úterý, 16 listopad 2021 12:00

Angela Hewitt: S Bachem jsme dobří přátelé

Autor:

„Být vychován v chrámové hudbě vám dává ten správný základ pro hraní Bacha, protože i když nejste věřící, pochopíte, že je to hudba psaná k oslavě Boha a že ta síla z toho hodně pramení.“

„Opravdu nemůžete hrát Bacha a být přilepený k zemi. Ta hudba vás musí nutit vstát a tančit!“

„Myslím, že je důležité kultivovat toto umění poslouchat se a vědět, co můžete udělat líp.“

 

114

 

V sobotu 6. listopadu vystoupila v Praze na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného kanadská klavíristka Angela Hewitt jako náhradnice za zraněnou Marii João Pires. Den po koncertě poskytla pro KlasikuPlus rozhovor, ve kterém mluví o svých hudebních začátcích, vztahu k Bachovi a francouzské hudbě, ale také o svých dalších plánech. Originální anglickou verzi rozhovoru najdete níže. (See below for the original English version.)

Váš otec byl varhaník a sbormistr. Myslíte, že to nějak ovlivnilo váš přístup k hudbě i váš vztah k barokní hudbě?

Ano, samozřejmě to mělo obrovský vliv, protože jsem ho slyšela hrát všechna ta Bachova mistrovská díla ještě předtím, než jsem se narodila – nebo alespoň hned od začátku! Cvičil je doma, protože jsme měli (a já ho stále mám) pedálový klavír – pianino s připojeným pedálem. Bacha hrál opravdu skvěle: velmi muzikálně se spoustou barev a úžasným citem pro stavbu fug – pro dramatické momenty a jejich výstavbu. Tohle všechno jsem se tedy naučila instinktivně. A zamilovala jsem si ta silná témata fug a toccat, zjistila jsem toho mnoho o správném načasování. Všechny tyto důležité věci jsem tedy vstřebala už jako velmi mladá. Když jsem ve třech letech začala hrát na klavír, moje matka (která byla také klavíristkou a mou první učitelkou) se mnou připravila skladbu, a když byla hotová, zahrála jsem ji otci. Bacha jsem začala hrát téměř okamžitě a jeho hudba vždy tvořila základ mého repertoáru. Moji rodiče byli chytří, protože u mě začali nejprve s barokní, klasicistní a také soudobou hudbou – nehrála jsem tolik romantismu, myslím, že na to si dítě musí počkat. Měla jsem velmi dobré základy v barokní a klasicistní hudbě. Můj otec coby varhaník mě naučil Bacha poslouchat s ohledem na varhany a samozřejmě také sborový zpěv. Tuším ve dvanácti letech jsem začala zpívat v jeho sboru v katedrále, když začal přijímat dívky. To byl také úžasný trénink. Být vychován v chrámové hudbě vám dává ten správný základ pro hraní Bacha, protože i když nejste věřící, pochopíte, že je to hudba psaná k oslavě Boha a že ta síla z toho hodně pramení.

 

118

 

Bach a vy jste jako nerozlučná dvojice.

Jsme dobří přátelé, řekněme! (smích)

Člověk nikdy nemůže přestat myslet na vás a Glenna Goulda. Někdy jste přirovnávána k Rosalyn Tureck. Jak toto spojení vnímáte? Snažíte se od nich učit, nebo to chcete dělat po svém a zkusit „nebýt druhým Gouldem“?

Když jsem byla dítě, měli jsme v té době jen gramofonové desky. Měla jsem LP obou z nich: Tureck si pamatuji více v Dobře temperovaném klavíru a Goulda v Invencích. Když jsem byla malá, byl také docela dost v kanadské televizi – tehdy ještě černobílé. Vzpomínám si, jak jsem toho chlapíka viděla hrát na klavír s rukama u nosu a říkala svým rodičům: „Kdo je ten blázen? Kdo je ten podivín?“ Poslouchali jsme ho docela fascinovaně. Ale vždycky, už od raného věku, jsem si uvědomovala, že hraje věci po svém. S rodiči jsme zastávali názor, že ten „bachovský styl“ je jiný. Nemělo smysl Goulda napodobovat: mohli jste obdivovat všechno, co dělal, protože mohl dělat, co chtěl, jeho mysl byla neuvěřitelná, hrál tak široký repertoár. Tureck byla skvělá díky výstavbě skladeb a zřetelnosti jednotlivých hlasů. Oba byli mezi prvními, kteří hráli Bacha na klavír. Samozřejmě, že na mě měli určitý vliv, ale musím říct, že způsob, jakým hrál Bacha můj otec, mě ovlivnil opravdu více než Gould.

Na Bachovi je náročné to, že interpretovi ponechal spoustu volnosti, protože v partiturách není napsáno téměř nic jiného než noty – což je problém, musíte se rozhodnout, co dělat! Ale to je důvod, proč když Tureck hraje Bacha, Gould hraje Bacha, Schiff hraje Bacha, má každý z nás svůj vlastní způsob hry a z interpretace prosvítá naše osobnost. Jednoho s druhým byste si opravdu nespletli. Což je dobře.

 

116

 

Když mluvíme o Bachově hudbě, najdeme hodně tanců. Jako dítě jste studovala balet. Máte pocit, že to změnilo váš pohled na Bachovu hudbu?

Nemyslím si, že jen změnilo, ale také opravdu pomohlo. Sám Bach, když jako teenager chodil do školy v Lüneburgu, musel studovat všechny tehdejší tance. Znal francouzskou hudbu a hodně si ji opisoval. Bachova hudba je založena na tanečních rytmech, ať už se skladba jmenuje Menuet, Gigue, Bourrée, Gavotte – to jsou všechno zjevné tance, ale třeba i v Dobře temperovaném klavíru najdeme spoustu tanců. Umět je rozpoznat podle rytmických charakteristik opravdu pomáhá zvolit správné tempo. Ale hlavní věc u tance je samozřejmě to, že cítíte, které doby jdou dolů k zemi a které naopak stoupají. Umění tančit dodá vaší hře vzlet, jako byste chtěli vyskočit. Pro přivedení této hudby k životu je to nesmírně důležité. Radost, kterou vnímáme v Bachově hudbě (a která pramení i z jeho víry), se projevuje prostřednictvím tanečních rytmů. Opravdu nemůžete hrát Bacha a být přilepený k zemi. Ta hudba vás musí nutit vstát a tančit!

Jste laureátkou několika Bachovských soutěžích. Myslíte si, že to mělo velký vliv na vaši kariéru? Jaký je váš názor na soutěže? Považujete je za nutnost pro dnešní mladé klavíristy?

Zúčastnila jsem se vlastně tří Bachovských soutěží: jedné ve Washingtonu D.C. v roce 1975, kde byly povinnou skladbou Goldbergovské variace. Bylo mi sedmnáct let a Goldbergovské variace jsem se naučila rok předtím. Celá soutěž se odehrávala za oponou, soutěžící i porota byli na pódiu. Dokonce tam byl i koberec až ke klavíru, takže porota netušila, jestli je soutěžící žena, nebo muž (ani podle bot!). Nevěděli, kdo hraje. Byl to tak velký rozdíl oproti dnešní době, kdy celý svět sleduje tyto soutěže online. Vyhrála jsem tenkrát druhou cenu za dvaatřicetiletým polským pianistou a výsledkem byly mé americké recitálové a koncertní debuty, což bylo fantastické. Pak jsem v roce 1976 absolvovala Lipskou Bachovskou soutěž a dostala jsem se až do finále (jako jediná bez svého učitele v porotě!). Byla to skvělá zkušenost.

Potom jsem v roce 1985 vyhrála první cenu v Bachovské soutěži v Torontu. Ta se konala na památku Glenna Goulda. Nemohli to ale pojmenovat Gouldova soutěž, protože on soutěže nesnášel a po něm pojmenovaná nadace by to nikdy nedovolila. V porotě byli Olivier Messiaen, Yvonne Loriod a Leon Fleisher. To byl rozhodující moment v začátcích mé kariéry, protože jsem si uvědomila, že s tím, co mi soutěž dala, už nemusím na žádné další soutěže chodit. Natočila jsem nahrávku pro Deutsche Grammophon a měla mnoho koncertů po celém světě. Takováto cena otevírá dveře, ale je jen na vás v tom pokračovat. Dnes, například po Chopinově soutěži ve Varšavě, je to úplně jiné. Celý svět tu soutěž sleduje od začátku do konce. Na mladé klavíristy je vyvíjen nesmírný tlak. Když jste šli v době mého mládí na soutěž a vyhodili vás v prvním kole (i když jste si mysleli, že jste hráli dobře, což se stalo i mně), mohl jste o tom mlčet a nikdo se to nemusel dozvědět. Dnes, když je vše tak veřejné, mají všichni od vítězů velká očekávání, což mi připadá trochu děsivé. V mnoha případech to zvládnou, ale někdy také ne. Ale samozřejmě je to skvělý způsob, jak začít kariéru.

Cítím, že jsem měla v životě velké štěstí, protože jsem svou kariéru budovala postupně, ale vždy směrem vzhůru. Měla jsem čas učit se nový repertoár, hrála jsem, co jsem chtěla hrát, a nenechala jsem nikoho, aby mi vnutil image, v které jsem se necítila dobře. Nikdy jsem nebyla vystavena velké reklamní kampani – možná proto se stále cítím trochu mimo komerční hudební svět. Udržuji ve své kariéře integritu, která je pro mě důležitá. Sama jsem ale po obchodní stránce také udělala strašně moc práce.

Poslední otázka k Bachovi: Bach a transkripce. Řekla byste, že transkripce jsou zcela jiný svět?

Dávám si pozor, abych hrála pouze transkripce, o kterých jsem přesvědčená, že jsou dobré. Vyhýbám se všem od Busoniho. Ty nechávám těm, kteří originálního Bacha nehrají. Šura Čerkasskij, ruský pianista, mi jednou na recepci řekl: „Bojím se hrát originálního Bacha! Hraji pouze transkripce!“ Transkripce Passacaglie c moll Eugena d'Alberta je dobrá. Jsem si jistá, že používám při hraní daleko méně pedál, než by si pan d´Albert představoval. Ale snažím se držet co nejblíže originálu. Také hodně používám střední pedál, abych zadržovala basové tóny, zatímco hraji zbytek. Kdo to chce hrát jako já, musí být virtuóz na střední pedál! Tu skladbu miluji, protože ji hrál můj otec na varhany. Dobrá transkripce má pro mě stále ducha originálu a umožňuje mi ho předat posluchačům.

 

112

 

Kromě kompletu Bachových děl jste nahrála všech dvaatřicet Beethovenových sonát. Jaké další komplety plánujete?

Mozartovy sonáty! Prvních sedm budu nahrávat v prosinci. Komplet pak nakonec vyjde na třech dvojCD. Jsem šťastná, že nahrávám tento repertoár teď, kdy už mám tolik zkušeností s hraním všech jeho klavírních koncertů. Mozartův styl mi opravdu vyhovuje a vím, jak jeho hudbu přivést k životu. Je to velmi operní hudba! Musíte být skvělý zpěvák a mít dobrý smysl pro drama a divadlo.

Studovala jste u Jean-Paula Sevilly, dokonce jste se rozhodla přestěhovat do Francie, abyste u něho studovala. Pracovali jste hodně na francouzské hudbě. Jaký máte vztah k Francii a této hudbě?

Začala jsem u Jean-Paula studovat v době svých patnáctých narozenin. Přijel do Kanady v roce 1969 a já jsem slyšela několik jeho studentů, kteří pod jeho vedením udělali neuvěřitelné pokroky, takže jsem si řekla, že musí být dobrý učitel. Skutečně jsme si vzájemně seděli. Úžasným způsobem mi otevřel celý klavírní repertoár, dokázal sednout a všechno zahrát – zejména francouzský repertoár. Jsem ráda, že mám toto vzdělání od něj, protože někdy mívám pocit, že jde o tradici, která se trochu vytrácí. Ten skutečný styl Ravela, Faurého, Roussela, Dukase, Messiaena… Existuje určitý idiom pro všechny tyto skladatele. Příliš často slyšíme Ravela hrát jako Rachmaninova.

Mluvím francouzsky a poezie a struktura toho jazyka samotného velmi souvisí s hudbou. Také je jasné spojení s tancem. Tento repertoár vyžaduje jinou techniku hry na klavír, naučíte se spoustu speciálních efektů – obzvlášť u Ravela, jehož kompletní dílo také hraji.

Jean-Paul mě také učil španělský repertoár, protože měl stoprocentní španělskou krev. Často jsme cestovali i hodně daleko, abychom slyšeli hrát jeho kamarádku Aliciu de Larrocha – byla úžasná!

Couperin a Rameau přišli později. Jean-Paul mě nic z toho neučil. Ke Couperinovi mě přivedli ředitel Wigmore Hall (v té době William Lyne) a Ted Perry (zakladatel Hyperionu). Oba jeho hudbu milovali. Sama jsem si nebyla jistá, ale když jsem začala, vznikla nakonec tři CD s jeho hudbou! Když začala pandemie, což bylo velmi tragické období, těžké pro nás všechny, začala jsem se znovu učil Bachovo Umění fugy. Ale jinak jediná hudba, kterou jsem mohla poslouchat, byl Couperin. Vůbec jsem nemohla poslouchat rádio. Couperin měl v sobě nějaký řád a eleganci, které mě uklidňovaly a poskytovaly pocit bezpečí. Opravdu zbožňuji veškerou francouzskou hudbu.

 

hewittsevilla

 

Zmínil bych Messiaena a vaši nahrávku Turangalily. Co jiná současná hudba nebo hudba 20. století?

V životě jsem toho hrála docela dost. Nyní, s přibývajícím věkem, je opravdu těžké se tuto hudbu naučit. Nejlepší je ji přenechat mladším klavíristům! Uvedla jsem však premiéry dvou klavírních koncertů: Dominic Muldowney pro mě napsal jeden v roce 2003, který jsem provedla s BBC Symphony; a Matthew Whittall, kanadsko-finský skladatel, napsal druhý, s názvem „Nameless Seas“. Ten jsem premiérovala v Kanadě v roce 2017. Pověřila jsem také šest skladatelů, aby napsali krátké skladby inspirované Bachem. Ty byly vydány v „Angela Hewitt's Bach Book“, která vyšla u Boosey & Hawkes.

Messiaen pro mě vyčnívá. Je skvělé ho spojit s Bachem, protože najdete tolik podobností – oba varhaníci, improvizátoři, jejich hudba má kořeny v jejich víře. Když jsem naposledy prováděla Turangalilu na BBC Proms v roce 2018, držela skladba opravdu dobře pohromadě a bylo to neuvěřitelně dojemné. Vzrušující koncert. Messiaenova hudba má pro mě zvláštní rozměr.

 

117

 

Zmínila jste pandemickou situaci. Jak jste se s ní vypořádala?

Pořád jsem něco dělala. Musela jsem. Právě jsem se vrátila z turné v Americe, když to začalo. Byla jsem doma v Londýně a začala studovat Sonátu „Hammerklavier“ a pracovala na několika Mozartových sonátách, které jsem předtím nehrála. Připravila jsem také CD Love Songs, které právě vyšlo na Hyperionu, což vyžadovalo spoustu výzkumu. Hodně jsem cvičila a také jsem si sama nakupovala, vařila a uklízela! Každý večer jsem chodila spát vyčerpaná! Bylo zvláštní zůstat tak dlouho doma.

Moje první cesta směřovala v červenci 2020 do Itálie, abych si vybrala nový Fazioli F278 poté, co můj původní upustili a zničili stěhováci v Berlíně. Pan Fazioli měl pro mě na výběr pět nových nástrojů a jeden z nich byl skutečně úžasný. Je to nádherný nástroj.

Během pandemie jsem začala dělat filmové koncerty bez publika, což mi zpočátku připadalo velmi zvláštní. Také jsem od konce března do začátku června hrála každý den online jednu krátkou skladbu na Twitteru a Facebooku – pod dvě minuty a dvacet sekund, což je limit na Twitteru! Některé skladby jsem musela hrát o něco rychleji. (smích) Lidé to ale milovali. Hrála jsem věci, které mohou hrát studenti i amatéři. Ztrojnásobilo to mé sledující na Twitteru! Každé ráno jsem se probudila a řekla si: „Co budu dnes hrát?“ Myslím, že ta doba byla nesmírně obtížná (když zmizí všechny příjmy), ale také byla poučnou zkušeností v tom, že si více vážíme toho, co máme.

Kdybyste si měla vybrat jen jednu možnost, kde hrát – hraní živých koncertů, online koncerty bez publika nebo nahrávání – kterou byste si vybrala?

Vybrala bych si živé koncerty, i když cestování je v dnešní době vyčerpávající a rozhodně ne jednoduché – všechny formuláře, které musíte vyplnit, mít neustále na obličeji masku – ale nahrávání také miluji a bez toho bych zůstat nechtěla. V Německu mám skvělý nahrávací tým. Ráda přijdu na místo, kde nahráváme, kde je úžasný zvuk, mám tam svůj vlastní skvělý nástroj, skvělého ladiče a hudebního režiséra, a dělám to nejlepší, co je v mých silách. Baví mě i proces nahrávání, protože když nahrávám, hodně poslouchám. Zahraji celou skladbu a pak si vyslechnu svého režiséra, který říká: „Tento trylek není dost dobrý, dynamika nestačí.“ Fungujeme spolu pětadvacet let a stále jsme přátelé. (smích) Pak jdu hrát znovu a většinou lépe. Takhle to zopakujeme dvakrát nebo třikrát. Myslím, že je důležité kultivovat toto umění poslouchat se a vědět, co můžete udělat líp. Spousta slavných klavíristů ale říká, že se v nahrávacím studiu poslouchat nemohou.

Založila jste Hudební festival Trasimeno. Jaká byla vaše motivace?

V roce 2002 jsem koupila pozemek na břehu jezera Trasimeno v Umbrii, čtvrtého největšího jezera v Itálii. Postavila jsem si tam dům a nastěhovala se během roku 2003. V roce 2004 jsem viděla nádherný hrad Maltézských rytířů v Magione s ohromujícím nádvořím z 15. století a pomyslela jsem si: „Tady musím uspořádat festival!“ Má skvělou akustiku, i když je to vlastně venkovní prostor. Festival se koná každoročně od roku 2005 s výjimkou roku 2020.

Mohla jsem pozvat umělce, které obdivuji, a vystupovat s nimi. Zpěváky, instrumentalisty, orchestry, dirigenty, další klavíristy… a navíc tam mívám mistrovské kurzy. Diváci pocházejí z celého světa a stali se mou rodinou, se všemi jsem v kontaktu. Je to velmi osobní festival. Odpovídám na všechny dotazy, všechny rezervace a sestavuji plány sedadel! Pro naše koncerty využíváme fantastická historická místa: kostely a divadla, venkovní prostory. Hudbu přizpůsobuji každému místu na míru. Je to obrovské množství práce, kterou dělám bez nároku na honorář. Ale mému života to hodně přidalo.

 

118

 

Včera jste byla náhradnicí za Marii João Pires, která měla úraz. Znáte se?

Nikdy jsem se s ní bohužel nesetkala. Pianisté se moc často nepotkávají, pokud tedy spolu neskončíme na festivalu nebo na letišti. Dopadlo to takto dobře, protože už v říjnu jsem hrála skvělý recitálový program a mezi Curychem a Helsinkami jsem měla pár dní volno. Jedinou komplikací je, že jsem se nedostala zpět do Londýna, jak jsem plánovala, abych si vyzvedla teplejší kabát! (smích)

Váš program byl v rámci festivalu mimořádný. Měla jste odvahu zahrát ne tak známá díla.

Couperinovu Suitu hraji nyní znovu od loňského května. Je to jedna z jeho nejúspěšnějších suit. A přijde mi docela pěkné jít od Couperina k Mozartovi a pak k Bachovi. Bach se učil od Couperina a opsal jednu z jeho skladeb i do Zápisníku pro Annu Magdalenu Bachovou.

Jaké teď máte plány?

V Helsinkách zahraji Mozartův Koncert č. 22 KV 482. Pak se konečně po více než pěti týdnech dostanu domů do Londýna. Ale už o týden později hraji jiný recitálový program v londýnské Wigmore Hall, Oxfordu a Cardiffu. Prosinec je věnován mým nahrávkám Mozartových sonát.

Přejeme hodně štěstí a děkuji za rozhovor.

 

111

 

***********

 

Angela Hewitt: We are good friends with Bach

On Saturday, 6th November, Canadian pianist Angela Hewitt performed at the Rudolf Firkušný Piano Festival in Prague as a substitute for the injured Maria João Pires. The day after the concert she gave this interview to KlasikaPlus and talked about her musical beginnings, her relationship with Bach and French music, but also about her other plans.

We know that your father was an organist and choirmaster. Do you think it affected somehow your approach to music and your relationship to Baroque music?

Yes, of course there was a huge influence because I heard him playing all these master works of Bach even before I was born – at least right from the beginning! He would practice them at home because we had (and I still have) a pedal piano – an upright piano with a pedal board attached. He had a great way of playing Bach: very musical with lots of colors and a great feeling for the construction of fuges – for the dramatic points and how you build it up. All these things I learnt instinctively. And I got to love the strengths of the fugue subjects and the toccatas, and got to know about timing. All these important things I absorbed when I was very young. When I started playing the piano age three, my mother (who was also a pianist and my first teacher) would prepare a piece with me and then when it was ready I would play it for my father. I started playing Bach right away and it always formed the basis of my repertoire. My parents were smart because they started me with baroque and classical music, and modern music – not too many romantics, because I think a child needs to wait for this. I had a very good grounding in baroque and classical music. With my father being an organist I learnt to listen to Bach with the organ in mind, and also choral singing of course. At the age of twelve, I guess, I sang in his choir at the Cathedral when he started to admit girls. That was wonderful training as well. Being brought up with church music gives you the right background for playing Bach, because even if you are not a believer you have to understand that this is music written to the glory the God and that the strength comes very much from that.

 

118

 

Bach and you are like an inseparable couple.

We are good friends, let’s say! (laugh)

One never can stop thinking about you and Glenn Gould. Sometimes you are compared to Rosalyn Tureck. How do you feel about this connection? Do you try to learn from them, or do you want to do it just your own way and try “not to be a second Gould”?

When I was child we just had LPs in those days. I had LPs of both of them: Tureck more for The Well-Tempered Clavier and Gould I remember for the Inventions. He was also on Canadian television quite a bit when I was young – black and white TV then. I remember seeing this guy playing the piano with his hands by his nose and saying to my parents “Who is that kook? Who is that crazy guy?”. We always listened to him with quite a lot of fascination as well. But I always, even from that early age, realized that he was playing things his way. My parents and I really thought that a more “Bachian way” was different. There was no real point in imitating Gould: you could admire everything he did because he could do anything he wanted and his mind was incredible, and he played a wide repertoire. Tureck as well was great for the architecture of a piece and the clarity of voicing. They were among the first people to play Bach on the piano. Of course, they were influences on me, but I would have to say the way my father played Bach was really more of an influence on me than Gould at any point.

The thing about Bach is that he left a lot of liberty to the performer because there is nothing written in the scores other than the notes – which is a problem because you have to decide what to do! But that is why when Tureck plays Bach, Gould plays Bach, Schiff plays Bach, each of us has our own way of playing and our personalities shine through. You wouldn´t really mistake one for the other. Which is a good thing.

 

116

 

When we speak about Bach´s music, there are a lot of dances. As a child you studied ballet. Do you think this changes your way of looking at Bach´s music?

I don´t think it only changes but also really helps. Bach himself, when he went to school in Lüneburg as a teenager, had to study all the dances of the time. He knew French music and copied out a lot of it. Bach’s music is totally based on dance rhythms, whether a piece be called Minuet, Gigue, Bourrée, Gavotte – those all are obvious dances, but even in The Well-tempered Clavier we get a lot of dances. To be able to recognize them by the rhythmic characteristics really helps to choose the right tempo. But the main thing with dance, of course, is that you really feel which beats go into the ground and which come up. It gives your playing a buoyancy, a real feeling of bounce. That is so important to bring this music alive. The joy in Bach´s music (that also stems from his faith) is brought out through the rhythms of the dance. You really can´t play Bach and be stuck to the ground. It has to make you want to get up and dance!

You won prizes in several Bach competitions. Do you think this had a huge impact on your career? What is your opinion on competitions? Do you find them a necessity for today´s young pianists?

I did three Bach competitions in fact: one in Washington D.C. in 1975 in which the test piece was the Goldberg Variations. I was seventeen years old and learnt the Goldberg Variations the year before. The whole competition was done behind a curtain with both the competitors and the jury on the stage. Even with a carpet up to the piano so the jury had no idea whether the competitor was a woman or a man (from the shoes!). They didn´t know who was playing. Which is so different from nowadays when the whole world sees these competitions online. I won second prize behind a 32-year-old Polish pianist, and as a result got my American recital and concerto debuts which was fantastic. Then I did the Leipzig Bach Competition in 1976 and was a finalist there (the only one without my teacher on the jury!). That was a great experience.

Then I won first prize in the Bach Competition in 1985 in Toronto, which was held in memory of Glenn Gould. They couldn´t call it the Gould Competition because he hated competitions and the foundation in his name wouldn´t allow it. Olivier Messiaen, Yvonne Loriod and Leon Fleisher were among the jury. That was the defining moment in my young career because I realized that with what that competition gave me I didn´t have to do any other competitions. I made a recording for Deutsche Gramophone and was given many concerts around the world. A prize like that opens the door but it’s up to you to keep going. These days, having just followed the Chopin competition in Warsaw for instance, it is so different. You have the whole world following this from beginning to end. It puts a lot of pressure on the young pianists. When I went, if you got kicked out in the first round (even when you thought you had played well, which happened to me) you could sort not mention it to anyone. Today being so public it puts huge expectations on the person who wins, which I find a little frightening. In many cases they are able to handle it but in others not. But of course it is a wonderful way to begin a career.

I feel I have been very lucky in my life because I built my career very gradually but it has always kept growing. I have always had time to learn new repertoire, I have done the repertoire I want, and I haven´t let anyone to impose an image on me that I wasn´t comfortable with. I was never subjected to a huge publicity campaign – which perhaps is why I still feel a bit outside of the commercial music world. My career keeps going with an integrity that is important to me. But I have done an awful lot of work myself on the business side.

Last question about Bach: Bach and transcriptions. Would you say that a transcription is another world?

I have been careful to play only transcriptions that I personally think are good. I have avoided all the Busoni. I leave those to other people who don´t play the original Bach. Shura Cherkassky, the Russian pianist, once said to me at a reception: “I am far too scared to play original Bach! I only play transcriptions!” The d´Albert transcription of the C minor Passacaglia is a good one. I’m sure I play it with a lot less pedal than Mr. d´Albert would have, because I try to keep as close as possible to the original and also I use the middle pedal a lot to sustain the bass notes while I play the rest. In fact to play it as I do one must be a virtuoso at the middle pedal! I love the piece because my father played it on the organ. A good transcription for me still has the spirit of the original and enable me to convey that.

 

112

 

Apart from Bach’s complete works, you’ve recorded all thirty-two Beethoven sonatas. What other complete works are you planning?

The Mozart Sonatas! I am recording the first seven in December, and eventually they will come out on three double CDs. I am happy to be recording this repertoire now, having had so much experience of playing all his piano concertos. I really feel at ease with Mozart´s style and know how to bring it alive. It’s very operatic music! You have to be a great singer and have a good sense of drama and theatre.

You studied with Jean-Paul Sevilla and decided to move to France to study with him. He taught you a lot of French music. What is your relation to France and French music?

I started with Jean-Paul at the time of my fifteenth birthday. He came to Canada in 1969 and I heard a few of his students who had made incredible progress with him, so I thought he must be a good teacher. We were really a good match. He opened up the whole piano repertoire to me in an amazing way, and he could sit down and play it all – especially the French repertoire. I am so happy to have this education from him because sometimes I feel it is a tradition that is getting lost a bit. The true Ravel style, Fauré, Roussel, Dukas, Messiaen… Because there is a certain idiom for all those composers. Too often Ravel is played sort of like Rachmaninov.

I speak French, and the poetry and inflections of this language are very related to the music. It is also very related to the dance. It demands a different technique at the piano. You learn a lot of special effects, especially with Ravel whose complete works I play.

Jean-Paul also taught me the Spanish repertoire, as he was of 100% Spanish blood. We would often travel far to hear his friend Alicia de Larrocha perform – she was amazing!

Couperin and Rameau came later. Jean-Paul didn´t teach me any of that. It was the director of Wigmore Hall (William Lyne at the time) and Ted Perry (the founder of Hyperion) who led me to Couperin. They both loved it. I wasn’t sure myself, but once I got started I ended up doing three CDs of his music! When the pandemic started it was such a tragic time, difficult for all of us. I was re-learning The Art of Fugue by Bach, but otherwise the only music I could listen to was Couperin. I couldn´t listen to the radio. Couperin somehow had an order and elegance that I found comforting and reassuring. I adore all French music, really.

I would mention Messiaen and your recording of Turangalila. What about other contemporary or 20th century music?

I have done quite a bit in my life. Now getting older it’s just too difficult to learn. It’s best to leave it to the younger pianists! I did, however, give the premieres of two piano concertos: Dominic Muldowney wrote one for me in 2003 which I performed with the BBC Symphony; and Matthew Whittall, a Canadian-Finnish composer, wrote one named “Nameless Seas”, which I premiered in Canada in 2017. I also commissioned six composers to write short pieces inspired by Bach which are published in “Angela Hewitt´s Bach Book” by Boosey & Hawkes.

Messiaen for me stands out. It is great to pair him with Bach as well because they have so many similarities – both organists, improvisers, their music rooted in their faith. Last time when I performed Turangalila at the BBC Proms in 2018, it held together really well and was incredibly moving. That was a thrilling performance. Messiaen´s music has a special dimension for me.

 

117

 

You mentioned the pandemic situation. How did you deal with that?

I kept busy. I had to. When it started, I had just come back from a tour in America. I was at home in London and started to study the “Hammerklavier” Sonata and started working on some Mozart Sonatas I hadn’t played before. I also prepared the Love Songs CD that has just come out on Hyperion, which involved a lot of research. I practiced a lot and also did all my own shopping and cooking and cleaning! Every night I went to bed exhausted! It was strange to stay at home for so long.

My first trip was to Italy in July 2020 to choose a new Fazioli F278 after the other one was dropped and damaged by movers in Berlin. Mr. Fazioli had five new ones for me to choose from, and one of them was stunning. It is a gorgeous piano.

During the pandemic I started doing filmed concerts with no audience, which feels very weird at first. Also from the end of March until the beginning of June I played online every day a short piece on Twitter and Facebook – under two minutes and twenty seconds which is the limit on Twitter! Some pieces I had to play a bit faster. (laugh) People loved that. I played pieces that students and amateurs can play. It tripled my followers on Twitter! I woke up every morning and said, “What am I going to play today?” I guess it was both hugely difficult (when all the income disappears) but also a learning experience in that we appreciate more what we have.

If you had to choose one way of playing the piano – playing live concerts, online concerts without audience, or recording – which one would you choose?

I would take live concerts, even though the travelling is exhausting and certainly not easy these days – all the forms you have to fill out, wearing a mask all the time – although I love recording and wouldn´t want to be without that either. I have a fabulous recording team in Germany. I love going into a recording venue that has a wonderful sound, my own terrific piano, a great tuner and producer, and doing my best with a piece. I also enjoy the process of recording, because when I record I listen a lot. I go and play whole piece and listen very closely with my producer who says: “This trill is not good enough, the dynamics aren’t enough.” We have been working together for twenty-five years and we are still friends. (laugh) Then I go and play it again and it is usually better. That might happen two or three times. I think is important to cultivate this art of listening to yourself and knowing what you can do better. A lot of famous pianists say they can´t listen to themselves in the recording studio.

You established the Trasimeno Music Festival. What was your motivation for doing that?

In 2002 I bought a piece of land on the shores of lake Trasimeno in Umbria, the fourth largest lake in Italy. I built a house there and moved in during 2003. In 2004 I saw this wonderful Castle of the Knights of Malta in Magione and the stunning courtyard from the 15th century and I thought: “I have to do a festival here!” It has great acoustics, even though outdoors. The festival has been going every year since 2005 with the exception of 2020.

I have been able to invite artists I admire and to perform with them. Singers, instrumentalists, orchestras, conductors, other pianists… plus I have masterclasses as well. The audience comes from all over the world, and they have become my family because I am in touch with all of them. It is a very personal festival. I answer all enquiries, all the bookings, and do the seating plans! We have fantastic historical venues for our concerts: churches and theaters, outdoor places. I match the music to each venue. It is tremendous amount of work which I do all for free. But it has added a lot to my life.

 

118

 

Yesterday you were a substitution for Maria João Pires who had an injury. Do you know her?

I have never met her, unfortunately. Pianists do not often meet each other unless we end up at a festival together, or else in an airport. It worked out well because I had a great recital programme already in October and I was free for a few days between Zurich and Helsinki. The only thing is that I didn’t get back to London as expected to pick up a warmer coat! (laugh)

Your programme was extraordinary within the festival. You had the courage to play not so well-known works.

The Couperin Suite I have been performing again since last May. It is one of his most successful suites. And I find it quite nice to go from Couperin to Mozart and then to Bach. Bach learnt from Couperin, and copied out one of his pieces in the Notebook for Anna Magdalena Bach.

What are your plans now?

In Helsinki I am going to perform Mozart´s Concerto n. 22 KV 482. Then finally I get home to London after more than five weeks away. But already a week later I am playing a different recital programme in London’s Wigmore Hall, Oxford and Cardiff. December is devoted to my Mozart Sonata recordings.

We wish you the best of luck! Thank you for the interview.

 

111

 

Foto: archiv a Fb  A. Hewitt, Mai Wolf, Richard Termine, Ivan Malý

Jan Dušek

Skladatel a klavírista

K hudbě měl vztah od útlého dětství, zpíval v dětském sboru, hrál na klavír. Vystudoval konzervatoř v Teplicích (klavír, skladba) a pokračoval ve skladbě na Hudební fakultě AMU v Praze. Tam také dokončil v roce 2012 doktorské studium a začal ihned působit jako odborný asistent. V obou svých oborech je držitelem cen a uznání v různých soutěžích. Interpretačně ho velmi ovlivnilo setkání s osobnostmi jako Angela Hewitt, Gordon Fergus-Thompson nebo Maria João Pires. Jako interpret se věnuje méně známým autorům především 20. století, se sopranistkou Irenou Troupovou natočili kompletní písňovou tvorbu pro soprán a klavír Viktora Ullmanna a v roce 2021 spolu vydali i kompletní písně Hanse Winterberga. Pro Český rozhlas pořídil mimo jiné nahrávky kompletní klavírní tvorby Rudolfa Karla. Je zakladatelem spolku Lieder Company, který si klade za cíl popularizaci písňové tvorby. V hudbě má rád všechna stylová období, v interpretaci si nejvíce cení pokory a upřímnosti.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.