„Kromě toho, že je Fedor Rudin fenomenální houslista, tak jsou úžasné i zkušenosti, které ve svých pouhých třiceti letech má.“

„Co mě baví nejvíc? Ono to jde vlastně v takových vlnách.“

„Studuju v Praze na konzervatoři – a vždycky, když přijedu domů, tak cimbálovku beru jako možnost čerpání inspirace.“

Mezi účastníky Letní hudební akademie v Kroměříži je v tomto týdnu houslista Marek Pavlica, student Pražské konzervatoře, loňský laureát Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz oceňuje oba letní kurzy, přibližuje, co ho těší v klasické hudbě, a zamýšlí se nad svým vztahem k lidové hudbě. Je synem Jiřího Pavlici, houslisty, skladatele a dlouholetého uměleckého vedoucího Hradišťanu.

Byl jste se podívat letos také v Luhačovicích na Akademii Václava Hudečka, nebo je to už passé, když jste tam loni dostal první cenu?

Byl jsem tam jako účastník kurzu už pošesté, ale samozřejmě mimo soutěž. Přijeli jsme s dvěma dalšími kamarády do Kroměříže rovnou z Luhačovic.

Kdybyste srovnával… Jde na obou místech, na obou akademiích, o totéž? I když je ta luhačovická přece jenom víc navázána na jednoho člověka, tedy na Václava Hudečka?

V Luhačovicích se střídá pan Hudeček s panem Fišerem, v Kroměříži je jakou houslový pedagog jenom pan Fedor Rudin. Ale i sama koncepce kurzu je trochu jiná. V Luhačovicích je program rozvržen na třináct dní, v Kroměříži na osm. A i to se samozřejmě podepíše na tom, že v Luhačovicích je výuka rozprostřena, ne tak koncentrovaná.

Čili vlastně trochu pohodovější.

Dalo by se to tak říct, v dobrém slova smyslu.

Není naopak týden v Kroměříži moc nahuštěný? A má smysl, nebo je týden moc krátký?

Obojí je k něčemu dobré. Osm dní je tak akorát Po dvou týdnech začíná člověk už být uzavřený ve své bublině… Ale ani to není špatné. Tím, že jsme tam všichni jen houslisté, tak nám to prospívá, navzájem se posloucháme a inspirujeme. V Kroměříži je to zase intenzivnější.

Čím vás přitahuje pan Rudin? Kroměřížští pořadatelé říkají, že by u něj chtěli studovat všichni, že zájemců je mnohem víc, než je možné přijmout!

Kromě toho, že je fenomenální houslista, tak jsou úžasné i zkušenosti, které ve svých pouhých třiceti letech má. Může srovnávat a vykládat pohled na housle z několika úhlů, jako sólista, jako někdejší koncertní mistr Vídeňských filharmoniků, jako komorní hráč… Když člověk slyší někde takového špičkového hráče naživo, nebo i přes internet, tak ho opravdu uhodí do očí a do uší, že jde o fenomenálního houslistu. Pak ovšem přichází otázka, jestli takový člověk dokáže všechno předávat na kurzu… Ale pan Rudin, ten to dokáže.

Takže vyvolává respekt předem, i potom na místě?

Ano, není to ani trochu tak, že by člověk přijel a zjistil, že lektor sice umí skvěle hrát, ale neumí to předat… Pan Rudin to umí naprosto skvěle.

Byl jste už někdy v předchozích čtyřech letech na Letní hudební akademii Kroměříž?

Ne, letos jsem tady poprvé.

Vy to nemáte z Uherského Hradiště daleko, tak bych čekal, že jste tady pečený vařený…?!

Byl jsem se tady podívat, ale většinou se mi termín kryl s jinými kurzy, které jsem navštěvoval dřív. Takhle to vyšlo poprvé, letos jde o premiéru…

Co všechno vlastně hrajete? Jaké typy hudby? Zaměřujete se na klasiku, nebo je přece jen na druhé koleji? Váš otec Jiří Pavlica je spojován především s Hradišťanem. Vzhledem k rodinnému zázemí tedy určitě hrajete i něco, co se týká folkloru. Jak silný je rodinný vliv?

Když v něčem člověk odmalička vyrůstá, tak ho to samozřejmě poznamená, podepíše se to na něm. Ale pak se musí vyprofilovat určitým směrem, a to sám. Musí zjistit, co ho nejvíc baví, co nejvíc dává smysl. A u mě se to vyprofilovalo tak, že studuju klasickou hudbu. Ta je pro mě tím největším zdrojem hudebního prožitku. Cimbálovka, lidová hudba, ta je samozřejmě inspirativní zase něčím jiným. Studuju v Praze na konzervatoři u pana profesora Fišera – a vždycky, když přijedu domů, tak cimbálovku beru jako možnost čerpání inspirace.

Praha je možná trošku vyčerpávající, že?

To tedy ano. Takže když je potom zase možnost se přiklonit k lidové muzice, je to vždycky moc příjemné. S klasikou se tohle nijak nevylučuje. Je to návrat domů.

Vy máte svojí cimbálovku? Jste primáš?

Ano. Zformovali jsme se v Uherském Hradišti na základní umělecké škole. Zkoušíme už nějakých deset let. Úplně od dětského věku.

Kolik vám vlastně je?

Devatenáct.

A s Hradišťanem máte nějakou pódiovou zkušenost?

Něco ano. Ale teď se snažím zaměřit nejvíc na klasickou hudbu, tak jdu spíš po té koleji – a lidovou beru jako vedlejší.

Jako koníček?

Ano, i tak se to dá říct. Vedlejší kolej, na kterou můžu kdykoliv přeskočit, ale tou hlavní bude klasika.

Což nemusí asi znamenat, že jde o nějaký protest proti tomu, v čem jste vyrůstal?

Samozřejmě, že ne.

A když se zeptám na klasiku, co se vám v ní nejvíc líbí, co vám nejvíc vyhovuje? Nebo se zatím nijak nevyhraňujete?

Za dobu studií člověk poznává, co ho nejvíc baví. Musím samozřejmě být univerzální, znát a poznávat od každého něco, všechno má něco do sebe, ale kdybych měl říct, co mě nejvíc baví…? Hlavně musím rozlišovat, co mě baví – a co mě jde. I když to často jde ruku v ruce… Poslední dobou hledám krásu v jednoduchosti a hodně mě baví hudba klasicismu. Zároveň je ale jasné, že se nedá říct, a ani já sám to říct nemohu, že Mozart nebo Beethoven jsou snazší, jednodušší… A pak jsem zase rád, když můžu hrát něco emotivnějšího a temperamentnějšího, také to je úžasné. Třeba Čajkovského nebo Brahmse. Takže co mě baví nejvíc? Ono to jde vlastně v takových vlnách.

Kolik vás ještě čeká let na konzervatoři?

Dva roky.

A co potom?

Chtěl bych určitě pokračovat ve studiu.

A budete ještě třeba jezdit i do Kroměříže na letní akademii? Bude to mít smysl?

Určitě. Kroměřížská akademie není jenom pro někoho do dvaceti. Pokud tady nadále bude učit pan Rudin, který toho má na předávání opravdu hodně, tak bych – pokud by byla možnost – určitě přijel.

Foto: archiv LHAK, archiv KlasikyPlus, Fb M. Pavlici, PHJ