„Já jsem tenhle typ informací nabíral až postupem času jako výkonný umělec, který se o spoustu věcí ve svém životě staral sám.“

„Radek Baborák tomu, co budou zažívat budoucí generace hudebníků, říká patchwork – skládačka.“

„Snažíme se vítězům dávat nejen finanční ohodnocení a věcné ceny, ale snažíme se jim dát i možnost honorovaných koncertů. Protože to je to nejdůležitější.“

Violoncellista Petr Nouzovský v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje, jak prožil dosavadní měsíce koronakrize, vrací se ke své kompletní nahrávce díla Bohuslava Martinů, zmiňuje pedagogické a manažerské aktivity, jimiž se vedle hraní zabývá, a shrnuje svůj pohled na očekávaný vývoj na hudebním trhu práce. Jak říká, společnost a kultura projdou obrovskou transformací a brzy se samo ukáže, jaké možnosti v uplatnění budou muzikanti mít. I proto doporučuje nalévat mladým čistého vína, protože úspěšná kariéra je dnes složena z větší části ze skvělého managementu a jen z menší části ze špičkové hry.

Jaká je při zpětném pohledu doba uplynulých bezmála dvou let, poznamenaná opatřeními proti koronaviru?

Mohl jsem cvičit „do šuplíku“. Využil jsem to pro studium zpaměti. Věnoval jsem se mimo jiné Bachovým sólovým suitám. To znamená, že jsem jim věnoval čas potřebný pro to, aby se jim dostalo potřebné nadstavby. Na to v běžném provozu nebývá dostatek času. Suity jsem měl možnost nahrát postupně živě v rámci mnohých online koncertních příležitostí. Natočil jsem spolu s Miroslavem Sekerou dvě CD s díly Bohuslava Martinů. Společně s Komorní filharmonií Pardubice a dirigentem Stanislavem Vavřínkem jsme natočili dvořákovskou desku, která vyjde v lednu u prestižního vydavatelství Brilliant Classics. Společně s mou ženou a Janem Mráčkem, Markétou Vokáčovou, Karlem Untermüllerem a Ivanem Vokáčem jsme natočili živě sexteta Čajkovského a Schönberga pro ArcoDiva. Absolvovali jsme nepřeberné množství online koncertů, které nám daly další rozměr koncertní činnosti. Nenudil jsem se a čas jsem využil efektivně.

Nečeká tě i nějaká premiéra?

Některé mi byly nabídnuty v rámci festivalu Dny soudobé hudby, ale letošek je zvláštní rok. Mnoho organizátorů posouvalo nebo rušilo termíny, případně křísilo data, která ještě nebyla nebo už dávno měla být. Je to přesně to, čemu se říkává guláš… Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec bude možné na letošním festivalu vystoupit, i když by mě to mrzelo, protože hrát soudobou hudbu a premiérovat skladby je výsostné postavení. Je to milá povinnost nás interpretů dát šanci skladbám na jejich život.

A sám jsi nějaké nové skladby neinicioval?

V minulosti jsem takovou spolupráci mnohokrát absolvoval. Měl jsem možnost zahrát a nahrát několik premiér, které mi byly napsány přímo „na tělo“, například od Miroslava Srnky, od Ondřeje Štochla nebo třeba od Marka Kopelenta, jehož dílo jsem nedávno natočil s Filharmonií Hradec Králové a s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem… Neříkám, že v budoucnosti takovou spolupráci opět neabsolvuji. Teď mám ale období – po dvaceti letech, ve kterých mi byla soudobá hudba takřka každodenním chlebem – kdy nemám v plánu nějakého autora oslovit. Ona je s tím spojena nutnost skladbu nejen nastudovat a jednou zahrát, ale hrát ji i dále. A k tomu je potřeba hodně času a organizačního úsilí. Navíc k tomu interpret potřebuje i autorovu součinnost. Aby nebyl jen tím, kdo čeká, až mu pořadatelé zavolají.

Natočil jsi kompletního Martinů. Jak se daří skladby oživovat? Respektive – které z nich se daří opakovaně provádět jako součást živého repertoáru?

Skladby Bohuslava Martinů pro violoncello žijí vlastním životem. Když jsem měl možnost uspořádat si myšlenky vyvolané nahráním kompletu, uvědomil jsem si, kolik interpretů věhlasných jmen se jeho komorní hudbou opravdu zabývalo a zabývá…! Myslím, že jsem došel k číslu kolem pětatřiceti. Mám z toho obrovskou radost. K tomu začínají mít postupně v repertoáru slavní sólisté První violoncellový koncert. Mimochodem, řekl bych, že řada z nich hraje toto dílo s Jakubem Hrůšou. A to je fantastické, protože čeští dirigenti vždycky byli těmi, kdo české hudbě pomáhali. Tak by to mělo být a je skvělé, že to nadále funguje.

Ze svých CD s hudbou Bohuslava Martinů máš tedy radost?

Ano. Nejen ze svého CD se skladbami pro violoncello a orchestr, pořízeného Plzeňskou filharmonií a Tomášem Braunerem, ale i z CD se sonátami, které se mnou hraje klavírista Gérard Wyss. To jsou ta komorní díla, která žijí vlastním životem. Ale pro budoucnost violoncella a Martinů mám ještě větší radost z desky, na kterou jsme s Miroslavem Sekerou pro ArcoDiva natočili skladby, které nepatří k těm nejznámějším. Variace na Rossiniho téma a Variace na slovenskou píseň jsou stálicemi už od studií na uměleckých školách, a to po celém světě. Ale já mám teď na mysli hlavně Arabesky, Pastorely, Nocturna a další díla, která tolik známá nejsou. Mohla by, myslím, krásně nejen doplňovat instruktivní repertoár na základních uměleckých školách a konzervatořích, ale díky svému komplexnímu bohatství, zvláště harmonickému, se mohou stát běžnou součástí repertoáru. I v zahraničí. Takže moje poslední CD bylo, pro budoucnost hudby Bohuslava Martinů pro violoncello, možná vůbec tou nejdůležitější.

Jsi vedle aktivit interpreta činný také v Intergramu a v Asociaci hudebních umělců a vědců. Jaká tam jsou momentálně ta nejaktuálnější témata?

Obě společnosti nepatří k těm, které by byly v hudebním světě až tak moc vidět, i když povědomí o nich se zvyšuje. Intergram jako jeden z hlavních kolektivních správců v České republice začíná být viděn v dobrém světle nejen kvůli spravedlivému zastupování výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, ale i díky projektu COVID 19 na podporu restrikcemi zasaženým umělcům v průběhu první vlny.

Už tři roky stojíš v čele Asociace hudebních umělců a vědců. Co je tam tématem číslo jedna?

Asociace je tady s námi od roku 1990. V tuto chvíli máme kolem pěti set členů po celé republice, máme jedenáct aktivních společností, řadu hudebních festivalů, soutěží. Každá ze společností má svou autonomii, svoje finanční krytí. Asociace je jen morálně nadřazeným subjektem, a tak se na našich setkáních hovoří o tom, co se dá zlepšit, kde se dá pomoci. Vzájemně spolupracujeme, hledáme příležitosti pro naše členy. Je to krásná tvůrčí práce, která mě naplňuje.

Tohle jsou veřejná angažmá, ale vedle toho jsi také sám iniciátorem interpretační soutěže v Jihlavě. Koná se pod Mahlerovým jménem. Jak se jí daří?

Letošní třetí ročník jsme museli z důvodů restrikcí uspořádat online, na který se přihlásilo neskutečných 183 violoncellistů z celého světa. Proč jsem se rozhodl s kolegy z Filharmonie Gustava Mahlera v Jihlavě založit soutěž? Důvod nebyl jednoznačný. Já sám k soutěžím jako takovým nemám výhradně pozitivní vztah, nemyslím si, že diplom s nápisem „První cena“ musí nutně zajistit kariéru. Takhle jednoduše to nefunguje ani v případě velkých soutěží, natož pak takových, jako je ta naše, na počátku svého života. Když jsem před třemi roky začal učit, tak jsem si uvědomil, že je důležité nejen vysvětlit, jak hrát dobře na nástroj, ale také osvětlit, jak s tímto umem dále naložit, jak ho zužitkovat. Proto se snažíme v rámci soutěže O cenu Gustava Mahlera vítězům dávat nejen finanční ohodnocení a věcné ceny, jako jsou struny, nahrávky a podobně, ale snažíme se jim dát i možnost honorovaných koncertů. Protože to je to nejdůležitější. Snažil jsem se tedy, aby soutěž byla další platformou, díky které budou moci mladí hudebníci získat motivaci. Mimochodem – ta byla v loňském roce velmi důležitá; důležitější než kdy předtím.

Ze stejných důvodů tvoje žena, violistka Kristina Fialová, stojí za pořádáním violové soutěže nesoucí jméno Oskara Nedbala. Podílíš se i na ní? Potkáváte se tam?

Ano, na počátku Nedbalovy soutěže byl stejný důvod, s tím že viola jako sólový i jako soutěžní nástroj, na rozdíl od violoncella, nemá tak velkou tradici. Myslím, že Kristinka tedy dělá ještě mnohem záslužnější činnost než já. Violová soutěž Oskara Nedbala byla mimochodem letos poprvé na Pražské konzervatoři, se kterou Kristina jako čerstvý pedagog zahájila v tomto směru bližší spolupráci. Ti, kdo přijeli, byli tak lační po živých kontaktech! Má žena je moc šikovná, držím jí palce a kdykoli mohu, tak pomůžu.

Může se v dnešní době, a to myslím obecně, ne jenom v době covidové, uživit hudebník pouze hraním, v případě skladatelů komponováním? Tedy jenom hudbou? Nebo už je zcela běžné a nezbytné, aby interpreti a skladatelé například vyučovali?

To je velmi důležitá otázka, která se dotýká celé nastupující generace. Radek Baborák tomu, co budou zažívat budoucí generace hudebníků, říká patchwork. Skládačka. Něco jako dlaždice, které spolu jedna s druhou jakoby nesouvisejí, ale společně vytvářejí krásný celek. Já tomu tak úplně říkat nechci, ale pravda je, že dirigentů, interpretů nebo skladatelů, kteří se živí jenom interpretováním, dirigování a skládáním, bychom u nás nenašli mnoho. Domnívám se, že se jedná o poslední generaci. Interpretů určitě. Od houslisty Jana Talicha vím – z doby, kdy začali jezdit s Talichovým kvartetem po světě a říkali tamním kolegům, že se opravdu živí výhradně hraním – že se na ně dívali hodně udiveně, že jim nevěřili. Běžným trendem je, že interpreti mají i další aktivity. Hudebně manažerské, pedagogické. Je to běžné a situace se bude vyvíjet tímto směrem. I když Česká republika byla – a ještě stále je – hudební velmocí a máme nespočet koncertních příležitosti. Naštěstí.

A ty sám?

Pokud otázka směřuje na mou osobní situaci, tak říkám: ano, je možné se uživit sólovým hraním a dělám to dvacet let, ale musím za sebe zároveň říct, že nerad čekám, až mi někdo obrazně řečeno zavolá. Jsem typ člověka, který nestojí s nataženou rukou, a proto jsem se vždycky snažil a snažím vytvářet příležitosti. A to nejen pro sebe, ale i pro ostatní. To mě provází od mých studií, jsem velmi aktivní v hudebně manažerské činnosti. Ať už jde o dva kruhy přátel hudby v Praze, Intergram či Asociaci hudebních umělců a vědců, Jihočeský komorní festival, ať to je Nadace život umělce nebo hudební festival Věčná naděje, kde jsem dramaturgem. V pedagogické oblasti pro mě bylo velkou otázkou, jestli se přihlásit, nebo nepřihlásit ke konkurzu na Pražskou konzervatoř. Hodně jsem to zvažoval a probíral s lidmi, kterých si vážím. Nakonec převládl názor, který jsem slyšel od těch nejpovolanějších. Ti mi řekli: „Petře, je tvojí povinností to, co ses dozvěděl, co jsi získal, předávat dál!“ Přišlo mi to jako velmi logické. Když se člověk podívá na hudbu jako na souvislou množinu, jako na něco, co musí pořád pokračovat dál, tak jsem pochopil, že to opravdu je mojí povinností. V malém, ale učím. Mám na konzervatoři tři fantastické kluky, dělají mi velkou radost, protože opravdu pracují. Navíc, vztah s mladými lidmi je krásný i v tom, že si člověk připadá mladší. Promítám si do výuky i vzpomínky na to, jaký jsem byl já. Někdy je to velmi krásné, úsměvné.

Na konzervatoři jde o vztah učitel a žák, jak je to později?

Na vysoké škole jde spíše o vztah fungující na rovině kolegiality. Na konzervatoři je ovšem kantor pro studenta nejen pedagogem hlavního oboru, ale tak trochu i tátou, nebo jako v mém případě možná spíše starším bráchou. Takže probíráme i vztahové záležitosti. Ale samozřejmě také věci, které se týkají školy obecně a jejich budoucnosti.

Jací jsou Tví žáci?

Pocházejí z hudebních rodin. Adam Klánský je synem klavíristy Ivana Klánského, David Pěruška je synem violisty Jana Pěrušky a Josef Matěj Švec má rodiče houslistku a kontrabasistu. Jsou to kluci, kterým rodiče nalévají čistého vína, a tudíž dobře vědí, jak těžké je a bude uživit se hudbou. Ale já jím nabízím cestu, kterou to jde zvládnout. Když jsem jako čerstvý pedagogický elév vedl na konzervatoři ve svém prvním roce interpretační seminář, tak jsem se zeptal všech violoncellistů, čím se chtějí živit, co chtějí v životě dělat. Očekával jsem gejzíry informací a představ. Ale jediný, kdo byl tehdy schopen své představy nějak vyjádřit, byl Adam Klánský. Ostatní tomu nechávali nebo nechávají volný průběh.

Kdy jsi to věděl ty sám?

Již na konzervatoři jsem věděl, že se chci zabývat výhradně sólovou kariérou. Vzpomínám však na své první setkání s Wolfgangem Emanuelem Schmidtem, mým pedagogem v Drážďanech, který za mnou po přijímacích zkouškách přišel a říká: Mám jednu zprávu dobrou a jednu špatnou. Dobrá je ta, že jsi udělal přijímací zkoušky. Ta špatná je, že se mi nelíbil tvůj Beethoven. Odvětil jsem, že pro mě jsou obě zprávy dobré, protože chci pracovat a chci získat informace o tom, jak mám hrát Beethovena! A pak mi položil otázku, co chci v životě dělat. Řekl jsem, že chci hrát sólově. Odvětil: Dobře, tak tomu přizpůsobíme naši práci. To je pro mě velký příklad, snažím se ho aplikovat i do komunikace se svými studenty.

Takže už svým studentům záměrně říkáš, že se nebudou ve svém životě nakonec možná živit jen hraním, že si budou muset hodně věcí hlavně pro sebe zařizovat sami? Že doba je taková? Že už to opravdu není jen o tom, jak správně mačkat struny a tahat smyčcem?

Ano, nalévám studentům čistého vína. Říkám jim věci tak, jak jsou. Ale musím být pozitivní, protože nejde o to, že mají dělat něco jiného, než hudbu! To, kdyby tehdy takhle řekli kantoři mně, tak bych se dnes hudbou asi nezabýval. Maminka sice neměla povědomí o tom, jaké to je dělat hudbu, ale tušila, že ji mám rád, a tak mě v tom podporovala. Kdyby tehdy neměla klapky na očích a dívala se na mou budoucnost z odstupu, tak by mě snad na hudbu ani nikdy dát nemohla. Takže ano, říkám studentům, co je potřeba udělat pro to, aby se uživili hudbou.

A co oni?

Někteří velmi dobře vědí, co všechno je potřeba dělat. Někteří možná ještě žijí v určité nevědomosti, ale zatím to souvisí s jejich věkem. Já si myslím, že společnost a kultura projdou obrovskou transformací a že velmi brzy samo vykrystalizuje, jaké možnosti v uplatnění na trhu budou. Co vím od kolegů v orchestrech, tak na konkurzy do skupiny violoncell – a určitě to bude podobné i v dalších nástrojích – se hlásí špičkoví muzikanti, kteří by dříve vůbec neuvažovali o tom, že by nastoupili na plný úvazek do orchestru. Oni ale vědí, že uplynulý rok a půl byl tak komplikovaný, že jim stejně nic jiného „nezbývá“. Tohle podle mého na Západě funguje už dlouhou dobu: totiž že i ti opravdu nejlepší interpreti hrají v orchestrech. A proto ty orchestry hrají tak špičkově! A jen malé promile lidí, kteří mnohdy ani nejsou lepší, ale mají více štěstí, mají lepší zázemí, nebo napojení na financování a tak dále, tak jenom ti jsou schopni dělat výhradně sólovou nebo komorní kariéru.

Když jsi chodil do školy, tohle vám říkali?

Tohle všechno jsem se já ve školách nedozvěděl. Já jsem tenhle typ informací nabíral až postupem času jako výkonný umělec, který se o spoustu věcí ve svém životě staral sám. Neznalost neomlouvá, ale interpreti, kteří nemají povědomí o tom, co energie a času stojí uspořádání jednoho jediného koncertu, nemohou mít představu o tom, co to obnáší, starat se o všechno sám. Říkával jsem dřív, že úspěšná kariéra je složena z padesáti procent špičkové hry a z padesáti procent špičkové agenturní činnosti.

A dnes?

Dneska v podstatě ta procenta přeměňuji na čtyřicet procent špičkové hry a šedesát procent skvělého managementu. To všechno musí člověk zvládat – a patří k tomu i bezproblémovost, rychlost v reakci na nabídky a tak dále. Spoustě mladých lidí tohle ještě nedochází, a tak se své žáky v tomhle smyslu snažím vést. Doba je obtížná. Musíme proto komplexnost pohledu žákům nabídnout a vysvětlit.

Foto: archiv P. Nouzovského, Fb Filharmonie G. Mahlera, Fb Filharmonie B. Martinů, Fb JfO, Fb Plzeňské filharmonie, Ladislav Horák