„Jsem ale moc ráda, že se i přes covidovou pauzu povedlo studium v USA završit osobně a měla jsem možnost se s New Yorkem pořádně rozloučit.“

„To nejtěžší mě ale teprve čekalo a to bylo shánění financí na život v New Yorku. Začátek studií jsem musela kvůli tomu o rok odložit.“

„Poslední koncert byl Mannes Sounds Festival v Carnegie Hall, což byl můj splněný sen.“

Sopranistka Kristýna Kůstková si svoji americkou zkušenost rozložila, i vzhledem ke covidu, na několik let. Odletěla tam poprvé ve dvaadvaceti jako mladičká začínající pěvkyně a vrací se jako ostřílená umělkyně. Její poslední koncert se konal ve Weill Recital Hall v Carnegie Hall, ale jak sama říká, vzpomínat bude především na velkou americkou zkušenost a lidi okolo opery a umění, které v zámoří potkala.

Kristýno, vy jste přijela do New Yorku, pokud vím, poprvé v roce 2017, abyste se zhostila závěrečného recitálu v rámci výstavy Rusalka v České národní budově… Jak to bylo?

Je to tak. Byla jsem tehdy pozvána, abych s Petrem Nekorancem vystoupila v Bohemian National Hall, kde jsme scénicky ztvárnili Dvořákovy písně a dvojzpěvy, a zde také celý nápad se studiem v USA vznikl. Pamatuju si, že jsem byla strašně nervózní, jak můj americký debut dopadne, ale všichni byli moc milí, koncert jsme si nakonec užili a měli jsme krásné ohlasy. Petr mě tehdy na to konto pobídl, jestli bych nechtěla zkusit přijímačky na jednu z místních univerzit, a protože mě kulturní atmosféra New Yorku neuvěřitelně nadchla a studium v zahraničí mě lákalo už delší dobu, řekla jsem si, že to zkusím. Povedlo se mi domluvit si konzultaci s ředitelem operního programu na Juilliard a ten mi doporučil, abych se další rok po dokončení konzervatoře rovnou přihlásila do magisterského programu. Ten jsem letos také dokončila na Mannes School of Music a příští rok mě ještě čekají bakalářské státnice na AMU v Praze, takže ty tituly dělám vlastně tak trochu na přeskáčku. Jsem ale moc ráda, že se i přes covidovou pauzu povedlo studium v USA završit osobně a měla jsem možnost se s New Yorkem pořádně rozloučit.

Jak těžké bylo dostat se na americká studia a také to ufinancovat po tak dlouhou dobu?

Celý přijímací proces byl poměrně náročný, musela jsem vyplnit spoustu formulářů jak uměleckých, tak i o mé finanční situaci, abych se mohla hlásit o různá stipendia. Dále jsem psala motivační dopisy a eseje, čekaly mě zkoušky z angličtiny a pořízení více než desíti nahrávek skladeb v několika světových jazycích. Pak už nezbývalo než čekat na pozvání do druhého kola na předzpívání v New Yorku. Nakonec jsem byla přijata na Manhattan School of Music a Mannes School of Music, kam jsem na doporučení místních zamířila, protože je škola komornější a také mi nabídla dobré stipendium. To nejtěžší mě ale teprve čekalo a to bylo shánění financí na život v New Yorku. Začátek studií jsem musela kvůli tomu o rok odložit a po večerech jsem podávala granty, psala e-maily různým nadacím a několikrát přepracovávala celý rozpočet. Nastoupila jsem mezitím na AMU, kde jsem se zapsala na seminář o fundraisingu, který vedla úžasná Radka Prošková, od níž jsem se toho spoustu naučila, a další rok to konečně vyšlo! Klíčová pro mě byla podpora Bakala Foundation, Ministerstva kultury ČR a Karel Komárek Family Foundation, ale samozřejmě i mnoha dalších nadací, kterým jsem neuvěřitelně vděčná za jejich podporu.

Před kovidovou pandemií jste strávila v New Yorku necelý rok. Co vám to jako mladé zpěvačce dalo?

Do New Yorku jsem odjela studovat v létě 2019 a pamatuju si, že první semestr byl spíše ještě zvykací a ze začátku jsem překonávala kulturní šok. Také mi chvíli trvalo se naladit na hektickou vlnu života v New Yorku, ale když se to povedlo, stálo to za to. Potkala jsem spoustu zajímavých umělců nejen na škole, ale i mimo ni, kteří mi pomohli umělecky vyrůst, a zapojila jsem se do mnoha projektů, z nichž některé běží dodnes. Moc mi pomohla klavíristka a coachka Giordana Fiori, s níž jsem vystoupila na několika písňových recitálech a v komorní verzi opery Carmen, a skvělá byla i spolupráce s Opera New York, se kterými jsem se zase podívala do Off-Broadway Theatre s Opereta gala. Zásadní pro mě byla pak samozřejmě spolupráce s Českým centrem New York, kde jsem našla v USA takový druhý domov a potkala mnoho úžasných osobností a především přátel!

Po opadnutí pandemie jste se, i přes nabídky v Čechách k vystupování, rozhodla vrátit do New Yorku a studia dokončit, přitom jste měla několik zásadních vystoupení. Jaké bylo toto období?

Bylo to trochu těžké rozhodování, protože mi odpadla spousta hezkých projektů v Čechách, ale nakonec jsem se rozhodla, že dokončit studium je nyní přednější. Období to ale bylo krásné. Vzpomínám moc ráda například na oslavu Formanových nedožitých devadesátých narozenin, kterou zaznamenala Česká televize, anebo možnost nahlédnout do prestižního Union Clubu, kde jsem se představila v rámci Mannes Sounds Festival. Nejzásadnější ale byla má poslední vystoupení před ukončením studia. Nejvíce jsem si užila magisterský recitál v Bohemian National Hall, kde jsme spolu s Ahmadem Hedarem a hosty představili v první půlce programu český repertoár (spolužačka Chantal Freeman se skvěle naučila Moravské dvojzpěvy a Janáčkovy písně) a ve druhé španělské a francouzské melodie. Byla jsem trochu nervózní, jestli přijdou lidé, ale nakonec se koncert za tři dny vyprodal a já měla radost, že přišla spousta známých, které jsem v průběhu svých studií potkala. S podobným programem jsme pak přejížděli do Cedar Rapids, kde nás srdečně přijala místní komunita českých krajanů, a poslední koncert byl Mannes Sounds Festival v Carnegie Hall, což byl můj splněný sen. Tam vše proběhlo tak rychle, že jsem to snad dodnes ještě nevstřebala, ale mám obrovskou radost, že jsem byla školou vybrána na takto prestižním koncertě vystoupit.

Když se vás kolegové zeptají, jaké to je studovat na prestižní newyorské hudební škole, co jim budete říkat?

Musím říct, že to bylo poměrně náročné. U nás nejsme na univerzitách zvyklí na takové množství domácích úkolů a po každé teoretické hodině jsme museli vypracovat nové zadání nebo se připravit na přezkoušení. Pozdní odevzdání nebo více absencí vždy končilo snížením výsledné známky. Na hudebních předmětech jsme zase dostávali nový a nový repertoár, který se musel do jednoho dvou týdnů připravit se studenty klavírní spolupráce a odprezentovat před celou třídou. Někdy se toho sešlo opravdu hodně najednou, tak jsem většinou úkoly psala po cestě v metru (protože přejezdy po New Yorku bývají dlouhé) anebo jsem koukala pořád do not. Zároveň jsem se ale naučila být pohotovější, pracovat efektivněji a lépe si rozvrhnout čas. Na škole také působí spousta pedagogů, kteří se specializují na určitý druh repertoáru, a práce s nimi byla neuvěřitelně inspirativní!

Co člověk získá a naopak ztratí tak dlouhým pobytem v Americe v důležitém věku?

Každý, kdo žil někdy v New Yorku, vám myslím potvrdí, že je tu chleba opravdu tvrdý. Jakmile vkročíte na Manhattan, víceméně se pořád mačkáte ve frontě a musíte si zvyknout, že cokoli zařídit může být mnohem náročnější než u nás. Studentů na uměleckých školách je také větší množství, tak si o to více uvědomujete velikost konkurence. Naučilo mě to ale si vše sama zařídit, jen tak se nevzdávat a také fungovat dobře ve stresových situacích. Na druhou stranu se zde odehrává úžasné množství kulturních programů (někdy jsem byla na různých představeních i pětkrát týdně) a viděla jsem tu tolik inspirativních projektů, ze kterých budu nejspíš ještě několik let žít! Potkala jsem také hudebníky z celého světa a s některými jsem stále v kontaktu ohledně budoucích společných projektů. Myslím, že vyjet mimo domov je formující zkušenost pro každého. Mně to třeba dalo novou perspektivu na spoustu věcí a uvědomila jsem si zároveň, čeho si u nás teď o to více vážím.

Amerika vás může vystřelit směrem vzhůru, ale je jen na vás, jak s novou zkušeností naložíte. Jaké máte plány?

Vracím se nyní zpět do Čech, ale do Ameriky se určitě ještě někdy podívám, rýsuje se mi tu pár projektů, které bych zatím nerada zakřikla, tak snad vše dobře dopadne. Doma mě čeká hostování v Národním divadle, Jihočeském divadle a doufám, že se i na pár dalších scénách povede uskutečnit hostování, které se zatím kvůli mému pobytu v USA překládalo. Těším se i na spoustu domluvených koncertů, festivalů a nahrávání a také na premiéru amerického seriálu Dangerous Liasions, do kterého jsem natáčela se sólisty Národního divadla finální scénu z opery. Hlavním plánem ale zůstává zpívat, zlepšovat se a pracovat na sobě, a hlavně si udržet nový vítr do plachet, který jsem v New Yorku nabrala.

——–

Sopranistka Kristýna Kůstková je absolventkou klasického zpěvu na Pardubické konzervatoři. Studovala na Akademii múzických umění v Praze a na Mannes School of Music v New Yorku. V roce 2018 získala druhou cenu v kategorii Junior na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Foto: Tereza Gastová, archiv a Fb K. Kůstkové