„Českou klasiku přijali hezky, ale když jsme zazpívali spirituály a publikum jsem vyzval, aby se přidalo, tak ohlas byl pochopitelně ještě větší.“

„Když stojíte na pódiu, znějí české písničky a vy vidíte, jak lidem tečou slzy po tvářích, tak to je něco, co ve vás zůstane už napořád.“

„Snažíme se programy dělat tak, aby si je lidé opravdu užívali; začínáme náročnější klasikou a pak ubíráme…“

Pěvecký sbor Cancioneta Praga připravil na podvečer poslední květnové neděle koncert do kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Titul Kolem světa se slavnými písněmi v původních jazycích napovídá, že vedle Mozartovy, Gounodovy a Smetanovy tvorby tvořily program světoznámé skladby ze Španělska, Francie, Itálie, Japonska, Brazílie, Afriky a Ameriky… Letos v únoru se třicetičlenná ženská část tělesa vypravila do Spojených států. Na tamní koncerty v newyorské síni Carnegie Hall a pro České centrum a pro krajany vzpomíná v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz sbormistr tělesa Lukáš Jindřich.

Sbor jsme zakládali z úplně jiných důvodů, než že bychom plánovali vystoupit v Carnegie Hall. Ale když pozvání po deseti letech naší existence přišlo, tak je to asi vizitka toho, že si toho, co děláme, všímá i širší okolí a to snad neděláme tak úplně špatně. Postupujeme krok za krokem – a když podobné pozvání přijde, zvažujeme samozřejmě, jestli je přesně pro nás. Tady jsme usoudili, že jde o nabídku, která přichází jednou za život. Šlo o nabídku americké Distinguished Concerts International New York pořádající koncerty v Carnegie Hall a také v Lincolnově centru ve Washingtonu. Koncerty profesionálů, ale i amatérů, jako jsme my.

Odhadnete, jak na vás přišli? Díky nahrávkám? Díky kontaktu s jinou agenturou? Díky Českému centru…?

Ptali jsme se a bylo nám řečeno, že hledali na you tube české sbory a že je zaujala na našem sboru šíře a rozmanitost repertoáru a hlavně to, jak zpíváme.

Co všechno máte na svém kanálu na Youtube?

Klasiku, filmovou hudbu, lidovky… Všechno. Když máme koncert, snažíme se tam dávat ukázky, aby ti, co nemohli přijít, viděli a slyšeli, co se tam odehrávalo. Američané nás viděli, rozhodli se nás oslovit – a my jsme přijeli.

A myslíte, že jste je zaujali klasikou, nebo spíš něčím jiným, alternativnějším? Nebo něčím specificky českým?

Řekl bych, že je oslovil souzvuk a barva sboru. Při přípravě koncertu nám potom nechali v repertoáru docela volnou ruku.

Hledali něco exotického, něco ze „starého“ světa, něco folklorem poznamenaného, nebo jim jde hlavně o interpretační úroveň?

Myslím, že o tu úroveň. Nemyslím, že by pozvali někoho, kdo by se potom nereprezentoval opravdu dobře Vždy je to i jejich vizitka.

Zpívali jste v newyorské Carnegie Hall v té největší hlavní koncertní síni?

Ano, v Isaac Stern Auditorium. Večery této agentury bývají koncipovány jako vystoupení několika subjektů. Tady to byly dva ze Spojených států a my. Samozřejmě představa, že bychom měli celý večer a vyprodali ten sál, není asi úplně reálná. Byl tam tedy orchestr mladých amerických hudebníků, kteří studují hru na hudební nástroje na různých školách, a pěvecký sbor dospělých, který spadá pod tuto agenturu. Ten zpíval podobně jako my klasickou hudbu, šlo o jedno asi půlhodinové dílo amerického autora. My jsme měli program složený na čtyřicet minut z děl českých autorů. Výhradně. Smetana, Dvořák, Jan Novák, Bohuslav Martinů… Ale protože pěvecké sbory jedoucí do nějaké země se snaží mít i něco typického pro tu zem, tak jsme na závěr zazpívali dva americké spirituály. Byla to šťastná volba. Českou klasiku přijali hezky, ale když jsme zazpívali americkou hudbu a když jsem navíc publikum vyzval, aby se dokonce třeba přidalo, tak ohlas byl pochopitelně ještě větší.

Kdo vám připravil sborovou úpravu spirituálů?

Naše milá paní profesorka Blanka Kulínská, loni v červnu zesnulá.

Když jste věděli, že máte pozvání od této agentury do New Yorku, do Carnegie Hall, snažili jste se pak přidat ještě další vystoupení už vy sami?

Ano. Vyšel z toho koncert pořádaný 16. února Českým centrem v New Yorku, a to v prostorách Bohemian National Hall. Potom koncert v Astorii v městské části Queens, kde se v katolickém kostele Panny Marie Karmelské setkávají čeští a slovenští krajané. A na závěr cesty jsme byli ve Washingtonu, kde se konal koncert uspořádaný ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky. Koncerty pro naše krajany jsme vnímali jako velmi specifické a velmi dojemné příležitosti, upřímné a srdečné. Byl to pro mě osobně jeden z velkých zážitků.

V Astorii to byli česky mluvící lidé, nebo spíš už jenom jejich potomci?

Primárně lidé, kteří odešli do Ameriky v roce 1968. Ale někteří třeba ještě studovali v Československu a mluví perfektně česky. Dnes ovšem babičky a dědečkové, kteří mají své rodiny už kompletně americké. Po koncertě nám připravili setkání s pohoštěním, to byly okamžiky, které prostě člověk nikdy jindy nezažije… Pan farář nás předem upozornil, že jde o den před státním svátkem a že je docela možné, že lidé odjíždějí z města a nepřijde jich tolik. Ale bylo jich tam nakonec opravdu hodně. A když pak stojíte na pódiu, znějí české písničky a vy vidíte, jak těm lidem tečou slzy po tvářích, tak to je něco, co ve vás zůstane už napořád. I ostatní koncerty byly krásné, ale tohle zanechalo úplně jedinečnou stopu.

Co jste zpívali?

Zpívali jsme trochu odlehčenější repertoár než potom v Carnegie Hall, aby zazněla česká tvorba. Při posezení jsme pak zpívali i české písničky. Některé s nimi jednohlasně, nebo aspoň dvojhlas. A to nejkrásnější bylo, že nám pastor toho kostela po mši spontánně požehnal, což jsme zažili poprvé v životě. To jsme měli slzy v očích i my.

Pastor je Američan?

Ano, farář pro krajany je Čech, ale ten hlavní duchovní je Američan.

A úplně první koncert vaší cesty…?

Byl v Českém centru, na začátek naší koncerty cesty. Vlastně ani nechci hovořit o turné, když šlo celkem jen o čtyři koncerty. Čekali jsme, jaká bude odezva – a moc se to povedlo. Proti našemu předpokladu nebyl koncert jenom pro Čechy, kteří žijí v New Yorku, ale pan ředitel Konvalina pojal přípravu a propagaci velkoryseji, s velkou vervou. A tak Bohemian National Hall byla zaplněná. Měli jsme program na hodinu a půl. Protože v Českém centru nedlouho předtím otevřeli výstavu o čtyřech nejslavnějších českých skladatelích, uzpůsobili jsme program i tomu. Od Smetany jsme zpívali Proč bychom se netěšili, od Dvořáka sborovou úpravu Larga Novosvětské symfonie, skladby, která měla před sto třiceti lety premiéru v Carnegie Hall. Od Martinů jsme zpívali Koledu z kantáty Kytice, podle nás jeho asi nejznámější sborový kus. Jen Janáčka jsme nezpívali… Máme sice ve sboru i kluky a muže, ale do Ameriky jsme letěli jenom s ženskou části sboru – a je těžké najít něco ne tak náročného, takže jsme se s pořadateli domluvili, že Janáček nebude. My se snažíme svoje programy dělat tak, aby si je lidé opravdu užívali, takže začínáme náročnější klasikou a pak – v uvozovkách – ubíráme, aby tam lidé jenom neseděli a aby odcházeli s tím, že koncert byl dobrý.

To je model pro cesty do zahraničí? Nebo i pro koncerty v tuzemsku?

Snažíme se o podobné programy i tady, ale záleží na požadavcích a představách pořadatelů. Někteří chtějí jenom klasiku, tak samozřejmě přivezeme jenom klasiku. Ale když říkají, ať nabídneme i něco opravdu „svého“, tak se snažíme, aby posluchači mohli spolupracovat. Docela to funguje. On i pan Konvalina říkal, že jen s klasikou jezdí každý a ať vydáme trošku jinou cestou. Navrhli jsme koncert ve třech třetinách, kdy se od klasiky dostáváme k odlehčenější hudbě, aby program měl spád.

A v Českém centru jste také končili spirituály?

Ne, tam jsme končili písničkou Škoda lásky.

Do Washingtonu jste jeli na otočku?

Jeli jsme autobusem, jeden den jsme přijeli a měli jsme večer koncert, přespali jsme a druhý den jsme před odjezdem měli prohlídku města. Zpívali jsme stejný program jako předtím v Bohemian National Hall. Potěšilo náš, že se na náš koncert přišla podívat i dcera Milady Horákové paní Jana Kánská, která tam žije… Velvyslanectví pro náš koncert udělalo maximum. Vyprávěli, co všechno už připravili, neustále vymýšlejí zajímavý program, včetně akcí ve venkovním prostoru… Náš koncert byl jedna radost.

Do Ameriky na takto sestavenou koncertní cestu se jede jednou za život?

Díky tomu, že je tam tolik krajanů a Čechů, tak naplánovat takovou cestu ještě jednou by asi nebyl problém, ale samozřejmě asi už ne do Carnegie Hall. Dovedu si představit, že bychom tam jeli znovu, ale Carnegie Hall je prostě na pozvání…

A nemáte v Americe nějaký spřátelený pěvecký sbor?

Spolupráce mezi sbory na bázi přátelství je v dnešní době docela oblíbená a častá, ale v Americe žádný nemáme. Myslím, že jsme tam každopádně udělali dobrou stopu. Po koncertě za námi chodili a říkali, že to bylo fantastické. Třicet dívek a žen – a takový zvuk…? Nezaznělo přímo, že příště určitě, ale pochopil jsem, že si nějaké „příště“ dokáží představit.

A než někdy příště pojedete do Ameriky, tak směřujete kam?

Máme spřátelený sbor v Německu, kde jsme kvůli covidu nebyli už od roku 2018. Plánujeme se opět nějak spojit. Ale máme samozřejmě závazky také v Čechách. A chceme natočit CD. Mělo by jít o vánoční české a moravské koledy, které jsou, jak já říkám, ty nejkrásnější. Ideálně s cimbálovou muzikou.

Jako smíšený sbor?

Ano, i když bychom mužskou sekci sboru potřebovali rozšířit… Pořádáme každoročně také vánoční koncerty. Jinak je naší pravidelnou činností vystupování na zahajovacím koncertě festivalu Young Bohemia, na který jezdí mladí hudebníci z celého světa, nebo na festivalu Praga cantat, který se pořádá na podzim… Ale to ještě daleko.

A jarní koncerty, jako ten na poslední květnovou neděli?

Koncerty na naší „domovské scéně“ v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí mívají neuvěřitelnou atmosféru. Chodí jak Češi, tak zahraniční turisté. Zpíváme od všeho něco, aby si každý přišel na své. A co nás těší, že je tam vždycky plno. Měli jsme po covidu strach, jak se kultura rozjede, ale lidé ji chtějí. To je dobře. Bez ní by byl svět smutnější.

Foto: Ondřej Sova, Marketa Chaloupkova, Carnegie Hall