„Od té doby jsem profesionální zpěvačka a neměnila bych za nic na světě!“ 

„Senta je mladá dívka a i já s ní můžu zavzpomínat na to, jaké to bylo, být teenager, mladý člověk vržený do velkého světa.“

„Pražská Senta je z mého hlediska nejtemnější – mnohovrstevná, dětinská i pokřivená zároveň.“

Představitelka Senty v pražské produkci Bludného Holanďana, norská sopranistka Elisabeth Teige, se nezastaví. Jde z role do role, a to zejména v případě wagnerovských hrdinek. Ve Státní opeře v Praze je možno ji slyšet 4. března, potom dvakrát v polovině května a znovu v červnu. Na přelomu letošního července a srpna zpívá na Bayreuthském festivalu v tamní nové inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova Freiu ve Zlatu Rýna a Gutrune v Soumraku bohů a k tomu i Sentu v Bludném Holanďanovi režiséra Dmitrije Černiakova s Tomaszem Koniecznym v titulní roli… Přitom její cesta k opeře nebyla vůbec přímá a jednoduchá.

Kolik Sent jste již zpívala? Jak k této roli přistupujete?

Tohle bude moje devátá inscenace v roli Senty. Byla také první velkou rolí v mé kariéře profesionální operní zpěvačky. Bylo to v roce 2015 v Norské národní opeře, kde mě angažoval tehdejší tamní umělecký ředitel, Per Boye Hansen. Od té doby jsem Sentu zpívala na různých scénách, například v berlínské Deutsche Oper, ve Frankfurtské opeře, v Theater Lübeck, v Národní opeře v Tallinnu, v Národní opeře v Bergenu nebo v Opera på Skäret. Poslední čtyři roky jsem ale Sentu nezpívala a už se mi po ní velmi stýskalo. Za tu dobu jsem zpívala řadu jiných rolí, ale Senta stále patří mezi mé nejoblíbenější postavy. Senta je mladá dívka a i já s ní můžu zavzpomínat na to, jaké to bylo, být teenager, mladý člověk vržený do velkého světa. 

Jak jste zjistila, že opera bude váš život? Máte hudební tradici v rodině? 

Můj otec hrál dlouhá léta v různých kapelách na bicí a moje matka zpívá ve sboru. I já jsem začínala za bicími ve školní kapele. Měla jsem doma v pokoji bicí soupravu, ale nikoho, koho bych mohla doprovázet. A tak jsem si pouštěla stereo a k tomu bubnovala a zpívala. Měla jsem sice spoustu přátel, ale nikdo z nich se nechtěl stát hudebníkem. A tak jsem prostě ke svému stereu připojila mikrofon a zpívala jsem s kapelami, které jsem měla ráda – ať už to byla Nirvana, Metallica, Hole, Soundgarden, The  Cranberries, No Doubt nebo třeba Oasis. Vždycky se mi líbily různé hudební žánry a nemyslím, že by to byl u operního zpěváka problém. Různorodost je v pořádku. –  Nicméně klasické hudbě a opeře jsem přišla na chuť až v posledním ročníku na střední škole (chodila jsem na školu hudební). Doma v Ålesundu jsem zpívala ve sboru v opeře, takže jsem poznala Aidu, Tannhäusera nebo Nabucca, a také jsme u nás měli velkolepou produkci Orffovy kantáty Carmina burana, na kterou se sjely všechny sbory z okolí. Bylo to úžasné, dvě představení před úplně vyprodaným sálem! Později k nám přijela Norská národní opera s Hoffmannovými povídkami od Offenbacha. Vypůjčili si náš sbor – a to už bylo všechno jasné! Věděla jsem, že tohle teď budu dělat. Musela jsem ale nejprve dořešit některé další věci a zpěv jsem na konzervatoři začala studovat až v šestadvaceti letech. A diplom na Operní akademii v Oslu jsem získala, když mi bylo jedenatřicet… Tehdy mi přišlo, že začínám pozdě, ale při pohledu zpátky jsem velmi spokojená s tím, jak jsem se rozhodla. Od té doby jsem profesionální zpěvačka a neměnila bych za nic na světě! 

Jedna z největších wagnerovských pěveckých ikon byla Kirsten Flagstad. Zpívala jste také na galakoncertu ke 125. výročí jejího narození a jste nositelkou Ceny Kirsten Flagstad za rok 2020. Myslíte si, že dnešní generace wagnerovských zpěvaček stále ctí její odkaz?

Rozhodně ano! V Norsku je v současnosti velké množství vynikajících zpěváků a zpěvaček. Zdá se, že alespoň jednoho nebo jednu mají snad v každém městě! Jsem velmi hrdá, že mohu být jednou z nich.

Kdy jste se poprvé setkala s wagnerovským repertoárem? 

Jak jsem již říkala, poprvé to bylo v Ålesundu, když jsem jako sboristka zpívala v Tannhäuserovi. Nikdy předtím jsem neslyšela tolik hudby hrané najednou. Vzpomínám si, že jsem si říkala – tolik nástrojů hraje najednou tolik tónů, jak je to možné? Přišlo mi to nepochopitelné.

Vím, že máte doma malého synka. Líbí se mu, když si doma zpíváte? 

Jsou mu tři roky a sám moc rád zpívá, ale samozřejmě po svém. Všechny dětské písničky zná nazpaměť, což je rozhodně úctyhodné! Také můj manžel, Jens-Erik Aasbø, je operní zpěvák, takže se dost často stává, že si doma jeden z nás doma začne něco zpívat s operním přednesem. Synek pak říká: „Ticho mami (tati), teď nezpívej!“. Musí být po jeho!

V čem je podle vás pražská inscenace zvláštní? 

Každá inscenace je něčím jedinečná. Sentu jsem sice zpívala již mnohokrát, ale pokaždé v jejím charakteru naleznu něco nového. A také v jejím příběhu. Každý režisér vypráví příběh z jiného pohledu a vezme zápletku za jiný konec. Tato Senta je z mého hlediska nejtemnější – mnohovrstevná, dětinská i pokřivená zároveň. A je to poprvé, kdy mohu na této postavě pracovat s norským režisérem, což je také mimořádné. Ole Anders je úžasný! 

Kde budete v této sezoně zpívat? A jaké máte umělecké plány do budoucna? 

Prožívám wagnerovskou sezonu! Začala jsem v Deutsche Oper ve svém prvním nastudování Sieglindy ve Valkýře. Nyní tu máme Bludného Holanďana v PŘEKRÁSNÉ Praze. V květnu mě čeká dvojrole Alžběty a Venuše v Tannhäuserovi v berlínské Deutsche Oper. A v létě pak prožijeme s manželem několik měsíců v Bayreuthu, kde oba zpíváme v nové inscenaci Prstenu Nibelungova!

Foto: Odin Jäger, Zdeněk Sokol, Jörg Wiesner, Patricia Varela