úterý, 24 květen 2022 17:02

Vladimír Chmelo: Dokud budu dýchat, budu zpívat!

Autor:

„Dnes režiséři nepotřebují osobnosti, oni potřebují ‚tělo‘.“

„Mým úkolem je přenést bel canto do českého jazyka, protože pražština je naprosto odlišná od italštiny.“

„Já bych se mohl stát lakmusovým papírkem pro jevištní mluvu.“

 

IMG4140

 

S barytonistou Vladimírem Chmelem jsem se poznal před mnoha lety coby člen sboru v produkcích režiséra Martina Otavy, se kterými jsme jezdívali do zahraničí. Velmi dlouhou dobu jsme se neviděli a dohromady nás po letech svedla letošní premiéra Carmen v Národním divadle, ve které hlavní úlohu ztvárnila Ester Pavlů, která je Vladovou pěveckou svěřenkyní. Slovo dalo slovo a my jsme se s Vladem konečně setkali v rozhlasové kavárně. Povídali jsme si o pěvecké technice, o bel cantu, o italštině, ale i jeho krumlovských kurzech, o zpěvácích, těžké zkoušce osudu a také o jeho cestě k Metropolitní opeře a o mnoha dalších věcech.

Vlado, jak vnímáš současný stav opery obecně?

Mám pocit, že se v dnešní době divadlo ubírá směrem režisérským, kde je vše uhlazené, profesionálně nasvícené, barevné, živé, ale potlačuje se prvek výrazných pěveckých osobností, které přenášejí emocionální zážitek. Dnes režiséři nepotřebují osobnosti, oni potřebují „tělo“. Pouze potřebují prvek, který má zapadnout do jejich koncepce. Právě proto jsem se ve své kariéře soustředil na dechovou techniku a na otevření jádra lidské podstaty – srdce a duše. Když jsem slyšel smutné popotahování z hlediště, věděl jsem, že jsem svým projevem zasáhl. Prostě jde o to, aby zpěváci opět nabyli podstaty, proč opera vůbec vznikla, a to jsou emoce. V italských divadlech, která jsou obrovská, nevidíš zpěváka v detailu, ale z dálky, a je jen na něm, jak publikum zasáhne. To nemusí být režií, hereckým projevem, ale musí oslovit zpěvem jako takovým. To, co se vykládá o legendárních představeních Callasové, Gigliho, Del Monaca a dalších, jako by se vytrácelo… Měl jsem možnost šest let působit v Metropolitní opeře v New Yorku, kde jsem viděl všechna představení, ale jen málo z nich mělo tento dopad.

Myslím, že jsi „uhodil hřebíček na hlavičku“. Jak ses ale dostal k opeře?

K opeře mě přivedlo brněnské představení La traviaty s Peterem Dvorským. Přišel za mnou spolužák a říká: „Mám lístky do opery!“ No, a tak jsem šel… Nepamatuji si všechny detaily, jen to, jak se mi zastavilo srdce. A přímo tam na místě jsem se rozhodl, že budu zpívat v opeře. Začal jsem se připravovat na zkoušky na JAMU, tam mě vzali a od té doby prostě zpívám… Na té škole jsem poznal úžasné osobnosti – paní Marii Mrázkovou, která mě učila jevištní pohyb, na zpěv jsem měl paní profesorku Hladíkovou, ta mě vedla spíše k písňovému repertoáru. Dnes, po letech, si uvědomuji, že se mi obě věnovaly maximálně a paní Mrázková pro mě byla skoro jako druhá máma. Na konci studií jsem byl vyslán na kurzy do Itálie, kde jsem poznal Daniela Ferra z Juilliard School. Ten si mě tak oblíbil, že mi dokonce chtěl dát stipendium, abych studoval v USA, ale to bych musel emigrovat, a to pro mě bylo nemyslitelné. Zůstali jsme v kontaktu na dálku. Ale byl to on, kdo ve mně zažehnul vášeň pro bel canto, které v té době na JAMU ještě nebylo tak podporováno.

Bel canto – to je styl – světový pojem, ale mnoho lidí si ho vykládá po svém…

Když jsem se vrátil z Itálie, věděl jsem, že JAMU je výborná škola, ale nebylo to to, co jsem přesně chtěl. A tak jsem to začal hledat v Bratislavě. Mých dalších pět let bylo zase určitou cestou k mému vysněnému ideálu, avšak ani tam jsem ho nenašel. Celé to mé hledání jsem dovršil vlastně až v posledních letech, kdy jsem poznal ty stěžejní osobnosti, které mě k němu dovedly. Dvacet let jsem spolupracoval s Paolem di Napoli. Ten byl také jedním ze sklíček celé té mozaiky. Ale teď mám pocit, že jsem podstatnou část svého hledání naplnil, a to mě vedlo k tomu, že jsem založil vlastní platformu – Český pěvecký institut. Ten vychází z Pražského hudebního institutu, který jsme společně zakládali s Alžbětou Mátlovou a Danielem Hájkem. Mým cílem zkrátka je propagovat italské bel canto.

 

01

 

To je záslužná věc. Nebyla to však cesta růžovým sadem, pokud vím…

Před pěti lety jsem měl velmi vážnou autonehodu, která mi bohužel zabránila pokračovat v pěvecké kariéře, ale ne tak úplně, protože se připravuji na jakýsi návrat, sice už ne v takovém rozsahu a intenzitě jako dříve. Přeci jen to cestování, překonávání časových pásem a další věci s tím spojené, to vše je fyzicky náročné. A také dlouhé odluky od domova, to už dnes nejsou úplně mé ideály. Zpívat jsem nepřestal a s učením svých žáků jsem „ožil“. Marná sláva, dýchání a zpívání je životodárné! A dokud budu dýchat, budu zpívat!

No, to už vidím jako titulek!

No, ono je otázkou, kdo je ochoten mě poslouchat. Doufám, že neztratím sebekritiku!

Ale Vlado, od toho máš snad své žáky, ne?

No, to máš pravdu! Ti mi dávají! Před nimi mám největší respekt.

A kdo vlastně všechno navštěvuje tvé lekce?

No, jsou to lidé, kteří přicházejí a odcházejí. Mnohdy přijdou třeba na dva tři měsíce, vyřešíme společně konkrétní věc, roli nebo nějaký projekt a pak se trochu vzdálí. Je to takový měnící se okruh, který má průměrně dvacet zpěváků. Ti nejbližší jsou například Ester Pavlů, Peter Berger, dokonce Daniel Hůlka, který se rozhodl vrátit se k opeře a pro Ústí nad Labem nastudoval Vodníka ve Dvořákově Rusalce, dále to jsou například Iveta Jiříková, Tereza Mátlová, z těch mladších Broňa Smržová, Dana Šťastná a další…

 

500

 

Takže se rozhodně nenudíš, a to mluvíme jen o soukromých žácích! Ty ale působíš také na svých letních kurzech v Českém Krumlově, a to už několik sezón, že?

V Českém Krumlově jsme získali zázemí, které se dalo spojit i s režijními záměry a hereckou průpravou frekventantů. Mají tam mnoho historických kostýmů, které můžeme používat, a vždy jsme mohli uspořádat finální koncert (tedy vlastně dva finální koncerty, protože kurzy jsou týdenní a jsou dva) v kostýmech a v rozpohybované jevištní formě, kterou nám dopřál můj spolužák – režisér Jaromír Brych. S ním budeme jistě spolupracovat i nadále. K těmto svým kurzům jsem si vždy přizval ještě další umělce. Po dva roky to byla italská sopranistka Astrea Amaduzzi se svým manželem, dirigentem a skvělým pianistou Mattiou Pellim. V posledních dvou ročnících to byl basbarytonista Franz Hawlata. Dále s námi spolupracují Robert Pechanec, Ahmad Hedar a další klavíristé.

A letošní kurzy se budou konat kdy a jací budou hosté?

Z hostů to bude opět Franz Hawlata a kurzy se budou konat poslední dva týdny v červenci. Velmi se na ně těšíme, několik mých svěřenců už ohlásilo, že se zdrží po oba týdny. Také se těšíme do budoucna z myšlenky, že by naše závěrečné koncerty byly s orchestrem.

Jak vlastně účastníci kurzů v Krumlově bydlí a kde se koncerty konají?

V Krumlově je studentské centrum, kde je kapacita čtyřiadvaceti pokojů, ale jsou i jiné možnosti. Koncerty pořádáme v prostorách klášterů, za pěkného počasí na jejich nádvořích.

A do kdy se můžou zájemci o kurzy hlásit?

Uzávěrky přihlášek budou skoro za měsíc, přesněji 20. června, a to přes Pražský hudební institut.

 

IMG2395

 

Když jsme se setkali posledně, naznačil jsi další svůj projekt… Můžeš o něm prozradit více?

Ano, kurzy chci rozšiřovat dále. Takže v příštích letech to budou i Luhačovice.

Zajímavá novinka pro pěvce z dalšího koutu naší země…

Ano, a ještě bychom chtěli udělat jarní kurzy v Praze, protože máme mnoho zájemců ze zahraničí. V plánu jsou i další velmi významní hosté. Každopádně, Luhačovice jsou pro mě synonymem pěveckých lázní, protože nápoj, který produkují, je pro pěvce velmi zdravý.

Plánuješ své kurzy v Luhačovicích spojit s Leošem Janáčkem?

Určitě. Jsme už domluveni, že náš finálový koncert bude součástí tamního festivalu.

Napadá mě otázka, jaký máš vlastně vztah k Janáčkovi?

No, já Janáčkovi vděčím za hodně. Nikdy by mě nenapadlo, že jedna jediná inscenace může tak významně zasáhnout do mých plánů a kariéry.

 

116

 

O co šlo?

Bylo to v roce 2007 a šlo o operu Z mrtvého domu dvojice Patrice Chéreau a Pierre Boulez, která byla uvedena na Wiener Festwochen. Toto zpracování pak celých deset let cestovalo po nejvýznamnějších divadlech po celém světě. Díky tomu jsem v New Yorku požádal o předzpívání do Metropolitní opery a oni mě vzali.

Takže díky Janáčkovi až do MET?

Přesně tak to bylo. Psal se rok 2009 a my tam zkoušeli dva měsíce. Nevěděl jsem už, co roupama dělat, prošel jsem snad všechna muzea a já si prostě řekl, proč to nezkusit… Druhý rok mě zavolali na coverování Scarpii, Rigoletta a mnoha dalších rolí a pak mi dali i zpívat, takže jsem tam prožil velmi šťastná léta, až na to, že mi v té době odešla nečekaně maminka, takže mám dodnes velmi smíšené pocity. V MET jsem se potkal s mnoha světovými pěvci, režiséry a dirigenty, zpíval jsem například pod taktovkou Plácida Dominga. A také jsem se tam seznámil se skvělým pianistou a hlasovým koučem Craigem Ruttenbergem.

Vlado, k tomu, aby ses dostal na světová pódia, musíš určitě mluvit brilantně italsky, že?

Ano, italština je naprosto stěžejní jazyk. Ovšem nejen kvůli dorozumívání se. Já jsem se snažil skrze italský jazyk pochopit i samotnou podstatu bel canta. Jazyk je naprosto určujícím nástrojem pro pěveckou techniku. Vždy se pozná rozdíl mezi ruskými, německými a italskými pěvci. Zásady jsou jistě shodné, ale řeč jako taková je definicí stylu. Mým úkolem je přenést bel canto do českého jazyka, protože pražština je naprosto odlišná od italštiny. V češtině jsou rázy na první době, jako například „Ahoj!“ Ital nikdy toto neudělá. Ital neřekne „amor“, ale vždy za souhláskou uslyšíme ještě jakousi samohlásku, jako by to slovo nekončilo. Tam nikdy nekončí zvuk konsonantem. Logicky tak musí mít jejich legato úplně jinou povahu než u nás. Takže se snažím svým studentům vysvětlit cirkulaci toho vzduchu, povolit jim konsonanty tak, aby nebyly tak pregnantní a nepřekážely toku zvuku, aby se povolily v oblasti mandlí, protože tam ten zvuk velmi strádá a ztrácí se barva. Ta pochází z chrupavek a hrudi, která se musí otevřít. Proto je tak důležité vnímat italštinu jako tok zvuku. A je nutné rozpohybovat jazyk. Té fyziognomii jsem se skutečně velmi věnoval. Hrtan musí být nezávislý na kořeni jazyka, to je taky velmi důležité.

 

 

Znám jednoho barytonistu, který toto asi také tak vnímá. Jde o Andreje Beneše. Říká ti jeho jméno něco?

No ano! On má styl úplně dokonalý, protože celé roky jezdil do Itálie k Giuseppe Taddeimu. Oni spolu prodiskutovali celé dny a noci. Andrej má výborný feeling na italštinu. S ním jsem se seznámil tak, že na mě čekal po bratislavském představení Lucie z Lammermooru. Řekl: „Já som Andrej Beneš a chcel by som sa s Vami zoznámiť.“ A tak jsme spolu šli na pivo a od té doby jsme kamarádi. To já jsem ho seznámil s jeho budoucí ženou, Yvettou Tannenbergerovou, se kterou má dvě děti. Bohužel, Yvetta už není mezi námi. Andrej se naučil italsky k nerozeznání od rodilého mluvčího a já doufám, že půjde ve šlépějích naší milované Marušky Kronbergerové, kterou znají snad všichni čeští pěvci. Ta mi v Národním divadle hlídala italštinu a po jedné zkoušce za mnou přišla a prohlásila: „Vlado, já se v té tvé italštině doslova koupu!“ Velmi mě tehdy potěšila.

Maruška je velmi pozitivní a poetická osobnost, měl jsem štěstí ji také poznat.

No, já ji chci pozvat i do Luhačovic, ale to jsem jí ještě neřekl.

No, tak se to dozví od nás. Určitě jí to udělá radost!

Zatímco jsme si objednávali kávu, došlo k zajímavé odbočce ohledně sluchu. Vlado mi řekl, že má problém s vnímáním televize, hůře rozumí mluvenému slovu. Chvilku jsme na toto téma debatovali a došli k závěru, že to trápí více hudebníků, protože mají tendenci zvuk vnímat celoobsahově. Některé hlasy jsou v televizi přebasované, jiným chybí středy a výšky. Další otázkou je kvalita výslovnosti současných herců… „Já bych se mohl stát lakmusovým papírkem pro jevištní mluvu,“ prohlásil Vlado s tím, že starým hercům rozumí, ale mladým ne. Naše odbočka trvala ještě chvilku a došli jsme k další možnosti, proč to tak je, a sice, že staré filmy jsou natočeny v režimu mono, zatímco ty nové ve stereu – tam už není hlas tak koncentrovaný a jde více do šířky. Pro hudbu je to přínosem, pro lidskou řeč už tak moc ne, shodli jsme se. Od mono nahrávek a výslovnosti jsme se dostali až k nahrávkám Marie Callasové.

 

475

 

Vlado, určitě vnímáš, že Maria Callasová měla zvláštní „bučivý“ můstek v hlase – dokázal bys k tomu jako pěvec něco říci?

Ano, každý mimořádný hlas má i své specifické potíže. Nedovedeme si dnes představit zpěvačku, která by v jednom týdnu zpívala v Parsifalovi a v Puritánech, aby to nebylo na úkor kvality. Ten hlas musel být extrémně průrazný a velký. To znamená, že když zpívala Gildu, muselo jí být plné divadlo. A aby uzpívala Tosku, také jí muselo být „hodně“. Čili, ten hlas byl zcela mimořádný a s tím souvisejí i její zcela mimořádné přechodné tóny. U ní převládaly emoce, často se neuhlídala a její herecký projev předčil technické možnosti. Často překračovala své limity. Dokonce sama Giulietta Simionato ji okřikla, aby tolik neřvala. Ale i přesto ji vnímám jako jednu z nejlepších zpěvaček až dodnes. Callasová už v sedmnácti (!) zpívala Tosku New Yorku – a ve čtyřiadvaceti letech? To dokonce ve Veroně zpívala Giocondu! To je jedna z nejtěžších rolí. Ze začátku její kariéry nedokázali impresáriové vůbec její hlas zařadit. Říkali: „Co jste? Tak jste koloratura, nebo dramatický soprán?“ Takže ona musela dělat „psí kusy“, aby vůbec dostala angažmá. Dělala kotrmelce, ovšem dělala je fantasticky. Vždyť ona na koncertě zpívala Lakmé! To bylo šílené dobrodružství, to chtělo opravdu odvahu! To mě dodnes nenechává chladným.

Jací zpěváci tvého oboru tě, Vlado, inspirovali?

Já jsem vždy vyhledával zpěváky předválečné nebo ty, kteří zasahovali do padesátých až šedesátých let. Například Carlo Tagliabue, Aldo Protti, za tenory Tito Schipa, Giacomo Lauri-Volpi a další. U nich jsem vypozoroval i různé návyky, jako držení těla, hlavy. Dokázali dokonale pominout bradu a zpívat jenom v rezonanci. V tom jejich fyzickém projevu jsem nastudoval určité finesy, které se přestaly dělat, a dnes scénu ovládli Rusové a Američani, kteří nezpívají tak důsledně bel canto způsobem. I německý tenorista Jonas Kaufmann je vynikající zpěvák, ale v tom smyslu, jak to chápu já, to není bel canto – tedy Bergonzi, ještě i Corelli… To byla velmi silná generace. Tam bylo v těch padesátých letech nejméně dvacet vynikajících tenoristů! Dnes je Francesco Meli snad jediný v té Itálii.

Setkal ses někdy s Lucianem Pavarottim?

Ano. To byl snad poslední Mohykán bel canto stylu. On byl opravdu fantastický. Kdysi jsem se zúčastnil jeho soutěže, tak v té době jsem ho poznal.

 

114

 

A co ostatní ze slavné trojice tenorů?

Jak jsem už říkal, s Domingem jsem se setkal mnohokrát, a to i pracovně. S Carrerasem ne. Toho si ale pamatuji ještě z inscenací ve Vídni. To byl krásný a obrovský hlas. Navíc vypadal na jevišti skvěle. S Katiou Ricciarelli tvořili v představeních krásný pár.

Ještě se vrátím k tvému učení, protože zatím jsme probrali, že učíš na kurzech a soukromě. Jsou ještě nějaké jiné možnosti, jak se k tobě dostat na zpěv? A co tvé nejbližší plány?

Kromě kurzů a soukromých hodin pořádám jednou za měsíc takové intenzivní víkendy v Nuslích, kam si zvu klavíristy a máme tam hodiny s více studenty. Další mou prací je docházet do divadel na zkoušky mých svěřenců, kde jim hlídám techniku, podrobně pracujeme na rolích, což je důležité právě, když jsou na jevišti. Nestačí studovat roli od klavíru. No, a k mému dalšímu působení: Nedávno jsme se domluvili na úzké spolupráci s Konzervatoří Jana Deyla, takže budu k zastižení i tam.

A ty nejbližší plány?

Ještě bych rád vzpomenul na dva krásné projekty, které vznikly v minulých letech a po covidu je zase spustíme. Jsou to Bel canto v opeře a muzikálu a představení Rusalky, kterou hrajeme s klavírem a harfou. S tou procestujeme celou republiku na hradech zámcích. Zpívají Tereza Mátlová, Ester Pavlů, Daniel Hůlka, z hostů pak Martin Šrejma, Eliška Gattringerová a já. Začínáme už tento měsíc a akce poběží až do konce léta. Takže všechny sledující váš portál společně s pořadatelem Jiřím Duškem srdečně zveme!

Vlado, děkuji za rozhovor a přeji, ať ti vše vyjde a ať ti tví svěřenci dělají samou radost! A také se těším na tvé další výkony!

 

474

 

Foto: archiv Vladimíra Chmela, archiv KlasikyPlus, Daniel Schulz

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.