„I na dálku to byla úžasná atmosféra. Svá virtuální vystoupení jsem nazval Pozdrav ze země krále Miroslava.“

„V Prosečnici si Alfred Strejček založil pracovnu, kde se snaží pracovat, psát. Rozdává ty tři grácie z Pavlova listu Korintským – víru, naději a lásku.“

„Naučil mě taky, že trempský slib je na celý život. Nemusíme podepisovat žádnou smlouvu, nemusíme se o ničem dohadovat, podáme si ruku a je to.“

Kytarový virtuos, skladatel, hudební pedagog a také milovník trempských písní a country hudby Štěpán Rak slaví 8. srpna narozeniny. Není to kulaté jubileum, zato má v číslovce dvě sedmičky. A jako vyznavač horoskopů a hvězdopravec – slovo astrolog nemá rád – mu přikládá velký význam. „Tento rok je pro mě přelomový,“ říká. „Tak to aspoň cítím. Myslím, že se mi mají poodhalit věci, které hodně řeknou, jak a proč dál. Hlavně proč…“ Ve znamení výročí pojednává i řadu svých koncertů. Na mnoha z nich je jeho hudebním partnerem syn Jan-Matěj.

Co pro vás znamená číslovka 77?

Velkou sílu! Vnímám to společně s Matějem: Oba totiž máme letos zvláštní číselné kódy: Mně bude 77 – a narodil jsem se v roce 1945, Matějovi bude 45 – a narodil se v roce 1977. Proto jsme se s Matějem rozhodli, že uděláme sérii koncertů a dáme letošním koncertům do vínku náš číselný kód.

Můžete o těch sedmičkách říct něco víc?

Sedmička z hlediska numerologického symbolizuje planetu Saturn, což je planeta času, čekání, planeta překážek i dlouhého plánování a dlouhých cest. Je to planeta nesnadná, která v člověku ovládá všechny věci nerostné i kamenné. Naše vlasy, nehty, kostru, klouby a tak dále. Sedmička má nesmírnou sílu, protože doslova staví člověka na zem. Do reality. A když jsou dvě, tak tuplem, znamenají pro mě přelomovou záležitost.

Letos v létě nemáte volnou chvilku, těžko jsme hledali termín i pro naši schůzku. Váš extrémně zaplněný diář lze přičíst také uplynulým dvěma letům koncertní pauzy, že?

Určitě. Přišel jsem o obrovskou řádku koncertů, ale na covid doplatilo také mnoho mých kolegů. Proto je teď mezi lidmi cítit hlad po koncertech, publikum je potřebuje. Bylo to vidět například i na velkých akcích jako Colours of Ostrava, organizátory stála loňská a předloňská omezení mnoho energie, peněz i nervů. A teď byl festival snad ještě úspěšnější než kdy předtím, bylo narváno, že člověk neprošel. Viděl jsem to i u nedávné kytarové soutěže v Kutné Hoře, kde jsem byl předsedou mezinárodní poroty. Jako bienále se měla konat před dvěma lety, ale kvůli covidu byla zrušena. A letos se jí účastnilo nebývalé množství mladých lidí z celého světa. Soutěž měla vysokou úroveň, naše rozhodování bylo o nervy, výsledky mezi prvními třemi místy velmi těsné. Ukázalo to i velice dobrou úroveň kytaristů ve světě.

Hned nato jste hrál na mezinárodním festivalu v Mikulově, pak na Středočeském hudebním festivalu v Berouně, potom zas na Moravě, chystáte se do Švédska. Na který koncert se nejvíc těšíte?

Nepodceňuji žádný koncert, ale jednoznačně se nejvíc těším na Cvilín 7. srpna. Je to nádherné poutní místo, tyčí se nad Krnovem, má krásný rozhled do krajiny, hlavně na Jeseníky. Kostel Nanebevzetí Panny Marie a Povýšení Svatého Kříže je mimořádný prostor se skvělou akustikou. Mívám tam koncerty pravidelně každý rok kolem svých narozenin, jen covid nám to v minulých letech překazil. Budu hrát například hudbu renesančních a barokních tabulatur ve vlastní úpravě a některé své skladby. Na koncerty zpravidla přijde tři sta až čtyři sta lidí. Udělají si krásný výšlap po mnoha schodech k chrámu. (Je jich 222, pozn. red.) Vždycky je to obrovský zážitek.

KONCERTY ONLINE

Jak jste prožíval covidovou koncertní pauzu?

Především jsem komponoval. Vzpomeňte si, nesmělo se ani zpívat! To bylo jako v pohádce o Půlnočním království a zemi krále Miroslava. Tak jsem si řekl, že na to vyzraju. Když nesmím veřejně hrát ani zpívat, každý den si sednu, zapnu na mobilu nahrávání a z fleku začnu improvizovat. Buď nějakou písničku, nebo něco jiného. Po celou dobu jsem v době covidu denně natáčel lidem. Mám radost, že se na to těšili, i na dálku to byla úžasná atmosféra. Svá virtuální vystoupení jsem nazval Pozdrav ze země krále Miroslava. Takhle vznikla i řádka nových skladeb.

Můžete nějakou jmenovat?

Především vznikla velká suita Znovu, kterou jsem věnoval svému kamarádovi a koncertnímu partnerovi, člověku neobyčejné statečnosti a síly – Alfredu Strejčkovi. Už čtyři a půl roku neuvěřitelným způsobem srdnatě bojuje s ochrnutím končetin. Nevzdává to, řekl bych, že ještě přidává na intenzitě. Léčbu v soukromém rehabilitačním ústavu Šarlota v Prosečnici si musí sám hradit. My muzikanti, herci a další přátelé mu pomáháme, přispíváme pomocí benefičních akcí, sám by to nemohl zvládnout. Nejvíce mu však psychicky pomáhá Jitka Molavcová. V Prosečnici si Alfred zřídil pracovnu, kde pilně pracuje a píše i novou knihu. Rozdává ony tři grácie z Pavlova listu Korintským – víru, naději a lásku.

To mi připomíná, že pracovnu ve zdravotnickém zařízení měl i spisovatel Jaroslav Foglar, jemuž jste kdysi věnovali s Alfredem Strejčkem pořad.

Ano, tak to měl i Jestřáb – Jaroslav Foglar v Thomayerově nemocnici. Udělal si z nemocničního pokoje jakousi klubovnu, s Fredem jsme se tam občas stavili, sebrali pana Foglara hrobníkovi z lopaty, vzali ho do auta a vyjeli za doprovodu ošetřující sestřičky na koncert pro jeho náctileté publikum. Vždycky to bylo nesmírně jímavé, seděli jsme na pódiu, on mezi námi, a ti náctiletí se ptali: „Pane Foglare, kolik jste splnil bobříků vy?“ A on zesmutněl a říkal, že jenom čtyři. „A nikdy jsem nesplnil bobříka mlčení, protože jsem narozen ve znamení Raka a my raci jsme strašně povídaví.“ Taky se ho často ptali na Rikitana a na indiánské matky, které zpívají svým dětem Píseň úplňku. Pan Foglar se zasněně podíval na tu svou „račí“  lunu a říkal: „Víte, ta nejkrásnější, nejmocnější a nejpravdivější Píseň úplňku je v naší duši. Proto jsem nikdy nechtěl, aby ji někdo zhudebnil. Tak si ji i vy nechte znít ve své fantazii.“ Vzpomínám i na moment, kdy pan Foglar jednomu chlapci řekl: „V lidském pelotonu můžeš být na začátku, uprostřed, můžeš být i poslední. Můžeš prohrát, i to se stává. Ale i když prohraješ, zachovej se jako muž. Vrať se na startovní čáru a začni znovu. Protože dokud žiješ, není nikdy nic ztraceno.“ Pár dní nato zemřel. A já na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. Proto se suita, kterou jsem věnoval Fredovi, jmenuje Znovu. Fred to má jako životní motto. Tohle celé vypravuju kvůli suitě, kterou jsem postupně skládal vlastně celou dobu pandemie. Má pět, respektive šest částí. Během covidu jsem ale složil i další věci, mnoho kytarových skladeb a úprav, některé skladby jsem za tu dobu přepracoval a začal – a třeba i nedokončil – mnoho písniček.

Zapisujete své skladby do not, nebo si je pamatujete a hrajete vždycky zpaměti?

Teď jste udeřila na citlivou strunu. Mám dost špatný zrak, devět a půl dioptrie, a pro mě je velice namáhavé a vyčerpávající psát noty. A navíc už léta mám trochu problémy s páteří, což je dáno i kytarou. Takže pro mě je velice obtížné dlouho sedět a psát noty. Není to lenost, můžou za to skutečně mé potíže. Z toho důvodu to je tak, že než se odhodlám nějakou skladbu napsat do not, musím ji delší dobu hrát na koncertech, vyzkoušet mnoho variant, až se ukázní do nějaké konkrétnější podoby. Teprve pak tu finální verzi zapíšu. Přiznávám, že mám v tomto ohledu veliké zpoždění a dluhy, nicméně děkuji Pavlu Kloubovi, že mi mé rukopisy obětavě přepisuje do profesionální notace.

Nemáte zapsané ani improvizace s Matějem?

Pokud jde o společné skladby s Matějem, zcela záměrně je necháváme v rovině improvizace. Aby jim zůstala uvolněnost a aby nám to dalo možnost hrát je pokaždé jinak. Každá skladba má svou kostru, ale to „tělo“, které dává skladbě konečnou podobu, se rodí přímo na pódiu.

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH SE PÍŠE ZNOVU

Nedávno byl doplněn váš životní příběh o nové skutečnosti. Objevily se nečekaná fakta i souvislosti.

Ano, je to skutečně tak. Chci moc poděkovat erudované historičce paní doktorce Haně Kábové, která se pustila do nelehké práce a vydala se po stopách mých kořenů a všeho, co je spojeno s mými biologickými rodiči. Od ní se dozvídám podrobnosti z nejrůznějších policejních, vojenských a jiných záznamů: všechno je to dokázané, není v tom jediný výmysl. Odhalila řadu pozoruhodných věcí, které staví na hlavu pohádky, ve kterých jsem dosud žil a bylo mi v nich svým způsobem dobře. Skutečná pravda o mém původu je nepřikrášlená, mnohem jednodušší a prozaičtější. Loni se našel můj biologický otec Štěpán Luťanský. Mimochodem, talentovaný herec Ivan Luťanský, který v osmdesátých letech minulého století za nejasných okolností předčasně zahynul ve Vietnamu, byl můj bratr.

Váš tatínek Štěpán Luťanský bojoval za druhé světové války na východní frontě.

Ano, tam se taky seznámil s maminkou, Vasilinou (Cecílií) Slivkovou, oba byli příslušníky československých jednotek. Mám také nově objeveného bratra Štěpána Luťanského, fotografa a kameramana, a sestru Blanku. Získal jsem spoustu příbuzných ze strany obou rodičů. Potomci mé matky žijí na Ukrajině, je tam i můj bratr Volodymyr Slivka. Rozhodli jsme se, že postupně o tom všem budeme vkládat články na moje webové stránky. Kdo chce, může se s nimi seznámit. Říkal jsem si, že někteří lidé by se v tom stejně hrabali a zas by vznikaly další pohádky, tak ať to mají z čisté vody, tak, jak ty věci opravdu jsou. I s tím rizikem, že se to někomu nebude líbit.

Jak jste se dostal k hvězdopravectví?

Já se od osmnácti let zabývám věcmi, které jsou mezi nebem a zemí. Patří tam také takzvané hvězdopravectví – tento termín mám radši než astrologii. Považuji to za zdroj inspirace pro umění. Díky této inspiraci jsem také složil celovečerní cyklus Znamení zvěrokruhu, který hrávám na koncertech a mám na to veliký ohlas. Tím hlavním člověkem, který mě k tomu přivedl, byl pan profesor Štěpán Urban, můj profesor kytary na Státní konzervatoři v Praze. Sám se astrologii hodně věnoval. Minulému režimu se to samozřejmě nelíbilo, měl kvůli tomu velké problémy, výslechy, domovní prohlídky. Díky němu vím, že pokud se člověk chce o sobě něco dozvědět z pozice hvězd a získat jakýsi jízdní řád života, nejdůležitější je znát data narození. Měsíc a den už teď nezpochybnitelně vím, je doloženo i to, že jsem se narodil v porodnici U Apolináře, znám i číslo pokoje. Ale chybí mi ještě jeden údaj, na který čekám, a věřím, že se to podaří – hodina narození. Pro horoskop je to nesmírně důležité.

Co si právě nejvíc přejete?

To nesmím říkat. Ale důležité je netlačit na pilu, v momentě, kdy člověk něco moc chce, tak je to chtění, a ne přání. Spousta lidí má nějakou utkvělou myšlenku, za kterou jde. To je v pořádku. To je „Jdi za svou hvězdou“. Jenomže ta hvězda je křehká, těžko uchopitelná. Ona je, jak to říkal Jaroslav Foglar: nejkrásnější píseň úplňku zní v naší duši, v našem nitru. Tu nikde neuslyšíme v provedení nějakého orchestru nebo nástroje. Ta je v nás. A stejně tak je to s naším přáním. Co potřebujeme, to víme. Ví to naše srdce, naše nitro, naše duše. Neměly by to být věci materiální, neměly by to být peníze, sláva, ani moc.

VÁLKA NA UKRAJINĚ JE KATASTROFA

Vaše rodné kořeny sahají na Ukrajinu, přesněji na Podkarpatsko. Jak vnímáte tamní současné válečné události?

Pro mě je nepřípustné, aby se věci řešily formou mocenskou, intervencí, násilně! S Alfredem Strejčkem jsme dlouhá léta jezdili po celém světě s naším pořadem o Komenském, Vivat Comenius, a všude jsme hlásali úžasné Komenského učení. Včetně velice silné pasáže o válkách. Říká se tam: Zastavte války, veškeré války, ať jsou vedeny z jakéhokoli důvodu, jsou všestranným neštěstím stejně tak pro vinné, tak pro nevinné. Agrese a válka na Ukrajině jsou pro mě špatné od samého základu. Pro mě je to katastrofální záležitost tím víc, že mám ukrajinský, přesněji karpatoruský původ. Táta Štěpán Luťanský byl Podkarpatorus – Rusín, k rusínské národnosti se také hlásil, maminka měla národnost ukrajinskou. Takže i kvůli svému původu, kvůli síle své krve, tu válku nedokážu přijmout.

Přiměla vás válka k nějakým aktivitám?

Samozřejmě. Inspirovala mě k tomu, že jsem se účastnil několika finančních sbírek, adresně posílám peníze na pomoc potřebným. A samozřejmě jsem dělal benefiční koncerty pro Ukrajinu a hodlám v tom pokračovat. Navíc do všech koncertů teď zařazuji variace na ukrajinské písně, na zamilovanou píseň mé mámy Tyž mene pidmanula nebo na známou píseň o Dněpru širém. Z těch melodií vznikla desetiminutová suita, jejímž základem je improvizace. Nechám se vždycky inspirovat atmosférou v sále. Ohlas je pokaždé obrovský.

Už léta koncertujete se synem Matějem. Jak se vám s ním hraje?

Skvěle, co si budeme říkat, máme společnou krev. Naše hraní je tím dáno, určují je společná letora i podobné cítění hudby. My si nemusíme nic říkat. Jenom posloucháme, co ten druhý hraje, a buď se přizpůsobím já jemu, nebo on mně. Nebo se to vzájemně prolíná. Nemusíme hodiny nacvičovat, většinou vsadíme na kartu „teď a tady“. Jistě, máme téma – ale často si ho ani neřekneme, jen ho vnitřně cítíme. Prostě začneme, hrajeme a něco z toho vznikne. Takhle se zrodilo i několik skladeb, které hrajeme už léta. A vždycky má to společné hraní hlavu a patu.

Co hraje Matěj jako sólista?

Skvělé kytarové úpravy skladeb Jaroslava Ježka a své písničky. Hezká jsou i zpracování zvláště českých lidových písní. A zařazuje taky své úpravy barokní a renesanční hudby. V tomto barokním a renesančním duchu komponuje i vlastní velmi působivé skladby. Jeho tvorba je hodně dána tím, že učí na Základní umělecké škole v Radotíně a pracuje s dětmi tak, že pro ně přímo píše skladby. Sólové, dua, tria, kvartety i orchestrální. Chce, aby si děti zvykaly na pódiové vystupování.

OD HOUSLIČEK KE KYTAŘE

Je o vás známo, že máte blízký vztah k trempské a country hudbě. Vystupujete i se soubory těchto žánrů, nedávno například s plzeňskou country skupinou Roháči. Jak jste se k těmto žánrům dostal?

Kdysi dávno, v osmi devíti letech, jsem hrával na housličky, protože mě naši zapsali do houslí. Učil mě pan učitel Jan Koza, který nebyl jen tak obyčejný učitel, ale velmi významný muzikant, koncertní mistr České filharmonie. Rozpoznal, že nějaký hudební talent mám. Chodil tam se mnou i můj věrný kamarád Ferda Löffelmann, s nímž jsme si vzájemně dodávali inspiraci. Bylo to skoro něco podobného jako o mnoho let později s Matějem. Vzali jsme housličky a společně improvizovali.

První setkání s hudbou tedy začalo houslemi, stejně jako první pokusy o improvizaci.

Po základní škole jsem chodil na Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí, kde jsem se znovu setkal s hudbou. V posledním ročníku zakládali kamarádi tradiční dixielandovou kapelu, já se chtěl zapojit, ale uměl jsem jen na housle – a ty do toho nešly. Tak kluci řekli, víš co, budeš hrát na basu, to jsou přece takové větší housle. Tak jsem hrál na basu, ale všímal jsem si, že největší úspěch u děvčat mají kluci, kteří hrají na kytaru, zatímco já s basou nikoho nezajímal. Proto jsem se rozhodl, že začnu s kytarou. A mými prvními učiteli byli trempové na břehu Berounky z kempu Hobart. Tihle noví kamarádi mě naučili první akordy a první písničky.

Kytara se vám zřejmě zalíbila…

Doma jsem na ni pořád cvičil a začal jsem haprovat ve výtvarné škole. Rodiče to naštvalo a došlo to tak daleko, že mi kytaru zamkli. Pamatuji se, jak jednou přišla maminka z rodičovské schůzky, dala mi pohlavek a křičela: „Zase máš nejhorší průjem ze třídy!“ Chtěla říct průměr, kvůli tomu přeřeknutí se nakonec začala smát a bylo to zase v pořádku. Nástroj mi vrátili, až když jsem slíbil, že budu školu brát vážně. Což jsem nakonec udělal, takže jsem absolvoval. Ale trempům jsem zůstal věrný a našel jsem mezi nimi několik výborných kamarádů.

Později taky muzikantů zvučných jmen, že?

Nejen muzikantů. Jmenuju aspoň jednoho, šerifa naší osady Standu Kadlece, zvaného Dědek. Teď mu bylo jedenadevadesát. Na kytaru nehrál, ale byl mým guru, naučil mě, jak se stát chlapem. Pracoval velmi těžce jako mistr na expedici cementu v cementárnách v Radotíně, a když viděl, že jsem slaboučký a neduživý, řekl mé mamince: paní Raková, já z něj udělám chlapa. Přinesl k nám na dvoreček různé činky a třikrát týdně, navzdory rozmarům počasí, jsme cvičili. Během dvou let se ze slaboučkého chlapečka stal kulturista. Měl jsem objem bicepsu dvaapadesát centimetrů a přestal jsem se bát, najednou jsem byl rovnocenný s ostatními. Standa mě bral na čundry nebo k ohňům, díky tomu jsem chodil na potlachy, kde jsem přivoněl k trampské písni. Poznal jsem i spoustu dalších vynikajících osobností, Mikiho Ryvolu, Tony Linharta, Wabiho Daňka, duo Červánek, Kapitána Kida. To byli báječní kamarádi. Ale musím zmínit hlavně Standu, protože zásadně změnil můj život, zdraví i mé cítění. Prostě on mě pochlapil. Naučil mě taky, že trampský slib je na celý život. Nemusíme podepisovat žádnou smlouvu, nemusíme se o ničem dohadovat, podáme si ruku – a je to.

Trempské téma jste zúročil i hudebně…

Vzniklo CD Teskně hučí Niagara jako můj dárek trempům. Umělecky jsem v něm zpracoval největší trampské hity. Zařazuji je taky na své koncerty vážné hudby a mívají úspěch i u publika zaměřeného na klasiku, hrál jsem je doma i v zahraničí. Trempský svět se mi stal skoro druhým tátou. Navíc – Standa píše nádherné texty. Většinu trempských písniček jsme složili spolu, vyšly z autorské dílny Štěpán Rak alias Brabouk a Standa Kadlec alias Dědek. To všechno zůstalo hluboko v mém srdci, dodneška trempské písničky hraju, zúčastňuji se nejrůznějších potlachů, trempských nebo folk a country akcí – já to spojuju dohromady – a moc mě to baví a naplňuje. Matěj má tuhle hudbu taky rád.

Vaši posluchači často zažívají, že dokážete plynule přejít od virtuózně zahrané klasiky ke country písničkám. Co na to říkají vaše prsty?

Mé prsty… Víte, já už trochu bojuju s problémy, které přináší věk, třeba s počínající artrózou. Především s takzvanými skákavými palci. Zní to legračně, ale v praxi to už moc legrační není, bolí to a komplikuje život. Dělá mi to problémy, když hraju různá tremola a divočiny – jak tomu říkám. To je skutečně každodenní boj, abych si udržel formu na té úrovni, na kterou jsem zvyklý a na které mě lidé berou. No a když do programu tu a tam zařadím nějakou trampskou písničku, přináší to mnohdy žádoucí rozvolnění vážné atmosféry.

FOTOGRAFOVÁNÍ NENÍ KONÍČEK, ALE VELKÝ KŮŇ

Absolvoval jste střední výtvarnou školu. Zanechalo ve vás výtvarné vzdělání nějaké stopy? Malujete, kreslíte nebo modelujete?

To ne, ale já plynule přešel z malování na fotografování. Mám i výstavy svých fotografií na mnoha místech, v poslední době jsem vystavoval například v Litomyšli, v Opavě, ve Fulneku, či na loveckém zámečku Karlštejn nedaleko Svratouchu. Denně přidávám na Facebook nové snímky, jsem členem řady domácích i zahraničních fotografických skupin. Fotografování mě moc baví.

Jakým tématům a žánrům se věnujete?

Už na výtvarné škole jsem vždycky inklinoval buď k surrealismu, nebo k náladovému a spirituálnímu vyjadřování. Krajinomalbě nebo portrétu jsem se věnoval méně. Vždycky jsem usiloval spíš o něco zvláštního. A to dělám i ve fotografii. Kromě toho vytvářím i fotografiky, koláže, a vůbec nejrůznější způsoby úprav fotografií. Nebo si vybírám taková témata, která jsou sama o sobě zvláštní, různá bizarní zákoutí, která mě nadchnou. Může to být cokoliv, nějaká drobnost, detail, nebo naopak celek. Fotografie pro mě není koníček, ale velký kůň. Některé své výstavy spojuji i s koncertem, jako třeba loni ve Fulneku.

Jak vnímáte vztah mezi výtvarnem a hudbou?

Obraz není umění okamžiku, nějakou dobu ho malujete, je to proces v čase. Zatímco hudba se tvoří tady a teď. Tón, který zahrajete, zazní v této chvíli, naproti tomu vytváření obrazu je dlouhé. A výsledek pak zůstává natrvalo v podobě, jak byl tenkrát namalován, třeba Rubensovy nebo Rembrandtovy obrazy. Tóny, které zazní na koncertě, odplynou, vytratí se.

Pokud je ovšem nezachytí zvukový záznam… A co fotografie?

Fotografie na rozdíl od obrazu vznikne také tady a teď. I když, pravda, pro mé snímky to tak docela neplatí, já je zpracovávám, upravuji, a to vyžaduje značný čas. Když dělám fotomontáže, jsou to hodiny a hodiny práce, podobně jako u malování. A výsledek pak je taky trvalý, čímž se fotografie blíží obrazu. Ale je tu jeden pro mě příznivý rozdíl. V době, kdy jsem maloval, měl jsem veliký problém rozloučit se s obrazem. Když ho někdo chtěl, většinou jsem mu ho dal, ale bylo mi to pak líto. Vždyť je to kus samotného autora, v době, kdy ho tvoříte, stává se vaší součástí. U fotky je to jinak, udělám originál, ale nemusím se s ním rozloučit. Můžu z něj vyrobt další rovnocenné kopie.

Ve vašem vnímání i tvorbě mají hudba a výtvarná fotografie zřejmě hodně společného.

Výtvarné umění či fotografie a hudba mají u mě opravdu mnoho společného. Jsou hodnoty, které mi vždycky symbolizovaly jednotu obou umění. Co je ve výtvarném umění kresba a čára, to je pro mě v hudbě melodie, melodická linka. A to, co je v obraze barevnost, je v hudbě harmonie, akordy, souzvuky. Mám touhu a potřebu malovat hudbou, hudebně kreslit. A naopak. Obraz, který mám ve své mysli, zhudebním tím, že to, co bych tam vytvářel jakožto kresbu, vyjádřím melodickou linkou, a co bych tam dodával jako barvy, to jsou barvy harmonie. Tím v sobě uvnitř spojuji svět hudební a výtvarný.

Nakonec se ještě vraťme k vašim narozeninám: jsou sedmasedmdesátiny pro vás magičtější, významnější než jiná jubilea?

Sedmdesát sedm je pomezí, kdy je sedmdesátka už pryč a osmdesátka na krku. Už je to sklonek života… Ale na druhou stranu – není tak běžné dosáhnout takového věku. Dožít se ho v relativním zdraví je zázrak, za který denně pokleknu a děkuju. Dožít se toho s lidmi, které má člověk rád a kteří mají rádi jeho, to je dar z nebes. Tohle vnímám a přijímám. A dvě sedmičky, které se pojí v té číslovce, mají rytmus dvou Saturnů. Nutí člověka držet se zásady „dvakrát měř a jednou řež“. Měřit, ne rovnou řezat. Chce to trpělivost, zodpovědnost, dbát, aby věci měly svůj pevný základ, aby nebalancovaly na vodě a blátě, aby nebyly jenom na teoriích, ale staly se skutečností a byly zhmotněny. Ať už cestou hudební nebo fotografickou.

Foto: Fb a archiv Štěpána Raka, Wikipedia (Svajcr – CC BY-SA 3.0), Fb – ICG Zruč nad Sázavou a Setkávání s hudbou v D. Březanech