„Veitova hudba hovoří k posluchači tu naléhavým, tu důvěrným tónem a ve své celkové stavbě kreslí nádherné romantické obrazy plné barev a všech jejich odstínů.“

„Objevování nových skladeb a rozezvučování jejich partitur je pro mě vždy obrovským dobrodružstvím a radostí.“

„Interpretuje-li člověk nějakou skladbu poprvé, měl by se snažit o maximální věrnost zápisu, ať již toho doslovného, tak toho, který skladatel vložil mezi řádky partitury.“

Zdeněk Klauda v čele souboru L’Armonia Terrena natočil CD s podtitulem Svědectví znovuobjeveného romantika. Je na něm zapomenuté dílo Václava Jindřicha Veita (1806-1864), pražského Němce, představitele skladatelské generace zastíněné nakonec Bedřichem Smetanou. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz pianista a dirigent Zdeněk Klauda přibližuje neznámého hudebníka, uvažuje o šancích, jaké má jeho tvorba na tuzemském i zahraničním trhu s nahrávkami, a naznačuje, že by se jinak rád dále věnoval nejen odkazu Jakuba Jana Ryby, ale například také Antonína Rejchy.

Čí iniciativa celý projekt je? Vznikl jako podnět z muzikologických kruhů, z přesvědčení, že by bylo dobré Veitovu hudbu nechat vejít ve známost, nebo jde o muzikantský podnět vycházející z toho, že jde o hudbu zajímavou, která si zaslouží natočení?

Na začátku celého tohoto projektu stál nezávazný rozhovor s violoncellistou Liborem Maškem, který mě na Veita upozornil v souvislosti s nahrávkou jeho smyčcových kvartetů. Jen tak mezi řečí se zmínil, že má Veit i jednu symfonii, jejíž dobový tisk leží v Městské knihovně v Praze, a další materiály jsou prý k dohledání v Českém muzeu hudby. Nelenil jsem a po návratu do Prahy jsem si pořídil kopie všech dostupných materiálů a začal je studovat. Již při zevrubném poslechu Veitových smyčcových kvartetů bylo patrné, že se nejedná v žádném smyslu o “kleinmeistera”, tedy skladatele druhého řádu, což se beze zbytku potvrdilo i při studiu jeho orchestrálních skladeb.

Z jakých zdrojů jsou tedy noty, ze kterých se natáčelo? Jsou všechno tisky? A kde jsou uloženy?

Materiály pro naše nahrávání připravoval Ivo Michl (Editio Orphica) na základě dobových tisků. To v případě Předehry a Symfonie. Houslovou Romanci a finále připravoval z rukopisu, který je uložen v Českém muzeu hudby. Zajímavostí této rukopisné partitury je, že se do muzea dostala z pozůstalosti skladatele Josefa Suka.

Vybíral jste konkrétní skladby vy, nebo šlo o volbu vydavatele?

V tomto případě jsem za svým vydavatelem přicházel s již hotovým projektem, který kopíroval půdorys koncertního programu: předehra – koncertantní skladba – symfonie, což Tomáš Janeček přivítal jako působivý jednotící prvek. Samozřejmě jsme během příprav ještě společně zvažovali, zda nezasadit Veita do dramaturgického celku s dalšími autory dané doby (tuším, že ve hře byl Antonín Rejcha), ale po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli pro takto monografický titul. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že Veitovo dílo není početně nikterak rozsáhlé a z orchestrálních skladeb jsme natočili vše podstatné, zbývá jen několik příležitostných skladeb, které jsou míněny jako žert (Epizoda ze života ševce jako parodie na Berliozovu Fantastickou symfonii a Concertino pro housle na prázdných strunách) a jejich čistě hudební kvalita nesnese srovnání s těmi, které posluchači naleznou na tomto disku, který jsme symptomaticky pojmenovali “Zpověď znovuobjeveného romantika”.

Takže nejde jen o historickou zajímavost? Jaká je ta hudba doopravdy?

Především krásná a povznášející. Vznikla propojením dokonalého kompozičního umění s nápaditou invencí a vysokou kultivovaností skladatelovy osobnosti jako takové. Hýří melodickými nápady, je plná kontrastů a nálad. Hovoří k posluchači tu naléhavým, tu důvěrným tónem a ve své celkové stavbě kreslí nádherné romantické obrazy plné barev a všech jejich odstínů.

Je to idylická, naivní hudba? Jak daleko je od ní ke Smetanovi?

Je to hudba, která vychází z klasicistního hudebního myšlení. Mezi jeho velké vzory patřil nepochybně Ludwig van Beethoven, na jeho odkaz Veit navázal, řekl bych, “mendelssohnovským” způsobem. Jeho kompoziční umění vychází z přehledného formálního ustrojení, vyváženosti výrazových složek a dokonale vystavěné tektoniky. Až potud bychom mohli hovořit o uhlazenosti, nikoliv však o idyličnosti nebo snad naivitě. Smetana je ve srovnání s Veitem daleko více dionýský, jeho skladby jsou možná plnokrevnější oproti apolinskému Veitovi. Jejich technické dovednosti v oblasti kompozice jsou však srovnatelné.

Jaký jste volil přístup pro realizaci? Opatrný, nebo riskujete, abyste zaujal?

Jsem toho názoru, že interpretuje-li člověk nějakou skladbu poprvé, měl by se snažit o maximální věrnost zápisu, ať již toho doslovného, tak toho, který skladatel vložil mezi řádky partitury. Před detailním studiem partitury daného díla je potřeba mít přesnou představu o historickém kontextu, vlivu té které školy nebo stylu na jeho autora. Poté se věnuji detailnímu studiu skladatelova hudebního zápisu, který je přece jen do značné míry schematický a umožňuje řadu výkladů. Můj způsob studia by se dal pojmenovat “reverse-engineering”, jak se tomu říká v technických oborech, tedy takové zpětné rozebrání na jednotlivé součástky, prozkoumání jejich funkce, souvislostí mezi nimi a opětné sestavení a vybudování velkých tektonických celků, které nejsou v partituře explicitně vyznačeny. Těmi základními elementy rozumím motivy a jejich rétorický potenciál, harmonickou složku a z ní plynoucí stavbu gradací napětí a jeho následné rozvádění, polyfonickou práci, zejména tedy hierarchii jednotlivých hlasů. Všechny tyto dílčí informace mi pak ve svém úhrnu poskytnou představu o struktuře kompozice, kterou je potřeba učinit sluchově vnímatelnou. Posledním mým plánem je rekonstrukce významového sdělení a jeho emocionální podoba, to už je samozřejmě vysoce subjektivní záležitost a člověk ji čerpá z celého svého dosavadního života a všech hudebních i mimohudebních zkušeností, které jsou v souladu s danou hudbou a na různých úrovních vnímání s ní rezonují.

Máte šanci dostat natočené skladby i do koncertního provozu? Máte takový záměr?

Nechci prozrazovat zatím nic konkrétního, dokud vše není organizačně dotaženo, ale už máme pozvání na koncertní vystoupení s tímto programem a pevně věřím, že až se dramaturgové tuzemských i zahraničních festivalů, orchestrů a dalších kulturních institucí seznámí s tímto CD, inspiruje je to k nějakému veitovskému počinu.

Je ambicí vydavatele dostat CD na zahraniční trhy?

Vzhledem k tomu, že Nibiru Publishers má kvalitní distribuci a využívá i digitálních platforem, jako je například Spotify, může se tato hudba bez problému dostat i k zahraničním posluchačům. Je nám jasné, že v konkurenci všech ostatních novinek i osvědčených titulů bude potřeba podpořit tento počin patřičnou osvětou a informační kampaní, takže i na tom společně pracujeme a vydání CD zdaleka neznamená konec tohoto dobrodružství.

Jde s obtížemi o jeden výběr „toho nejlepšího“, nebo by se takových CD s výběrem toho nejlepšího dalo pořídit ještě několik?

Jak jsem již řekl, Veit je autor, který zejména vzhledem k civilnímu povolání rady c. k. vrchního zemského soudu a později prezidenta c. k. krajského soudu v Chebu neohromí kvantitou svých kompozic. Těžiště jeho tvorby leží v komorní hudbě, mám na mysli smyčcové kvartety a kvintety a písně s průvodem klavíru, kde se dalo předpokládat snadnější uvedení do praxe a častější uvádění. Nahráli jsme tedy vše, co jeho orchestrální tvorba skýtala a tím pádem na tomto místě asi zklamu ty, kteří očekávali pokračování. Rozhodně jsme se však nepotýkali s obtížemi, zda to či ono dílo zařadit, protože se ve všech případech jedná o mimořádně zdařilé skladby.

Která další jména z předsmetanovské doby by ještě stála za něco podobného? A máte to v úmyslu?

Zcela jistě stojí za to odhalit ještě další skladby z pera Antonína Rejchy, který je v současné době více znám jako znamenitý pedagog a později i ředitel Conservatoire de Paris. Z jeho tvorby jsou v širší míře známy pouze jeho dechové kvintety, případně spíše teoreticky orientovaný cyklus 36 fug pro klavír. V roce 2019 jsme s L’Armonia Terrena natočili jeho Requiem a v budoucnu chystáme nahrávku jeho velkolepého, bezmála padesátiminutového Te Deum.

Je šance, že vůbec, a případně jak dlouho může podle Vašeho odhadu trvat, než se Veit dostane do širšího povědomí?

Šance, že by se Veit dostal do podobného povědomí jako třeba Beethoven nebo Mendelssohn-Bartholdy, tu není. Je to dáno zejména příležitostným charakterem jeho tvorby, která byla víceméně jeho zálibou, byť na velmi vysoké – až mistrovské – úrovni, vedle regulérně provozované právní praxe. Autor circa šedesáti opusů se nikdy nemůže dostat v popularitě na stejnou úroveň jako jeho kolegové, kteří za svůj život vytvořili přibližně desetinásobně rozsáhlejší hudební odkaz. Věřím však, že se tato hudba může stát vítaným zpestřením standardního repertoáru, podobně jako například Voříškova jediná Symfonie D dur. Ostatně těch paralel mezi Voříškem a Veitem by se našlo více.

Jste někým, kdo vytváří pro jeho hudbu interpretační normu. Svazuje to? Inspiruje to?

Takto jsem o tom nikdy neuvažoval. Objevování nových skladeb a rozezvučování jejich partitur je pro mě vždy obrovským dobrodružstvím a radostí, čili rozhodně mě to nijak nesvazuje. Inspirace je přirozenou součástí tohoto procesu. Vyžaduje to vypěstovanou zvukovou představu, protože není možné si takovou skladbu napřed poslechnout. A zkouškový proces, který nahrávání předchází, není neomezený a je nutné pracovat maximálně efektivně, neměnit interpretační koncepci, neměnit zásadním způsobem tempa a naopak být schopen integrovat do toho individuální vklady jednotlivých hudebníků.

Zkráceně řečeno to vyžaduje naprosto jasnou představu o tom, jak má skladba znít, protože na rozdíl od standardního repertoáru, kde existuje interpretační tradice, to nemůže nikdo jiný kromě dirigenta vědět. A při tvorbě této koncepce se snažím být si sám sobě tvrdým kritikem a každé své rozhodnutí zpochybňovat a podrobovat detailnímu zkoumání, dokud mi není vše naprosto jasné, abych o tom pak mohl přesvědčit i své hudebníky.

Jak jste úspěšný v úsilí oživovat hudbu Jakuba Jana Ryby?

Od roku 2015, kdy jsem se začal o dílo a osobnost Jakuba Jana Ryby aktivně zajímat, se nám podařilo natočit jeho latinské Stabat Mater, Missu Solemnis a instrumentální koncerty s violoncellistou Eduardem Šístkem a fenomenálním hornistou Radkem Baborákem. CD se Stabat Mater bylo oceněno francouzským hudebním magazínem Diapason cenou Diapason Découverte. V roce 2018 se nám společně se Šimonem Kaňkou podařilo založit Festival Jakuba Jana Ryby, který se ve spolupráci se Společností Jakuba Jana Ryby a ProjectRyba.com stará o objevování a pravidelné uvádění jeho skladeb. Zejména v poslední době se nám daří oslovovat špičkové sólisty a komorní uskupení, aby se interpretačně ujímali Rybových skladeb. Co nám však dělá ještě větší radost je, že tito hudebníci pak nezřídka tyto skladby hrají i nadále, mimo festival, a tak se Rybova hudba zdárně dostává na běžný repertoár i mimo tradiční vánoční žeň “Rybovek”. I když i zde vznikají zajímavé počiny. Letos se nám konečně daří se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK zahrát čtrnáct představení Kouzelné Rybovky Matěje Formana, která probíhají v divadelní stylizaci v kostele sv. Šimona a Judy v Praze a do 25. prosince je možné ještě některé z nich navštívit. Pokud se to však někomu nepodaří, může se podívat na záznam představení na Štědrý večer na ČT art. Do letošní sezóny komorní řady FOK nás s Komorní filharmonií L’Armonia Terrena a Rybovým Stabat Mater pozval dramaturg Martin Rudovský, takže 12. dubna 2022 se pražští posluchači mohou těšit na uvedení s výjimečnými sólisty Slávkou Zámečníkovou, Markétou Cukrovou, Deanem Powerem a Romanem Hozou. To je, myslím, hezká bilance; a samozřejmě se těšíme na další objevy a rozvíjení odkazu rožmitálského mistra Jakuba Jana Ryby.

Plánujete nechat ožít ještě další zapomenuté nebo neprávem opomíjené autory?

Ano, plány do budoucna mám. Konkrétní jméno zatím prozrazovat nechci. Napovím však, že tentokráte se jedná o zcela mimořádného skladatele, který zemřel teprve před několika málo lety a jeho dílo si rozhodně zaslouží potřebnou péči. Dle mého názoru se jedná o tak kvalitní dílo, které může s úspěchem obstát na koncertním pódiu vedle Brucknera nebo Brahmse. Plánujeme také nahrávku, ale v tuto chvíli je vše teprve ve fázi vyjednávání, takže více detailů již opravdu nemohu zveřejnit.

———-

O skladateli Veitovi čtěte článek Jaromíra Havlíka Němcem pro Čechy, Čechem pro Němce…

Foto: Vojtěch Havlík