„Pokud komunikujete s médii, musíte si uvědomit, že jejich očekávání jsou jiná než vaše. Musíte rozpoznat, jak s novinářem mluvit, jaké jsou jeho priority, co ho zajímá, rozumět mu.“

„Chráním festival jako umělec i jako jeho ředitel, všechny mé umělecké záměry jsou spojeny s festivalem bez jakýchkoli pochybností a váhání.“

„Vyprávět příběh hudby s violoncellem pro mě byla úžasná výzva a rozšíření obzorů.“

Již 18. května se otevřou koncertní sály, sakrální prostory i divadelní budovy saské metropole, aby po celý měsíc hostily slavné hudebníky se zajímavými programy, jež budou ozdobou letošního ročníku významného evropského festivalu. O povaze Drážďanských hudebních slavností a o tom, co se skrývá za jejich úspěchem, hovoří umělecký ředitel festivalu, violoncellista Jan Vogler. A aby nezůstalo jen u jeho organizačních schopností, svěřuje se i se svým vlastním loňským nahrávacím počinem – s průřezem hudební historií nazvaným Pop Songs.

Vraťme se nejprve do minulosti. Jak úspěšný byl loňský festival po dvou letech lockdownu?

Byl to jeden z nejúspěšnějších ročníků. Konal se po dvou letech covidových restrikcí a viděli jsme reakce publika – lidé byli tak nadšení, tak vnímaví vůči všem koncertům. Obecně nás všechny covid srazil na kolena. Osekal naše pohodlí, báli jsme se o své zdraví, vyhýbali jsme se kontaktům s druhými lidmi, bylo nepředstavitelné sedět vedle někoho na koncertě… V důsledku toho se snížila naše schopnost komunikovat. Po skončení těchto omezení se sice lidé nadechli, ale velmi obezřetně si vybírali způsoby zábavy. Operní domy, koncertní sály, divadla či kina loni rozhodně nebyly plné, ale k našemu údivu se k nám obecenstvo vrátilo. Považuji to za velký úspěch.

Z čeho věrnost posluchačů pramení?

Myslím, že z velké části je to dáno intenzitou zážitku. Podívejte se, kolik skvělých a výjimečných muzikantů u nás hrálo – a posluchači vnímají tu jedinečnou energii a expresivitu. Lidé potřebují tu opravdovou chemii, která běží od interpreta k publiku a zpět, od koncertního zážitku očekávají, že je změní, že dojde k nějaké proměně. Nevím, jestli v lepšího člověka, ale když odcházíte z koncertu, určitě se cítíte jinak. A tenhle jedinečný zážitek my slibujeme a dá se říct, zaručujeme. Funguje to jako pilulka – necítím se dobře, nepůjdu však do lékárny, ale na koncert, protože ho potřebuju slyšet. Lidé mají kvůli inflaci, válce, uprchlické krizi méně peněz, ale přesto si vstupenku na koncert koupí, protože ho prostě potřebují slyšet.

Čím posluchače oslovujete?

Věnujeme velké úsilí propagaci festivalu, neustále komunikujeme s médii, přejeme si, aby o nás bylo slyšet. Zveme publikum a chceme, aby naše pozvání vyzněla osobně a upřímně. Říkáme, tento koncert je určen právě vám, vás na tomto koncertu rádi přivítáme. Myslím, že publikum tuto naši snahu vnímá. Je to sice náročná cesta, protože celý tým ze sebe vydává opravdu všechno, ale jsem přesvědčen, že to musíme takto dělat. Je to zkrátka výměna energie mezi námi a posluchači.

Jak se vám daří kvalitu stále udržovat, ba rozvíjet ji?

Za tím stojí především dobrý, tvrdě pracující tým. K jeho efektivní práci potřebujete tři věci: talent, vysoké pracovní nasazení a velmi rozsáhlou a dobrou komunikaci.

Nevynechal jste peníze?

Budete se možná divit, ale peníze podle mě nejsou to základní, přestože jsou součástí vašeho nasazení. Když totiž státní, zemští a městští politici nebo sponzoři vidí, že tvrdě pracujete, peníze přijdou. A nesmíme odhlédnout od publika, které je ochotno si koupit i dražší vstupenky. Ale bez organizačního talentu by to nefungovalo.

Velkou pozornost věnujete komunikaci se sponzory, s návštěvníky i s médii. Proč?

Komunikace je vyčerpávající oblast. Předpokladem dobré komunikace je čekat a pak včas rozpoznat ten správný okamžik, kdy s vámi lidé budou chtít mluvit. Oblast komunikace je velmi stresující, sofistikovaná a je třeba o ní neustále přemýšlet. Základem je vědět, ke komu mluvíte. Pokud komunikujete s médii, musíte si uvědomit, že jejich očekávání jsou jiná než vaše. Musíte rozpoznat, jak s novinářem mluvit, jaké jsou jeho priority, co ho zajímá, rozumět mu. Přemýšlím, jak s daným novinářem mluvit, nesmí to být jen jedna z neznámých tváří, které přicházejí s žádostí o rozhovor. Chci najít správné odpovědi na jejich otázky, na to, co zajímá je, a ne prezentovat sebe.

Pro mě osobně jsou jedním z vrcholů festivalu koncerty nazvané Dlouhá noc s violoncellem, které se uskutečňují v rámci cyklu Cellomania. První proběhla v roce 2017, druhá vloni. Na jednom pódiu se během pěti hodin sejde takřka kompletní světová violoncellová špička. Jak se vám tyto hráče podaří dát dohromady?

Mnoho z nich znám osobně. Ze starší generace to jsou například Mischa Maisky, Miklós Perényi, David Geringas, Ivan Monighetti… Často jsme se potkávali v porotách významných světových soutěží, a tak je mohu požádat: Prosím, přijeď do Drážďan, věř mi, bude to moc pěkné… A mladší generaci cellistů znám také velmi dobře – ať ze soutěží, kterých se účastnili, nebo jsem o nich slyšel či jsem s nimi hrál. Jsem v kontaktu takřka se všemi z nich a musím říct, že mé pozvání většina z nich nikdy neodmítla. Nejen kvůli mně, ale především kvůli respektu k drážďanskému festivalu a jeho reputaci.

Jak dělíte svou pozornost mezi violoncello a festival?

Jsem právě tak vděčný posluchač jako každý jiný. A jako cellista jsem s festivalem pevně svázaný. Neobávám se toho, že bych se soustředil jen na jednu aktivitu. Učím se z vedení festivalu, ale také mu dávám všechno. Chráním festival jako umělec i jako jeho ředitel, všechny mé umělecké záměry jsou spojeny s festivalem bez jakýchkoli pochybností a váhání. Všechno tohle dělám i se svým týmem pro báječné drážďanské publikum.

Vy se ovšem nevěnujete jen organizování festivalu a hraní s předními světovými orchestry, ale vymýšlíte i zajímavé projekty. Co vás vedlo k nahrání CD Pop Songs?

Touhle myšlenkou jsem se zabýval delší čas. Vždycky jsem chtěl natočit operní album, protože k opeře mám blízko, vyrůstal jsem s ní. Můj otec byl cellista v berlínské Komické opeře, a když jsem byl malý, často jsem poslouchal Wagnerovy i Straussovy opery. Ve dvaceti jsem se přestěhoval do Drážďan, kde jsem se stal prvním cellistou Staatskapelle Dresden, a tady jsem hrál ve Straussových, Mozartových, Gluckových i mnoha dalších operách. Léta jsem si říkal, že violoncello by mohlo krásně zprostředkovat árie zpívané lidským hlasem. Chtěl jsem ukázat, jak se z populárních árií stávají popové písně, což je velmi vzrušující příběh. Dříve lidé poslouchali operu, nyní populární písničky. Tehdy byla opera společenským centrem, teď je to oblast pop music. A proto mě napadlo natočit tenhle hudební příběh – od slavných operních árií po slavné pop songy, které jsou nesmrtelné.

Album Pop Songs je rozděleno do tří bloků. Počínaje barokem přes Mozarta a velké operní klasiky éry romantismu až po Franka Sinatru, Beatles a Michaela Jacksona. Muselo být velmi obtížné vystavět jeho strukturu, vybrat ty nejreprezentativnější melodie. Jak jste k tomu přistupoval?

Vybrat jednotlivé skladby nebylo ani tak těžké jako zvolit správnou techniku transkripce, obtížné bylo například baroko – Monteverdi a basso continuo, Purcell nebo Vivaldi se smyčci a cembalem či Gluck s orchestrální instrumentací. A pomyslete na plný orchestrální zvuk Mozarta! S rozvojem opery je orchestrální zvuk stále bohatší, árie komplikovanější… Neumíte si představit, kolik nástrojů jsme měli během natáčení Wagnera ve studiu – museli jsme angažovat i trombony a sbor! Velmi jsem se tohoto období obával, protože violoncello nezní tak silně. Ale byl jsem překvapen, protože akusticky zněl orchestr báječně a já hrál tak důrazně, jako by šlo o Dvořákův nebo Prokofjevův violoncellový koncert. A pak jsme se začali věnovat Gershwinově Summertime, byly tam jazzové prvky, ozvěny blues, vlivy populární hudby. A já si říkal: Aha, něco se tu mění! A přišli Beatles, a orchestr BBC Philharmonic, jehož hráči jsou velmi flexibilní a mají bohaté zkušenosti s populární hudbou, byli najednou tak uvolnění a hráli tuhle hudbu s takovým potěšením, že mi najednou připadalo, jako bych seděl doma v obývacím pokoji… Taková to byla intimita! Najednou jsme nepotřebovali velký wagnerovský orchestr a vystačili jsme si s pouhým kvartetem.

Kdo všechno se na nahrávce podílel a kdo je autorem aranžmá?

Hrál orchestr BBC Philharmonic, dirigoval Omer Meir Wellber. Pokud jde o aranžmá, až na čtyři věci to byla má práce. Ale s Omerem Wellberem to byla nádherná práce, zejména jsemmu vděčný za sestavení kompletního playlistu. Moc nás bavilo na něm pracovat. Nabízel jsem mu třeba nějakou píseň nebo árii a on opáčil: „Jé, tuhle ne, tu nemám rád!“ (Smích) 

Podle vás album zobrazuje příběh hudby, její historický vývoj.

A vyprávět tenhle příběh s violoncellem pro mě byla úžasná výzva a rozšíření obzorů.

Foto: Timor Raz, Oliver Killig, Fb J. Voglera