„Ono se to moc neví, ale Jihočeská filharmonie je první český orchestr, kde hrají, až na pár výjimek, všichni z tabletů.“

„Hudba se dá dělat dobře na různých místech a s různými lidmi.“

„Snažím se stále pomáhat, ať už v oblasti zdravotnických asistencí, při mimořádných událostech, zkrátka kde je třeba.“

Debutant Pražského jara. Jeden z nejvýraznějších dirigentů své generace, výborný klarinetista, dlouholetý člen Českého červeného kříže a muž, kterému není lhostejné utrpení druhých. Tyto vlastnosti určují umělecký i lidský profil mladého ostravského dirigenta Marka Prášila, který letos vystoupí poprvé na prestižním festivalu Pražské jaro. V rámci Národního divadla moravskoslezského Prášil nastudoval řadu ceněných muzikálů, nové úspěchy sklízí jako hlavní hostující dirigent Jihočeské filharmonie. Nyní se přestaví v metropoli 24. května po boku PKF – Prague Philharmonia a klavíristy Donghy Lee.

Marku, jaká byla tvá cesta k dirigování a jakou roli v ní sehrál klarinet?

Klarinet jsem studoval prvně, a to na konzervatoři a poté na Fakultě umění Ostravské univerzity, od vysokoškolských studií také paralelně dirigování na konzervatoři a poté na JAMU v Brně. Cesta k taktovce byla pozvolná a, řekl bych, přirozená. Nebylo to tak, že bych si ze dne na den řekl: „Chci být dirigentem.“ nebo že bych si snad přál býti dirigentem od dětství. Přispěly k tomu určité náhody a okolnosti. Od dítěte jsem vyrůstal ve velkých dechových orchestrech, které mají v Moravskoslezském kraji velkou tradici. Už můj dědeček byl amatérský hráč na křídlovku ve Vítkováku, podnikovém orchestru Vítkovických železáren. Odmalička jsem tak díky němu sedával na zkouškách a byl hudbě nablízku. Po jeho boku jsem začal hrát v orchestru nejprve na bicí nástroje, poté na klarinet. Později, již během studií na konzervatoři, se několikrát stalo, že z nějakého důvodu nebyl přítomen dirigent a hledal se někdo, kdo by zkoušku mohl převzít. Kolegové muzikanti mne párkrát vyhecovali, a tak jsem, doopravdy neplánovaně, začal dirigovat nejprve dechové orchestry. Posléze přišly nabídky na první spolupráce s profesionálními tělesy a mé klarinetové angažmá v orchestru NDM se přetavilo v angažmá dirigentské, které trvá dodnes…

Klarinet jsi však úplně neopustil: Není to tak dávno, kdy jsem tě slyšel hrát ve skvělém komorním muzikálu The last five years (Pět let zpět) na prknech Divadla Jiřího Myrona. Nebyl to vůbec jednoduchý part, ale ty sis s ním poradil bravurně…

Děkuji, ale už to není, to co bývalo. (smích) Dirigentská profese, a především studium nových partitur, které se snažím nepodcenit, mne nyní vytěžuje tak, že jsem byl nucen klarinet v uvozovkách pověsit na hřebík. Ovšem v tomto muzikálu, díky jeho komornímu charakteru, se naskytla mimořádná příležitost zkombinovat dirigování s hrou na nástroj. Několik let před tím jsem už na klarinet vůbec nehrál, ale tohle dílo bylo velkou motivací. Musím upřímně přiznat, že to nebylo jednoduché, ale tato inscenace je pro nás srdcovou záležitostí. Máme to prostě všichni na pódiu nesmírně rádi a kvůli tomu rozhodně stojí za to vstoupit i do nekomfortní zóny…

Tvým pedagogem na JAMU byl Tomáš Hanus, díky němuž ses podílel jako asistent na zajímavých operních produkcích. Ty jsi ale zakotvil spíše u muzikálového divadla…

Ano, možnosti asistovat v Pařížské národní opeře, Bavorské státní opeře v Mnichově či ve Velšské národní opeře v Cardiffu byly pro mne tou nejlepší školou života a já nikdy nepřestanu být Tomášovi za tyto příležitosti vděčný. K muzikálu – je pravdou, že v rámci mého angažmá v Národním divadle moravskoslezském diriguji hodně muzikálové produkce, ale v současnosti je v mém profesním životě větší prostor věnován dirigentským hostováním u symfonických orchestrů – u nás a v posledních několika letech už i v zahraničí. Stejně tak je součástí mého života opera, aktuálně sice méně, než bych si osobně přál, ale kupříkladu během období šéfování Roberta Jindry v ostravské opeře jsem se za zdejším dirigentským pultem objevoval pravidelně…

Od loňské sezóny ses stal hlavním hostujícím dirigentem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. Když trochu odlehčím, souhlasíš s názorem, že by v tomto městě chtěl žít každý?

Nejsi první, a zdaleka poslední, který mi tuto větu zopakoval. Vím, že to bude znít jako fráze, ale já do Budějovic jezdím doopravdy rád. Jižní Čechy mají nádhernou přírodu, krásná města – mimo samotné Budějovice třeba Český Krumlov či Hlubokou, přehrady, Šumavu – snažím se vždy, když vyjde čas, vyrazit někam do okolí. Mimochodem i na služebním elektrokole, které předloni pan ředitel Svoboda pro hostující sólisty a dirigenty pořídil. Především musím ale vyzdvihnout orchestr, který je zde nesmírně lidsky i profesně stmelený, před první zkouškou je zde naprosto přirozená příprava každého hráče. Člověk pak přijde a může od první minuty pracovat na výrazu, frázi, zkrátka hudbě samotné – je to věc, kterou si nesmírně užívám a která není u všech orchestrů přirozená. Další motivací je zdejší, v mnohých ohledech progresivní management orchestru. Ono se to moc neví, ale je to jistě první český orchestr, kde hrají, až na pár výjimek, všichni z tabletů. Během období pandemie a současně rekonstrukce vlastního sálu natočil orchestr v netradičním prostoru odletové haly letiště velkou sérii CD, živých záznamů takzvané covid edition. Mají spoustu skvělých nápadů, co se týče grafiky a tváře orchestru, nově zrekonstruovaný sál, koncertní křídlo Steinway, díky čemuž se mi taky podařilo získat pro příští sezonu klavíristu Lukáše Vondráčka… Orchestr je zkrátka v dobrých rukou, je tam milý kolektiv, má velkou podporu zřizovatele a já jsem toho nesmírně rád součástí…

Velký úkol ti byl svěřen na zahajovacím koncertě minulé sezóny, kde jsi s Jihočeskou filharmonií provedl Stravinského Svěcení jara. Jak vzpomínáš na tento koncert? Naplnil výkon orchestru tvé očekávání?

Musím říct, že to byl jeden ze splněných snů. Mé profesní sny se totiž netýkají konkrétních těles či operních domů. Myslím, že se dá hudba dělat dobře na různých místech, s různými lidmi. Mám spíše sny dramaturgické – repertoárové, ke kterým bych se chtěl časem dostat, a toto byl jeden z nich. Ten nápad realizovat v Budějovicích historicky poprvé Svěcení jara byl prioritně pana ředitele Svobody. Orchestr z toho měl velmi přirozený respekt a opět byl ještě před započetím společné práce maximálně připraven. Hráči měli z vlastní iniciativy dělené zkoušky ještě před mým příjezdem. Také já jsem si vyžádal v plánu orchestru pro tento projekt mnohem delší zkouškový proces. Výsledek musí hodnotit především posluchači, nikoli já, ale byl jsem po koncertě osobně velmi šťastný, spokojený a vděčný všem.

Jaké výzvy tě s tímto orchestrem čekají?

Tak úplně nejblíž nás čekají abonentní koncerty, kde bude na programu mimo jiné Beethovenova „Eroica“ a Bruchova Skotská fantazie s bývalým šéfdirigentem tohoto orchestru, houslistou Janem Talichem. Čeká nás společné hostování v rámci MHF Leoše Janáčka ve tvé rodné Opavě. Ze společných projektů příští sezóny kromě zmiňovaných koncertů s Lukášem Vondráčkem připravujeme třeba nový „crossoverový“ šansonový autorský projekt s Igorem Orozovičem. Na to se taky velmi těším.

Často se v souvislosti s tebou objevuje věta, že jsi ostravský patriot. Jak se tvůj vztah k moravskoslezské metropoli konkrétně projevuje?

Já jsem Ostravak. Narodil jsem se zde a kromě odbočky na JAMU zde strávil celá studia. Mám v Ostravě rodinu, s ženou máme oba angažmá v divadle. Řekl bych, že tady mám zkrátka hluboce zapuštěné kořeny. Taky musím říct, že už jsem kvůli zdejšímu zázemí odmítl dvě nabídky na angažmá. Zatím jsem tady prostě rád, ale zároveň nutno dodat, že pokud by přišla doopravdy zajímavá a smysluplná pracovní nabídka mimo náš kraj, nebráním se jí! V neposlední řadě nutno dodat, že je Ostrava podle mne momentálně v dobrých rukou. Rekonstrukce divadla Jiřího Myrona, chystaná nová koncertní síň, právě končící výstavba nové budovy Fakulty umění či rekonstrukce ostravských jatek, Gong v Dolní oblasti Vítkovic a podobně… to jsou úžasné věci a projekty, které se nedějí běžně. Myslím, že to jsou ty pravé důvody, proč by tady mladí lidé měli chtít zůstávat!

Co pro tebe znamená debut na Pražském jaru, kde vystoupíš poprvé jako dirigent? Vnímáš to jako životní mezník?

Určitě. Je to obrovská čest. Když mi zavolal pan dramaturg Třeštík, chvíli jsem si myslel, že si spletl číslo. Myslíte to vážně? (úsměv) Je to výzva. Snažím se k ní přistupovat velmi zodpovědně a s pokorou. S velkým předstihem ve smyslu studia. Stačí, když si člověk uvědomí, jaké osobnosti už na pódiu Rudolfina stály před ním… Nesmírně děkuji Pražskému jaru a jeho umělecké radě, která o debutantech (tradice, kterou založil Jiří Bělohlávek, pozn. MP) rozhoduje, za tu příležitost. Také mám pocit, že jsem vlastně první český debutant, který není absolventem AMU v Praze. Snad se vše podaří, jak má, prozradím, že se na pódium Rudolfina s orchestrem bohužel dostaneme jen pár hodin před koncertem samotným. Věřím ale naplno kolegům z PKF, kteří mají v tomto ohledu mnohem větší zkušenosti než já.

Program tvého pražskojarního debutu je velmi pestrý: Janáček, Mozart, Debussy, Ligeti… Měl jsi možnost ovlivnit jeho dramaturgii?

Byl to příjemný dialog s dramaturgem festivalu Josefem Třeštíkem. Asi měsíc a půl trvalo, než jsme dospěli k dramaturgické shodě. Některé návrhy jsem si přál já, třeba zařadit na program mému srdci blízkého Leoše Janáčka. Těch možností ale u Janáčka vzhledem k obsazení orchestru PKF – Prague Philharmonia nebylo mnoho. Nakonec bude na programu Suita, op. 3, která se, dle mého názoru naprosto neprávem, moc nehrává, přitom je tak krásná. Pak mi přišlo zajímavé spojení této skladby s Rumunským koncertem Györgye Ligetiho, který má podobné obsazení orchestru. Tato neofolklorně laděná druhá polovina programu se panu Třeštíkovi, myslím, zalíbila. První půle koncertu bude kontrastní. Se mnou na pódiu bude Dongha Lee, loňský vítěz Pražského jara ve hře na klavír. Vybral si Mozartův koncert č. 23 A dur.

A co Debussyho Dětský koutek? Jak ten zapadá do dramaturgie?

Debussy byl tak trochu náhoda. Ráno si k snídani občas s mým malým synem pouštíme klasickou hudbu na kanálech Mezzo či Stingray. Vzpomínám si, že tam jednou hrál Dětský koutek v originální, klavírní verzi. Mého syna Matyáše to tehdy zaujalo více než jiné kousky toho rána. Pustil jsem mu v dalších dnech tedy tuto skladbu také ve zdařilé, barevné instrumentaci Andrého Capleta. A vzpomněl jsem si na tuto situaci ve chvíli, kdy jsme s panem dramaturgem hledali úvodní skladbu koncertu, navrhl ji a návrh byl jednoduše řečeno přijat. Sluší se říci, že se debutantům cíleně do programu svěřují spíše méně uváděné skladby repertoáru, světoznámé symfonie patří právem zkušeným mistrům.

Vím, že to nemáš rád, ale musím na tebe prozradit, že jsi také velmi aktivní záchranář Českého červeného kříže. Nedávno jsme si psali, když jsi řídil docela složitý logistický úkol: dopravit sanitky darované Moravskoslezským krajem na Ukrajinu do rukou tamějšího červeného kříže. Co tě k této profesi přivedlo a jak to vůbec jde s hudbou dohromady?

Dohromady s hudbou to nejde vůbec. (smích) Ale to je právě ono! Je to můj způsob relaxace, kdy dokážu zapomenout na svou profesi… V Červeném kříži jsem začal působit ještě jako student gymnázia, v takzvaných kroužcích mladých zdravotníků. Absolvovali jsme soutěž první pomoci, což bylo velkou motivací. U nás se poskytování první pomoci laiky bohužel nevěnuje tolik pozornosti, jak by se slušelo. Třeba v Rakousku a Německu je to tak, že dokud člověk nemá razítko z kurzu první pomoci Červeného kříže, nemůže ani absolvovat autoškolu. Což je fajn, protože většina populace projde alespoň základním kurzem první pomoci. Během studií jsem už u Červeného kříže zůstal a postupně se dostal i do vedení oblastního spolku, což ale není podstatné. Snažím se v rámci svých omezených časových možností stále pomáhat, ať už v oblasti zdravotnických asistencí, při mimořádných událostech, zkrátka kde je třeba. Aktuálně třeba v souvislosti s válkou a uprchlickou krizí na Ukrajině, ať už v souvislosti s Krajským asistenčním centrem pomoci či humanitární pomocí na území ČR či kolegům z Ukrajiny.

To je moc hezké, Marku. Minimálně čtenáři, kteří si přečtou rozhovor až sem, se možná budou na koncertě dirigovaném tebou cítit malinko bezpečněji…

Foto: archiv Marka Prašila