 

190411NetopilLuganskyweb-res003cPetr-Kadlec

 

Takhle jste už někdy s nějakým souborem hostoval?

Operně takto poprvé.

Navíc doma…

Ano, v jámě lvové!

A po takové době!

Trochu jsem si to aspoň u orchestru pojistil. V říjnu jsem měl novou produkci Janáčkovy Jenůfy v Amsterdamu. A jezdil jsem ve volných dnech do Antverp, což není daleko, abych mohl s orchestrem zkoušet a pracovat na Věci Makropulos, abychom ji měli zase víc v rukou. To je opravdu tak náročná partitura, že by to jinak stěží šlo.

Těžší než Jenůfa?

To rozhodně. Věc Makropulos je Janáčkovo předposlední operní dílo a spolu s operou Z mrtvého domu jde o opravdu velice náročné tituly.

Mrtvý dům jste mimochodem dirigoval?

Ještě ne. Opera, která jde ještě dál v technické vyhrocenosti a kompoziční fragmentárnosti. V těkavosti, která už je přítomna ve Věci Makropulos. Zvláště v jejím druhém jednání… To je právě ta energie, kterou u Janáčka tak miluju.

 

Essen-119423119976445336320394324996511598238340o

 

Je cesta k výsledku se zahraničním orchestrem delší než s tuzemským?

Nemyslím si… Hudební řeč nedokáže hráčské náročnosti pomoci. Dirigent může hráčům naznačit, jak se hudební řeč v jejich partech zrcadlí, ale hráči to pochopí, až když hrají se zpěváky a slyší dynamický tok řeči. Teprve pak se všechno spojí.  

Její pastorkyňa je romantičtější?

Ano, Jenůfa je samozřejmě romantičtější. Zkratkovitost a cit pro jazyk je už přítomen – a ten je silný, ale je neustále zabalen do romantického hávu instrumentace a harmonie. Káťa, Liška a Makropulos, ty už jsou jiné…

A je Jenůfa veristická? Se srdcervoucí emocionalitou? Nebo je to zavádějící pohled?

Pokud vezmeme verismus jako progresivní snahu vymanit se z konceptu romantismu, pak ano. Janáček šel ovšem daleko za hranice těchto potřeb. Přišel se znějícími psychologickými strukturami, které Puccini stále ještě nechává v romantickém hudebním obalu… Janáček mne čím dál víc fascinuje právě pro tento postoj. Vibrování mezi hudbou a slovem je silný moment - a Janáček je v tom dodneška nepřekonaný. Ani Strauss, ani Bartók (a Hrad knížete Modrovouse by takový být mohl) těchto kvalit nedosahují. Všichni jsou příliš svázaní hudbou. A není v tom nic pejorativního! Ale co do osobitosti, nemá Janáček ve světové literatuře obdoby. Všichni na začátku dvacátého století hledali svou cestu, někdo originálnější (jako Berg), druhý méně (třeba Busoni)… Ale Janáčkova hudebně dramatická výpověď je dodneška nepřekonatelná.

 

190411NetopilLuganskyweb-res013cPetr-Kadlec

 

Nedá se napodobit ani na něj navázat…

A neustále je tak moderní…! Vždyť jsou to už přes sto let staré opery…! A malý zázrak na závěr: když zahraniční publikum operu poslouchá, Janáček, jakoby řeč lidem přeložil a ti vyprávěnému příběhu rozumějí. To je geniální. Janáček vychází z češtiny, ale není na ni nutně navázaný, psychologicky je srozumitelný i bez její znalosti.

Uvede ještě někdo antverpskou inscenaci v koprodukci?

V roce 2020 v Ženevě. V hlavní roli vystoupí opět Rachel Harnisch, Gregora bude zpívat Aleš Briscein a opět se představí maďarský barytonista Károly Szemerédy v roli Kolenatého, kterou ztvárnil brilantně - jeho zvuková a jazyková inteligence je fenomenální.

 

Esen-2176288215924357974862402184365445618195286o

 

V Essenu, v domovském působišti, jste loni připravil něco od Janáčka?

V září byla na programu Glagolská mše, a to poprvé. Byla v Essenu v roce 2018 jediným janáčkovským počinem. Ale důležitým. Snažím se od pražské nahrávky s rozhlasovými symfoniky uvádět všude její původní verzi. Rád bych se s Janáčkem pobavil o pozdějších změnách - o tom, co bylo jeho přání, co si vynutil provoz, co technické možnosti tehdejších sólistů a sboru a která z verzí je pro něj osobně důležitější. Jeho hudba mi v té původní verzi přijde daleko pravdivější.

Jde o drobnosti?

O zásadní věci. Jeden příklad za všechny – úvod Glagolské mše je vlastně vykomponovaný chaos ve smyčcích, který utne až pravidelnost vstupu trubek… Když v novější verzi všechno uzavřeme do rytmického řádu, nemá výsledek takovou váhu a v zásadě oslabuje kontrasty.

 

190411NetopilLuganskyweb-res008cPetr-Kadlec

 

A jinde jste také Janáčka zdůraznil?

V září a v říjnu jsem připravil nové nastudování Jenůfy s Pavlem Černochem v Amsterdamu. Bylo to naše společné setkání po letech s velmi příjemným pěveckým obsazením. Moc rád jsem se při té příležitosti opět setkal s Evelyn Herlitzius v roli Kostelničky, které tato role opravdu sedí. V roli Jenůfy se představila Annette Dasch, se kterou jsem se setkal ještě za působení v pražském Národním divadle, kdy zpívala na jednom z mozartovských koncertů. Dnes je hlasově poněkud dál a i jí role Jenůfy velmi přesvědčivě seděla… Šlo veskrze o příjemnou produkci. I když musím podotknout, že režijně nebyla mým šálkem kávy. Zdá se mi častěji, že bojuji s režiséry o zachování autorova původního estetického záměru. Režiséři bohužel obecně dostávají čím dál víc prostoru - a to jim uvolňuje ruce, mají víc času na experimenty svých mnohdy vágních koncepcí. V praxi to vypadá tak, že pracujete v šesti až sedmi týdnech na přípravě celé operní produkce a z toho je věnováno pět týdnů režii. Pak už jen dva týdny na to, dát vše hudebně dohromady…

 

veb-Dresden-DSC5365

 

Jaký jste měl s režií problém?

Došlo k momentům, které byly pro mě scénicky neakceptovatelné. Nikdy by nefungovaly a jen by rozmělňovaly a lascivně urážely hluboký Janáčkův hudební cit. Asi bych to už opravdu nepřenesl přes srdce. Nakonec se zrušily…

Máte tedy šanci se v takovém případě ozvat?

Musím… Nemohu oddělit hudební a jevištní rovinu. Jsou to dva silné elementy, které by měly být natolik přesvědčivé, že společně umocní svou jedinečnou energii a vydají ji v celek. Navíc musíme brát velmi vážně city a nasazení zpěváků, přes které se celý děj a úspěch opery utváří. Já se nemohu odříznout od toho, co se děje nahoře na jevišti. To prostě nejde. A hudba je prvotní. Navíc – pokud se pěvci necítí komfortně, pokud nemají jistotu v tom, proč tam stojí, tak ze sebe herecky nedají víc a jejich výpověď je oslabena.

Janáčka jste určitě s koncem jubilejního roku 2018 neopustil, viďte?

To opravdu ne. Na řadě je Taras Bulba v Paříži s Orchestrem National de France, Sinfonietta v Tokiu. V Ženevě mě čeká nejen Věc Makropulos, ale později i Káťa Kabanová. V Essenu plánuji samozřejmě Tarase a určitě přijde řada i na Lišku Bystroušku.

 

Essen-DP-2172885315852011182097081414886802920711324o

 

A jiní autoři…?

Velmi se těším na květnové uvedení a natáčení Mahlerovy Šesté symfonie v Essenu. Právě tam byla v roce 1906 Mahlerem premiérována a tím pro mne  dostává tato příležitost ještě mimořádnější význam. Mozartova opera Cosi fan tutte bude potom mým posledním titulem operní sezóny, se kterým se na šest týdnů s essenským publikem rozloučíme.

Budete mít aspoň trochu letního volna?

Doufám, že ano. Můj poslední koncert sezóny bude v Monte Carlu společně s Josefem Špačkem a po něm už zasloužené letní „nicnedělání“. To ale samozřejmě jen na chvilku, jelikož se aktivně podílím na festivalu v Kroměříži i na tamní nově vzniklé Letní hudební akademii, která letos vstupuje do druhého ročníku - a na kterou všechny co nejsrdečněji zvu! 

 

TN-FB-108064824459096588907148473052964634428230n

 

Foto: Petr Kadlec, Essener Philharmoniker, archiv T. Netopila, Petr Veber 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.