„Moje první kroky jako varhaníka jsou spojeny s kostelem, ve kterém hraju dodnes.“

„Díky fantastickým možnostem, které svatojakubský nástroj dává, jsem mohl program koncipovat tak, aby ukázal co nejširší rozmanitost repertoáru.“

„Improvizace, to je něco jako odpovídání na otázky během živého interview.“

Prvním recitálem letošního Mezinárodního varhanního festivalu pořádaného v bazilice sv. Jakuba v Praze na Starém Městě, je ve čtvrtek koncert mladého polského umělce Daniela Strządały. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje program koncertu, ale také vzpomíná, jak v dětství začínal s doprovodem při mších. K varhanám se dostal díky matce. Také je varhanicí…

Která skladba v programu vašeho recitálu je podle vás ta nejzajímavější?

Myslím, že všechny jsou zajímavé, program je sestavený z velmi rozmanitých děl. Hraju skladby, které patří k naprosto klasickému varhannímu repertoáru, ale také skladby, které jsou neznámé jako například triptych – Introdukce, passacaglia a fuga e-moll – od Bolesława Szabelského.

Můžete autora představit?

Jde o polského skladatele a varhaníka spojeného s konzervatoří v Katovicích, dnes je to Hudební akademie. Zemřel v roce 1979 jako třiaosmdesátiletý. Vyučoval tam varhany a kompozici. Většina jeho skladeb je orchestrálních, zejména pět symfonií. Ale víme i o varhanních skladbách. Měl velmi silný vliv především na jednoho ze svých studentů, který se později stal velmi známým polským skladatelem, totiž na Henryka Mikołaje Góreckého.

Jak pohlížíte na hudbu Césara Franka? Připomínáme si letos dvě stě let od jeho narození, vy sám ho v recitálu také máte…

Jsou to skladby důležité pro celou hudbu devatenáctého století. Byl jedním z prvních, kdo uvažoval o varhanách jako o symfonickém orchestru. Výsledkem bylo dosažení nových kvalit ve varhanní tvorbě…! Pro mě má jeho hudba velmi osobní rozměr. Obdivuju její emociální a harmonickou stránku.

Jste poprvé v Praze? Hrajete u svatého Jakuba poprvé? A přizpůsobil jste program tamnímu nástroji?

Tenhle koncert je už mým druhým v bazilice svatého Jakuba. Poprvé jsem tam hrál v roce 2017. Díky fantastickým možnostem, které svatojakubský nástroj dává, jsem mohl program koncipovat tak, aby ukázal co nejširší rozmanitost repertoáru. Svatojakubské varhany jsou inspirativní. Především při improvizaci, protože nabízejí řadu hlasů, které nejsou u jiných nástrojů tak běžné.

Zdaleka ne každý z varhaníků je schopen – a nebo prostě nechce – riskovat při improvizacích. Vy improvizujete, improvizace je i součástí vašeho pražského koncertu… Začal jste s improvizacemi jako dítě a teprve potom jste komponoval?

Jako student hudební školy jsem hrál především zapsanou komponovanou hudbu, ale od jakživa mě zajímalo zkoušet i nové věci, sám za sebe. Doprovázel jsem mše v kostele, s tím jsem začal už někdy v devíti letech. A s tím samozřejmě přicházely i pokusy improvizovat. Můj první veřejný koncert s improvizacemi se konal před deseti lety.

Myslíte, že schopnost improvizovat je hodně propojená s talentem pro komponování hudby?

Improvizace, to je něco jako odpovídání na otázky během živého interview. Ale také musíte mít nějaký nápad… Schopnost improvizovat je v hudbě samozřejmě pro komponování něčím velmi nápomocným, ale ne vždycky. Můžete být velkým improvizátorem, ale nemusí to znamenat, že budete velký skladatel. A naopak.

Rozhodoval jste se dlouho mezi varhanami a klavírem? A kombinujete obojí?

Když jsem byl dítě, tak jsem se moc zajímal o hraní na varhany. Moc mě přitahovaly. Co mě asi nejvíc na tomto nástroji fascinovalo, byl majestátní zvuk, jeho velikost, také stůl s několika klaviaturami, přepínání rejstříků a tak dále. Moje první kroky jako varhaníka jsou spojeny s kostelem, ve kterém hraju dodnes. Můžu za to děkovat matce, která je varhanicí a která mě do všech věcí týkajících se varhan uvedla jako první. Na klavír jsem začal hrát asi v pěti letech. Využíval jsem ho jako základ pro techniku a pro přípravu na hru na varhany. Volba byla jasná: zvítězila láska k varhanám.

A cembalo, na které také hrajete…? To je přece něco hodně odlišného, zejména pokud se týká hmatu, dotyku, pocitu z tvoření tónu…

Ano, rozdílnost mezi cembalem a varhanami je daná už konstrukčními důvody a způsobem vzniku zvuku. Cembalo patří do skupiny strunných nástrojů, abych byl přesnější, do skupiny drnkacích nástrojů. Umožňuje řadu velmi individuálních způsobů artikulace a frázování. Je samozřejmě jasné, že jde o možnosti, které varhany nemají, ale které přesto při jejich použití mohou na varhanách přinést zajímavé výsledky. Cembalo má velmi delikátní zvuk a stejně tak je velmi jemné pokud se týká doteku. Hraním na cembalo se můžete učit přímosti, preciznosti a citlivosti.

Znáte a hrajete hudbu Petra Ebena? Ptám se proto, protože jste byl úspěšný v soutěži organizované v Opavě v České republice pod jeho jménem.

Ano, hudbu Petra Ebena na koncertech moc rád hraju, mým asi nejoblíbenějším kusem od něj je Nedělní hudba. A také Laudes. Právě ty jsem hrál, když jsem měl v sále Slezské filharmonie v Katovicích recitál při absolvování druhého stupně studia.

Kde jste vlastně doma?

Žiji v Zabrzegu nedaleko města Bielsko-Biała. Je to nevelká obec ve Slezsku, asi čtyřicet kilometrů od polsko-českých hranic. Nejbližší místem v Česku je Těšín.

Jaká je situace v Polsku, pokud se týká varhan? Zejména varhan historických?

Neustále se vyvíjí. Je stále víc a víc společnosti, které staví nové nástroje, rozšiřuje se i povědomí o varhanách, pořádají se konference… Z poslední doby mě napadají setkání v Katovicích, ve Varšavě a v Opole… A radost mám z rostoucího počtu renovovaných a rekonstruovaných historických nástrojů. Před pár lety to byly například varhany v Olkuszi, které byly krásně zrenovovány. To jsou nejstarší hratelné varhany v Polsku, byly postavený v roce 1633. Vůbec je v Polsku řada cenných historických nástrojů, například v Jędrzejówě, ve městech Kazimierz Dolny a Gdańsk a nebo ve městě Pasłęk, kde je Hildebrandtův nástroj.

Foto: Fb D. Strządały, Fb / Classical Sound Studio – Paweł Ożga