„Taková jména, jako Dvořák, Smetana, Janáček, Martinů nám pořád dělají čest a slávu ve světě, byť ne všichni vědí, že jsou to Češi.“

„Dnes se někdy stane, že čínský Brahms je Brahmsovi bližší než leckterý evropský.“

„Když hraju se svými potomky, tak jsou to většinou akce, které nemusíme moc připravovat; když jeden udělá rubato, druhý udělá stejné.“

Rozhovor s Ivanem Klánským vznikal na akademii v pátek 19. května před koncertem, kterým pan profesor mimo jiné oslavil své pětasedmdesáté narozeniny. Povídání s děkanem Hudební fakulty AMU, koncertním pianistou, pedagogem a členem Guarneri tria bylo nejen o tomto koncertu, ale třeba také o aktuální pozici mladých hudebníků ve světě, srovnání asijských a evropských interpretů a o knize s názvem Klavírní myšlení Ivana Klánského Eugenie Koblížkové.

Pane profesore, 13. května jste oslavil 75. narozeniny. Gratuluju vám. Jak jste narozeniny slavil?

Já jsem je oslavil v kruhu rodinném a uměleckou oslavou bude v pondělí 22. května koncert, kde vystoupím s 35 svými absolventy a studenty. Budeme hrát čtyřručně 16 Slovanských tanců a 20 Uherských tanců. Zřejmě to bude na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, protože asi nikdy na žádném koncertě nehrálo 35 pianistů najednou, pokud nepočítáme malé koncerty hudebních škol. Kdyby byl nějaký atentát, tak klavírní umění bude velmi oslabeno. Celkem jsem měl 46 absolventů, někteří už nehrají, někteří jsou daleko v zahraničí, takže nemohli přijet.

Můžete prozradit, kde se teď nachází někteří vaši absolventi?

Asi tři jsou ve Švýcarsku, jedna absolventka je v Birminghamu a někteří pendlují po světě. Ale zhruba 38 mých absolventů žije v České republice, pracují tady a asi nikdo z nich nepřesedlal na jiný obor a s hudbou se nerozloučil. Tady na HAMU se mnou učí Martin Kasík, Ivo Kahánek, Lukáš Klánský, Helena Weiser – taky moji absolventi. Jiní učí na konzervatořích, koncertují, jsou komorní hráči.

Předpokládám, že bude náročné, aby se na koncertě všichni účinkující střídali plynule…

To bude velmi logisticky obtížné, ale už mám plán, jak to bude vypadat. Bude se hrát jeden sešit Slovanských nebo Uherských tanců, na pódiu bude sedět osm nebo devět účastníků a budou postupně chodit ke klavíru. Já zůstanu sedět nalevo vzadu u druhého klavíru a po jednom sešitu se všichni zvedneme a ukloníme. Potlesk bude po celé skupině. Bude to takto nějakým způsobem ucelené. Navíc bude promítán životopis, kde kdo pracuje, od kdy do kdy studoval a fotka z dob studií. S některými se setkáme i po mnoha letech, takže půjde i o společenskou stránku věci, nejen o tu uměleckou.

Proč jste vybrali Sál Martinů na HAMU?

Myslím, že k tomu patří, protože většina z těch, kteří absolvovali po roce 1993, absolvovali v tomto sále. Zvažoval jsem pronajmout si větší sál, protože v případě, že si každý z pětatřiceti lidí vezme jednoho nebo dva posluchače s sebou, máme půl Martinů sálu zaplněno. Ale protože se jedná o absolventy této školy, měl by koncert zůstat na půdě školy.

Co je podle vás důležité pro mladého hudebníka?

V dnešní době je to těžké, protože trh je poměrně nasycený. Jde o to, aby umělci byli schopní publiku něco nového dát – ne ve smyslu něčeho extravagantního, ale aby si člověk, který si je poslechne, řekl: „Wow, až bude hrát příště, půjdu si ho poslechnout zase.“ Reakce ve smyslu „jo, hezký, ale stačilo“ je málo. Je třeba, aby ze sebe hudebník něco vyzařoval, ale také by měl umět se prezentovat a dát na vědomí, že stojí za poslech. Vrcholové umění má nevýhodu, že si nesmíme dovolit mít nějakou sezónu méně kvalitní, protože je nás tolik. Tak na každém koncertě musíme prokazovat, že stojí za to, aby na nás lidé přišli.

Vy jste koncertoval na všech světadílech kromě Antarktidy a odehrál jste dohromady více než 5000 koncertů. V čem se liší koncertování po světě od vystoupení doma?

Podle mě je to velmi podobné; ve vzdálenějších zemích je reakce publika trochu jiná. Evropa je konzervativnější – netleská se mezi větami, „bravo“ se nevykřikuje tolik, ale zase si vás pamatují a třeba po třech letech stále vědí, co jsem hrál. Například v Jižní Americe bývá reakce publika jako na fotbalovém zápase, ale za hodinu už lidé nevědí, že jsem tam byl. V Evropě se vážné umění bere jako něco velmi seriózního a odpovídá tomu i reakce.

Máte ze svého koncertního života i nějakou negativní zkušenost? Je nějaké místo, kde byste už hrát znovu nechtěl?

Byli jsme jednou na turné v Číně a publikum i klavíry byly dobré, ale zrovna byl takový smog, že jsme nemohli ani vyjít z hotelu. Převáželi nás autobusem do sálů a zpátky, protože to bylo zdraví škodlivé. Nic příjemného. Jinak nemám asi žádnou negativní zkušenost. V chudších zemích bývá problém s nástroji, ale vzhledem k tomu, že jsme to doma také zažívali, nejsem nijak choulostivý. Když jsem byl mladý, na škole byl běžně jeden nebo dva slušné klavíry. Na většině malých míst byly nástroje, které už svoji éru měly dávno za sebou.

Jak si podle vás stojíme ve srovnání se zahraničními interprety a jak si stojí česká hudba ve světě?

Co se týče interpretů, tak v Evropě je teď trochu kvantitativní úbytek, zatímco ve východní Asii obrovský kvantitativní nárůst. Já ale tvrdím, že velmi nadaní jsou po zeměkouli rozesetí poměrně pravidelně, takže vždycky jde o to, jestli člověk nějakým způsobem zaujme. Na mezinárodních soutěžích je Evropanů relativně menšina, ale většinou i tak něco vyhrají. Co se týče skladatelů, v minulosti jsme měli taková jména jako Dvořák, Smetana, Janáček, Martinů a pořád nám dělají čest a slávu ve světě. Všichni je znají, byť ne všichni vědí, že jsou to Češi.

V současnosti je spousta interpretů z Číny, z Asie, ale zvláštní je, že neznáme mnoho skladatelů z těchto míst!

Samozřejmě, protože ta hudba není typicky jejich vlastní. Celý hudební, intervalový systém, to je všechno evropská záležitost. Oni se to tedy museli naučit, což po interpretační stránce lze, protože jsou pilní a učenliví, ale po tvůrčí stránce, že by začali tvořit a myslet v evropských intencích, to je o něco složitější.

Napadá mě, jestli to nemůže být tím, že my se můžeme opírat o tradici skladatelů, kdežto oni pravděpodobně tu inspiraci čerpají jinde…

Tyto věci se geneticky modifikují stále víc. Když jsem začínal jezdit na velké soutěže, byli tam maximálně jeden dva dobří Japonci, jinak z 95 procent Evropané a lidé ze Spojených států. Dnes už to mají více v krvi. Tenkrát jsme říkali: „Oni jsou pianisticky na vysoké úrovni, techniku mají ohromnou, prsty hbité, ale naše evropská hudba jim tolik neříká.“ Dneska musím sebekriticky říct, že mě kolikrát překvapí, jak asijský pianista cítí Schumanna nebo Brahmse. Někteří naši klavíristé zkoušejí uhýbat z trendu, zkoušejí novátorské věci a danému skladateli tím velmi ubližují. Dnes se někdy stane, že čínský Brahms je Brahmsovi bližší než leckterý evropský. To před dvěma generacemi neexistovalo.

Co pro vás konkrétně bylo inspirací věnovat se v životě klavíru?

Rád jsem zpíval, poslouchal hudbu a rodiče viděli, že mi hudba něco říká. Shodou okolností jsme po strýčkovi zdědili klavír značky Bösendorfer, protože se mu nevešel do bytu, tak nám ho věnoval. Vídeňská mechanika, nástroj někdy z přelomu 19. a 20. století. Už jako šestiletý, sedmiletý jsem vydržel u klavíru sedět poměrně dlouho, improvizovat, hrát z listu… Ještě na konzervatoři jsem měl různé zájmy, hrál jsem na slušné úrovni šachy, jezdil jsem automobilové závody a definitivní rozhodnutí, že budu interpretem-klavíristou, padlo až během studií na konzervatoři, když jsem začal jezdit po soutěžích. Repertoáru přibývalo, cvičení muselo být víc a na koníčky mi nezbylo tolik času. Pak už jsem neměl myšlenky na nic jiného než na ten klavír.

Vy jste byl automobilový závodník?

Ano, byl. Tenkrát se tomu oficiálně říkalo mototuristické soutěže a nešlo o závody, jak je známe z formulí. Byly tam rychlostní závody, etapy, hledaly se cíle podle slepých map, následovaly jízdy zručnosti – člověk měl v ruce půllitr s vodou, musel projíždět mezi kuželkami a nesměl vodu vylít. Tenkrát to byla taková organizovaná soutěž, jezdilo se auty z běžného provozu. Já jsem rád jezdil a řídil, i po koncertech jsem ročně najezdil desetitisíce kilometrů. Ale jakmile začalo vážné koncertování, soutěže, tak nebyl čas jet na nějakou rallye na tři dny.

Jak vzpomínáte na svou účast na Chopinově soutěži ve Varšavě?

To bylo moc zajímavé. Jednak jsem se poznal s lidmi jako Garrick Ohlsson, Mitsuko Uchida, Piotr Paleczny a dodnes jsme víceméně přátelé, kolegové. Když jsme byli ve finále a chodili jsme společně zkoušet s orchestrem, trochu jsme se poznali. Dnes už je obtížnost soutěže asi vyšší. Za mě byla tříkolová, teď je čtyřkolová a repertoár je větší. Ale tenkrát byl můj postup do finále velký úspěch a zatím čekám, kdo mě předběhne; stále držím rekord z roku 1970. Určitě mě časem někdo dožene.

Garrick Ohlsson, Mitsuko Uchida, Piotr Paleczny – to byli vaši spolusoutěžící? To byl „nabušený“ ročník!

Velmi. Také tam byl Emanuel Ax, významný americký pianista.

Byl to pro vás odrazový můstek do vaší koncertní činnosti?

Částečně asi ano, především co se týče Chopina, hodně jsem tenkrát koncertoval v Polsku recitály s orchestrem, na západ se ještě nesmělo. Protože je to významná a celosvětově uznávaná soutěž, tak to pořád mělo větší význam, než vítězství v nějakých soutěžích, jejichž dopad ve světě není tak velký, přestože jsem neměl žádnou hlavní cenu. (Byl jsem nakonec osmý z dvanácti finalistů.)

No a teď jste děkan Hudební fakulty Akademie múzických umění, věnujete se pedagogické činnosti, příležitostně koncertujete…

Stále ještě koncertuji hodně, dneska večer hraju na sjezdu Kruhu přátel hudby, zítra hraju v Havlíčkově Brodě s Guarneri triem, v pondělí hraju těch 35 tanců. Nehraju jednou za měsíc, ale také ne jako v devadesátých letech, kdy bylo 158 koncertů za jediný rok, což je prakticky každý druhý den.

Co z vaší činnosti vám aktuálně dělá největší radost?

Asi pedagogická činnost. Po úřadování, kde nejde moc o umění, ale spíš o finance, je vždycky úleva, že si můžu trochu zaučit nebo si zahrát. Když hraju se svými potomky, tak jsou to většinou akce, které nemusíme moc připravovat, protože si rozumíme vzhledem k příbuzenskému vztahu, a když jeden udělá rubato, druhý udělá stejné. To je potom radost hrát.

Paní Eugenie Koblížková v roce 2021 dokonce napsala knihu ‚Klavírní myšlení Ivana Klánského‘. Můžete nějak přiblížit, co je obsahem?

Obsahem jsou určité metodické postupy, které využívám při výuce svých studentů, ale i při svojí vlastní přípravě. Tím, že jsem toho musel zvládnout tolik i ve smyslu šíře repertoáru, jsem nikdy neměl čas pracovat samovolně s vidinou, že někdy možná dojdu ke konkrétnímu cíli. Já jsem k cíli potřeboval dojít k nějakému danému dni. V momentě, kdy člověk cítí, že se mu něco nehraje dobře, ale neví proč, tak cvičí, ale může se stát, že je to čím dál horší. Problém, důvod, proč se něco člověku nehraje dobře, se neustálým opakováním zesiluje. Jde o to – ať už jako hráč, či jako pedagog – umět okamžitě odhadnout, v čem je problém, a pak práci konkrétně směřovat. Problémy mohou spočívat v čase a ve zvuku, v ničem jiném. Jestliže někdo zahraje špatnou notu, tak je problém ve zvuku – mělo tam být fis a zaznělo f. A chci-li, aby skladba nějak vypadala, musím mít stále na paměti, jak má znít, jaké jsou poměry mezi jednotlivými hlasy a jakým způsobem to udělat, aby dobře vycházely – jak kombinovat sílu a rychlost úhozu. Co se týče času, jsou to záležitosti od určení tempa až po rubata a agogiku, která je všudypřítomná. (U člověka neexistuje, aby pravidelnost byla strojová; ani by to nebylo hezké.) Ale přesto má agogika určitá pravidla. Vědomá, tzv. velká agogika, je o něčem jiném než ta drobná, nevědomá, která vychází z pocitu a která se úplně naučit nedá – dá se ale směrovat. To všechno v té knize je. Když si ji někdo přečte, nemusí pak chodit na masterclass; má to doma.

Sepsat myšlenky, na to jsem nikdy čas neměl. Našla se Eugenie Koblížková, která je zpracovala jako dizertační práci na Univerzitě Palackého v Olomouci. Známe se dlouho, chodila na moje přednášky, na přípravě textů jsme průběžně spolupracovali. Samozřejmě asi tam není úplně všechno, „kumšt“ nikdy není uzavřená záležitost, protože se najdou stále nové problémy. Ale je tam to základní. Na pondělním koncertě bude už k dispozici druhé vydání, první verze byla dvojjazyčná česko-anglická, ale aby se co nejrychleji stihlo druhé vydání, tak jsme jej udělali pouze poloviční, v češtině.

Je někde k zakoupení?

Druhé vydání bude k zakoupení ve všech knihkupectvích. Náklad prvního vydání byl poměrně malý, protože se nevědělo, jestli se najde dost čtenářů, ale našlo se.

Plánujete nějaké změny ve svojí činnosti?

Neplánuju. Až za dva roky skončí mé administrativní působení, možná si pár studentů ještě nechám, ale pak už to přenechám další generaci dobrých pedagogů. Letos budu mít ještě koncert-půlrecitál v rámci cyklu Firkušného, ale jinak koncert v Rudolfinu v říjnu minulého roku jsem zamýšlel jako poslední ze svých velkých recitálů. Když člověk moc plánuje, tak většinou plány nevyjdou, takže tomu nechávám trochu volný průběh.

Poslední otázka: Máte nějaký vzor, ať už pedagoga z konzervatoře či akademie, interpreta, kterého osobně neznáte, či člověka, který s hudbou není vůbec spjatý?

Asi bych to nezúžil na jediného člověka, ale velice si vážím lidí, kteří vykonali něco, co nemůže vykonat ten, který nemá nějaké mimořádné posvěcení. To jsou ti Bachové, Mozarti, Chopini, Dvořákové… je to dar lidstvu, že se najdou lidé, kteří vytvoří něco, co má nenahraditelnou, neskutečnou hodnotu. My ostatní se můžeme snažit alespoň částečně se k něčemu hezkému dobrat. Ve chvílích únavy nebo když něco nevychází, si pak připomínám, jak ten Mozart v zimě za ztížených podmínek brkem za svitu louče napsal tolik krásné hudby – a nestěžoval si. Tak buďme rádi, že žijeme v relativně kultivované civilizaci, a snažme se také, aby tady po nás něco zůstalo.

Foto: Břevnovská hudební setkání (Facebook), Pražské jaro – Zdeněk Chrapek, PETROF Gallery (Facebook), AMU (Facebook), Guarneri trio, Hana Švajdová (Facebook), Katherine Nikitine (Facebook), Setkání s hudbou (Facebook)