Petr Nekoranec: V Národním divadle mohu zpívat snové role
„Určitě se publikum brzy dozví, kam se vyvíjím. Nebude to rozhodně pořád jenom Rossini.“
„Když přišla nabídka z Národního divadla, tak jsem ani moc nepřemýšlel a řekl jsem samozřejmě ano. A rozjíždí se spolupráce, na kterou se nesmírně těším.“
„Národní divadlo je pocit domova, jaký v žádném jiném divadle není.“
Novým členem souboru pražského Národního divadla je Petr Nekoranec. Spolu s Adamem Plachetkou v hlavní roli Figara, s islandskou mezzopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir jako Rosinou a s basistou Jiřím Sulženkem jako doktorem Bartolem se mladý tenorista chystá na čtvrteční premiéru Rossiniho Lazebníka sevillského, díky svěží hudbě i díky Beaumarchaisově předloze jedné z nejúspěšnějších operních komedií všech dob. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Petr Nekoranc zmiňuje nejen rossiniovské role, ale také skutečnost, že angažmá v Národním divadle cítí jako něco mimořádného.
Máte rád takové komické role, jakou je i Almaviva v Lazebníku sevillském? Děláte rád legraci?
Velice rád.
Ono jich zase asi není tolik, viďte.
Není. Moje první rossiniovská role byl Hrabě Ory v Brně, což je podobné, pouze s tím rozdílem, že ve francouzštině, ne v italštině.
Tam jsou také různé převleky…
Ano, na začátku je hrabě poustevníkem, na konci jeptiškou… Mám tyhle rossiniovské komedie se spoustou převleků opravdu rád.
Hraběte Almavivu už jste zpíval?
Ano, Almaviva v Lazebníku sevillském byl mou první rolí ve Státní opeře ve Stuttgartu, když jsem na dva roky nastoupil do tamního ansámblu, to bylo po absolutoriu Lindemannova programu v Metropolitní opeře. Lazebník byl mou tamní první inscenací. Na premiéru jsem sice tehdy sice zrovna onemocněl, takže první dojem nedopadl úplně k mé spokojenosti, ale podruhé už se to povedlo…
Jaké to je a bude, být v souboru pražského Národního divadla?
Je to sen. Já jsem se po pandemii stal Pražákem, cítil jsem, že potřebuji někde mít centrum, ze kterého budu vyjíždět.
Jste z Vysočiny. A pak jste bydlel…
…v Pardubicích, v New Yorku, Mnichově, Stuttgartu… Teď žiju v Praze. A když potom přišla nabídka z Národního divadla, tak jsem ani moc nepřemýšlel a řekl jsem samozřejmě ano. A rozjíždí se spolupráce, na kterou se nesmírně těším. Budu si moct zazpívat role, které jsou snové!
Prozradíte?
Myslím, že už mohu zmínit Nemorina v Nápoji lásky, Ottavia v Donu Giovannim, italského pěvce v Růžovém kavalírovi, Harlekýna v Komediantech… A další krásné role, na které se opravdu moc těším.
Budete v Praze úplně exkluzivně, nebo vedle toho ještě máte další hostování?
Jsem tu exkluzivně, ale v době, kdy jsem dostal nabídku stát být sólistou Národního divadla, už jsem měl nějaké úkoly ve Stuttgartu, v Toulouse a v Itálii, tak jsem nemohl přijmout pozici jen a jen ansámblového zpěváka. Ale myslím, že jsme našli dobrý kompromis, že si tady odzpívám pořádnou řádku představení. Praha si mě užije až dost, ale zároveň mám možnost jet i do zahraničí. Byla by škoda, kdyby to nešlo.
Zůstáváte v dosavadním pěveckém oboru?
Nemohu a nechci úplně prozradit kam, ale poslední dobou můj hlas zraje více směry, ukazují se další barvy a možnosti. A ty se teď snažím privátně si prozkoumat. Určitě se publikum brzy dozví, kam se vyvíjím. Nebude to rozhodně pořád jenom Rossini.
A bude to vyhledově i něco českého…?
Zrovna jsem obdržel zprávu od dirigenta Roberta Jindry, který jako svoje inaugurační představení nového operního šéfa v Národním divadle na začátku příští sezóny chce koncertně uvést Věc Makropulos. Mám ztvárnit Janka. Moje první janáčkovská role…
Rossini je těžký…?
Je. Ne všechny role. Třeba Popelka je pro mě daleko jednodušší. Ale hrabě Almaviva zpívá skoro pořád, až na malou pauzu, kde je Rosina s Figarem a Bartolem. Jsem na jeviště skoro pořád a jeho part je opravdu exponovaný. Opery Hrabě Ory nebo Semiramis mají také hodně exponované tenorové role, ale zase se toho nezpívá během večera tolik. V úloze Almavivy svou linku musí člověk i v ansámblech zpívat naplno, musí být znát. Jinak zanikne harmonie, kterou tam Rossini chtěl mít.
Zpíváte úplně plnou verzi Lazebníka sevillského se všemi áriemi?
Úplně ne. Navrhoval jsem týmu, hudebnímu i režijnímu, že bych na konci uvedl árii Cessa di più resistere, která se často vynechává… Ale z režijních a hudebních důvodů tam prostě nebude. Tak někdy příště…
Národní divadlo je jen „jedno z divadel, nebo tady ještě stále přece jenom funguje povědomí o tom, že to je výjimečná „zlatá kaplička“…?
Já se nepovažuji za přehnaného nacionalistu, ale přece jen něco na tom je. Národní divadlo je pocit domova, jaký v žádném jiném divadle není.
Foto: Národní divadlo Praha, archiv P. Nekorance
Příspěvky od Petr Veber
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů
Více z této rubriky
- Národně laděný komorní pořad na pražské HAMU
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Pavel Šporcl také letos hlavní tváří Kocianovy houslové soutěže i přidruženého festivalu
- Kalabis Quintet držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu